Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 301/96Nález ÚS ze dne 23.09.1997K důvodům výpovědi nájmu bytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Nájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/9 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.301.96
Datum podání01.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 14 odst.1, čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.g, § 711 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 301/96 ze dne 23. 9. 1997

N 106/9 SbNU 21

K důvodům výpovědi nájmu bytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. Š. a R. Š., obou zastoupených JUDr. J. J., o ústavní stížnosti ze dne 31. 10. 1996 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 1996, sp. zn. 12 Co 151/96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 1996, sp. zn. 12 Co 151/96, se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu ČR dne 31. 10. 1996

ústavní stížnost, která byla doručena tomuto soudu dne 1. 11.

1996, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května

1996, sp. zn. 12 Co 151/96, který nabyl právní moci dne 22. 10.

1996. Krajský soud jako soud odvolací k jejich odvolání potvrdil

rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 12. 1995, sp. zn.

6 C 191/95, jímž soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu

bytu č. 4 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, II.

kategorie, v prvním patře domu čp. 39 ve Š. ulici v K. Přivolení

vydal na návrh vedlejších účastníků manželů B. A. a I. A. z důvodů

uvedených v § 711 odst. 1 písm. g), h) občanského zákoníku s tím,

že nájemní poměr obou stěžovatelů skončí uplynutím tříměsíční

výpovědní lhůty, která počne běžet prvého dne měsíce následujícího

po právní moci tohoto rozsudku. Uložil jim současně povinnost

předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat manželům A. do 15

dnů ode dne, kdy jim bude poskytnuto přístřeší, a stanovil náklady

řízení, které jsou povinni uhradit.

Stěžovatelé nesouhlasili s rozhodnutími obou soudů z důvodů

právních i faktických a vyjádřili přesvědčení, že jimi byla

porušena jejich ústavní práva, zejména čl. 14 odst. 1, čl. 26

odst. 1, čl. 31 věta prvá, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Stěžovatelé svou ústavní stížnost doplnili návrhem ze dne

12. 3. 1997, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného

rozsudku Krajského soudu v Plzni do rozhodnutí o ústavní

stížnosti, když vedlejší účastníci, manželé A., podali návrh na

výkon tohoto rozhodnutí vyklizením předmětného bytu. Ústavní soud

po seznámení se s podklady, které měl k dispozici, návrhu

stěžovatelů vyhověl a svým usnesením ze dne 25. 3. 1997

vykonatelnost rozsudku odložil, jak bylo navrženo.

Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně

v odůvodnění svého rozsudku v podstatě uvedl, že stěžovatelé mají

dva byty a předmětný byt v K. užívají bez vážných důvodů jen

občas, a proto přivolil k výpovědi podle § 711 odst. 1, písm.

g) a h) občanského zákoníku. V průběhu řízení zjistil, že

stěžovatelé již několik let bydlí ve V. čp. 52, okres D., v domě,

který je vlastnictvím stěžovatelky; dále vyšlo najevo, že

stěžovatelka ve V. podniká a podle živnostenského listu provozuje

obchod smíšeným zbožím. Dospěl k závěru, že se stěžovatelka zabývá

činností, která je zaměřena na trvalé bydlení v této obci

a vypovídaný byt stěžovatelé v podstatě neužívají, jak vyplývá

z nízké spotřeby elektrické energie a svítiplynu. Okresní soud

prováděl obsáhlé šetření, zejména výslechem svědků ohledně pobytu

stěžovatelů, a dospěl k závěru, že žalobci, manželé A., unesli

důkazní břemeno a prokázali tvrzení v jejich podání uvedená. Pokud

jde o znalecký posudek o stavebně technickém stavu nemovitosti ve

V. čp. 52, nesouhlasil soud s tvrzením, že nelze tuto nemovitost

trvale užívat, protože toto tvrzení je podle něj v rozporu se

skutečností, která je prokázána bydlením odpůrců ve V.

a podnikáním odpůrkyně v této obci.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací doplnil řízení

dalšími důkazy, pokud jde o užívání bytu stěžovateli, o zdravotní

stav stěžovatelky a konstatoval obsah znaleckého posudku

vypracovaného soudním znalcem V. Ř. dne 30. 4. 1996. Znalec v něm

doporučuje tento objekt užívat pouze přechodně pro rekreační účely

až do jeho úplného dožití, ne však pro možnost trvalého užívání

bytu. Stavba je vytápěna tak, že v zimním období je možné řádně

vytápět pouze kuchyni, částečně pokoj č. 3 a nelze přímo vytápět

dvě obytné místnosti, tj. pokoj č. 2 a malý pokoj č. 4. Není

rovněž zanedbatelná vzlínající vlhkost, opadávání omítek při

vnikání vody do objektu a vznikající plísně vlivem vlhkosti. Poté

odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání odpůrců není důvodné.

