Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 301/02Nález ÚS ze dne 01.08.2005Absence odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 146/38 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.301.02
Datum vyhlášení26.09.2005
Datum podání28.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126 odst.1

99/1963 Sb., § 243c odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005

N 146/38 SbNU 159

Absence odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2406/2002-73 ze dne 19. 6. 2003, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 105/2002-45 ze dne 4. 3. 2002 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 14 C 222/2001-30 ze dne 6. 11. 2001, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení vlastnictví.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 2406/2002-73 ze dne 19. 6. 2003, rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 105/2002-45 ze dne 4. 3. 2002 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. j. 14 C 222/2001-30 ze dne 6. 11. 2001 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka nejdříve rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 105/2002-45 ze dne 4. 3. 2002, jímž byl potvrzen (rovněž napadený) rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. j. 14 C 222/2001-30 ze dne 6. 11. 2001, kterým byla zamítnuta její žaloba proti R. S. a Š. S. na určení, že je vlastnicí domu č. p. 320 na stavební parcele č. 1471 o výměře 148 m2, stavební parcely č. 1471 o výměře 148 m2 a pozemkové parcely č. 1472 o výměře 184 m2, zapsaných v obci P., katastrální území D., u Katastrálního úřadu P. na LV č. 579. Podáním ze 1. 10. 2003 napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2406/2002-73 ze dne 19. 6. 2003 a dále znovu rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 105/2002-45 ze dne 4. 3. 2002 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. j. 14 C 222/2001-30 ze dne 6. 11. 2001; toto podání bylo vedeno pod sp. zn. II. ÚS 471/03. Poněvadž obě ústavní stížnosti stěžovatelky spolu skutkově souvisejí, neboť jsou jimi napadena stejná rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího a dále i navazující rozhodnutí dovolacího soudu, a týkají se týchž účastníků, Ústavní soud usnesením č. j. I. ÚS 301/02-19 ze dne 22. 2. 2005 spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 301/02.

Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na ochranu vlastnického práva a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka namítá, že odvolací soud akceptoval pouze formální stránku jejího projevu vůle převést majetek na jinou osobu, ačkoliv jejím záměrem vůči třetím subjektům bylo tento právní úkon pouze simulovat. Mezi účastníky smlouvy bylo totiž dohodnuto, že jako garanci ohledně půjčky 240 000 Kč "prodá" svůj dům a že po vrácení dluhu bude na ni opět dům převeden. Stěžovatelka se oprávněně domnívala, že podepisovaná kupní smlouva je pouze zajišťovacím institutem, o čemž byla také vedlejším účastníkem ujišťována. Stěžovatelka měla za to, že převod nemovitostí kupní smlouvou tak, aby došlo ke skutečnému prodeji, je možný pouze na základě smlouvy sepsané u notáře. Je zcela nepochybné, že by neprodala nemovitost, kde bydlí celý život a současně nemá zajištěné jiné bydlení. Stěžovatelka dále poukazovala na to, že ačkoliv podle tvrzení žalovaného před podpisem kupní smlouvy bylo nezbytné, aby projev vůle směřoval k prodeji předmětných nemovitostí, nelze tento projev vůle zaměnit za skutečnou vůli jednající osoby. Účastníci se před