Ústavní soud si vyžádal k předložené ústavní stížnosti

stanoviska účastníků a vedlejších účastníků ve smyslu § 42 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření

ze dne 4. 4. 1997 odmítl tvrzení stěžovatelů, že uvedeným

rozsudkem bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených jejich práv

a svobod. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu,

jejich věc byla řádně projednána v řízení před soudy obou stupňů

v souladu se zákonem. Nebylo porušeno ani jejich právo vyplývající

z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Pokud jde o jiné námitky, byly již

uplatňovány v řízení před oběma obecnými soudy. Odvolací soud se

jimi nejen důsledně zabýval, ale v odůvodnění svého rozsudku se

s nimi náležitě vypořádal. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost

byla zamítnuta.

Okresní soud v Klatovech vyjádření k ústavní stížnosti

nepředložil.

Vedlejší účastníci B. A. a I. A. předložili své vyjádření

k ústavní stížnosti podáním svého právního zástupce JUDr. P. K. ze

dne 15. 4. 1997. Ústavní stížnost stěžovatelů pokládají za

bezdůvodnou, protože nebyla zkrácena jejich ústavní ani jiná práva

a zaujímají stanovisko k jednotlivým článkům Listiny základních

práv a svobod a Ústavy ČR, která byla údajně podle ústavní

stížnosti porušena.

K čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé

namítají, že jim je upíráno jejich právo svobody pobytu a pohybu.

Vedlejší účastníci popírají, že by tomu tak bylo, protože

stěžovatelé dali svým chováním v posledních mnoha letech najevo,

kde se chtějí zdržovat, tj. právě v nemovitosti patřící

stěžovatelce; o jejich pobyt se nikdo nezajímal, nikdo jej

nekontroloval a oni zcela o své vůli žili tam, kde žili.

Podotýkají však, že s tímto chováním stěžovatelů občanský zákoník

spojuje určité právní následky v § 711 odst. 1 písm. h), o nichž

soudy rozhodly.

K čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

stěžovatelka namítá, že je jí upíráno právo podnikat v místě,

které si sama zvolí. Podle vedlejších účastníků však soudy

neurčovaly stěžovatelce, kde může a kde nemůže podnikat. Pokud

v řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka ve V. provozuje

podnikatelskou činnost, bylo by chybou soudu, pokud by toto

zjištění nepoužil pro svůj závěr o tom, kde se stěžovatelé

v uplynulých letech zdržovali více či méně. Zjištění, že

stěžovatelka je častěji přítomna ve V. než v K., kam jen dojíždí,

stěžovatelce v podnikání nijak nebrání a není omezením jejího

ústavního práva svobodně podnikat.

K čl. 31 věta první Listiny základních práv a svobod

stěžovatelé namítají, že je jim upíráno právo na ochranu jejich

zdraví. Tato tvrzení považují vedlejší účastníci za účelově

použitá. Nemovitost ve V. obývali stěžovatelé v uplynulých letech

prakticky stále spolu s bratrem stěžovatelky, zdravotní stav

nebrání stěžovatelce, aby podnikala a stěžovateli údajně prospívá

po jeho srdeční příhodě zdejší pobyt. Průkaz zdravotních problémů

v jejich věku není pro stěžovatele problémem.

K čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé

namítají, že se marně domáhali svého práva u nezávislého

a nestranného soudu. Vytýkají soudu, že neprovedl jimi navrhované

důkazy, např. místní ohledání. Vedlejší účastníci se odvolávají na

ustanovení občanského soudního řádu, podle něhož rozhoduje sám

soud, které z navrhovaných důkazů provede. V tomto případě

pokládají sami takový důkaz za zbytečný a nehospodárný, když mělo

být prokázáno, že nelze bydlet v domě, kde po léta oni sami

a další osoba trvale bydlí.

K čl. 95 odst. 1 věta před středníkem Ústavy ČR stěžovatelé

namítají, že celá věc byla posuzována v rozporu s ustanovením 711

odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku, jakož i s ustanovením

§ 2 odst. 1 obchodního zákoníku a s ustanovením § 132 občanského

soudního řádu. K tomu vedlejší účastníci konstatují, že aplikace

použitých zákonných ustanovení je zcela v souladu se skutkovými

závěry soudu a zjištěným skutkovým stavem (§ 153 odst. 1 o. s.

ř.). Byly naplněny oba výpovědní důvody, přičemž každý z nich mohl

mít za následek přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu. Vedlejší

účastníci v závěru navrhli odmítnutí návrhu ústavní stížnosti.

Ústavní soud České republiky je podle čl. 83 Ústavy České

republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst.

1 Ústavy ČR rozhoduje také o ústavních stížnostech proti

pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci, došlo-li

k porušení práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud není běžnou další instancí pro řešení opravných

prostředků v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou

zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů

vlastním hodnocením, neposuzuje stanoviska a výklady jednotlivých

stupňů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud

nejde o otázky základních práv a svobod.

Ústavní soud vychází ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) z toho, že

každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě,

veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným

soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.

Toto právo na spravedlivý proces však neznamená, že je jednotlivci

zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho

názoru odpovídající skutečným hmotněprávním pramenům. Skutečnost,

že soudy zaujaly jiný právní názor než stěžovatel, neznamená

automaticky, že došlo k porušení práv.

Ústavní soud se podrobně seznámil s ústavní stížností, kterou

předložili stěžovatelé, jakož i se stanovisky obou soudů

a vedlejších účastníků, a vyžádal si i soudní spisy, týkající se

dosavadního soudního řízení. Po zvážení všech okolností případu,

který je předmětem ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, i když mnohdy z jiných

důvodů než těch, o které se stížnost opírá.

Přivolení k výpovědi nájmu bytu vydal Okresní soud

v Klatovech podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku,

přičemž každý z nich může být samostatně důvodem k výpovědi. Písm.

g) se týká případu, kdy nájemce má dva nebo více bytů, vyjma

případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze

jeden byt; písm. h) se týká případu, kdy nájemce neužívá byt bez

vážných důvodů nebo ho bez vážných důvodů užívá jen občas.

Ústavní soud ze spisů zjistil, že soudy obou stupňů se

přiklonily k závěru, že v tomto případě byly splněny uvedené

podmínky v § 711 odst. 1 občanského zákoníku a přivolily

k výpovědi nájmu stěžovatelů. Ústavní soud však dospěl k odlišnému

stanovisku a přijal závěr, že soudy porušily především čl. 90

Ústavy ČR, protože neposkytly ochranu právům stěžovatelů, tj.

jejich právům jako nájemců, která vyplývají z nájemní smlouvy

a z ustanovení občanského zákoníku o nájmech bytů, kde mají

nájemce i pronajímatel rovnoprávné postavení před zákonem.

Oba soudy, i když během řízení věnovaly velkou péči důkaznímu

řízení a prokazovaly zejména výslechem svědků či spotřebou

elektrického proudu a plynu v bytě, že stěžovatelé užívali byt

v K. jen občas, a lze na ně vztáhnout ustanovení citovaného § 711

odst. 1 písm. h) občanského zákoníku, pominuly však podmínku, zda

stěžovatelé tak činí bez vážných důvodů. Vážným důvodem byla

bezesporu skutečnost, že stěžovatelka je nebo byla podnikatelkou

ve V., že podnikala na základě živnostenského oprávnění

a rozhodnutí, kde bude podnikat, je plně v její kompetenci, stejně

jako rozhodnutí, zda a jak se bude vracet do místa svého trvalého

bydliště a jak bude ve V. či okolí bydlet, zda v ubytovacím

zařízení, v podnájmu či u známých apod. Jiný postoj ke

skutečnosti, kdy nájemce podniká v jiném místě, než např. bydlí

jeho rodina, než ve svém trvalém bydlišti, a je vyloučeno

každodenní dojíždění mezi oběma místy do práce a z práce, nebo je

vyloučeno přestěhování do místa jeho pracoviště, např. protože

tzv. druhý byt nevyhovuje svou velikostí a vybavením, by bylo

možno chápat jako omezování jeho práva podnikat ve smyslu čl. 26

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud však soud dospěl

k závěru, že podnikatelka tím, že si zvolila místo pro své

podnikání, dala spolu se svým manželem najevo, kde se oba chtějí

zdržovat, je tento závěr toliko hypotetický. Pokud tím má dojít

k odůvodnění, že občan neužívá byt bez vážných důvodů, jde

o porušení čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který

zaručuje občanovi svobodu pobytu.

Pokud jde o ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) občanského

zákoníku, soudy konstatovaly, že z objektivně zjištěných

skutečností vyplývá, že stěžovatelé mají dva byty, a o to opřely

své rozhodnutí. I když krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se

námitkami stěžovatelů důsledně zabýval a v odůvodnění rozsudku se

s nimi vypořádal, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že unikla

pozornosti krajského soudu podmínka citovaného paragrafu, že

k posouzení otázky, zda nájemce má dva nebo více bytů, je třeba

posoudit, zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze

jeden byt, čemuž napovídala již výše zmíněná skutečnost, že místo

podnikání stěžovatelky bylo odlišné od bydliště obou manželů.

K tomu lze ještě dodat, že pokud je byt ve společném nájmu

manželů, může být výpovědní důvod s úspěchem uplatněn, je-li dán

u obou manželů.

Ještě závažnější však byla skutečnost, že se soud v této

souvislosti nevypořádal s údajem soudního znalce V. Ř., který

nejen doporučil objekt ve V. č. 52 užívat jen přechodně pro

rekreační účely až do jeho úplného dožití, ale výslovně

nedoporučil jeho trvalé užívání jako bytu. Vedl ho k tomu

technický stav a vybavení objektu, vytápění stavby v zimním období

a nikoliv zanedbatelná vzlínající vlhkost objektu. Nepovšiml si

ani posudku znalce J. J. ze dne 29. 4. 1975, který již tehdy

v závěru uvedl, že jde o objekt ve špatném a neobyvatelném stavu.

Soud považoval byt ve V. zřejmě za rovnocenný a stejně vybavený

jako byt v K., když k výpovědi přivolil. Soud se však vyjádřil

k "neutěšenému stavu nemovitosti" jen v tom smyslu, že je

přesvědčen o tom, že předložený důkaz je v přímém rozporu se

skutečností, neboť stěžovatelé nemovitost ve V. soustavně užívají

po dobu několika let. Aniž se tedy seznámil se skutečným stavem

věcí, vyvodil závěr o stavu nemovitosti a její použitelnosti na

základě své subjektivní představy a tím neposkytl ochranu právům

stěžovatelů zákonem stanoveným způsobem. Občanský zákoník

neobsahuje sice výslovnou definici náležitostí bytu, ale za byt

nelze považovat jakoukoliv nemovitost užívanou k bydlení, nýbrž je

třeba vycházet z toho, že byt má svou velikostí a vybavením

zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho

domácnosti, jak lze analogicky odvodit z ustanovení § 712 odst.

2 občanského zákoníku, který definuje pojem náhradního bytu.

Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudy povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR stanoví, že soudce je při

rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení nejsou sice garancí

základních práv a svobod, ale jsou významnou zásadou pro

organizaci a činnost soudní moci. Svou povahou výrazně souvisejí

s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno

a upraveno zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

V postupu soudů spatřuje Ústavní soud porušení základního

práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Soudy svým rozhodnutím

zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatelů a jejich rozsudky

nelze pokládat ani za spravedlivé ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl.

10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR napadené rozhodnutí

Krajského soudu v Plzni zrušil, aby krajský soud ve svém novém

rozhodnutí mohl případ nově posoudit a přihlédnout, resp. se řídit

důvody, které vedly ke zrušení jeho rozsudku ze dne 6. 5. 1996, ať

již bude ve věci rozhodovat sám, nebo vrátí věc soudu první

instance. V této souvislosti obecný soud může přihlédnout

k tvrzení stěžovatelů při ústním jednání a jimi předloženým

dokladům, podle nichž stěžovatelka přestala provozovat svou

živnost ve V.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně dne 23. září 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru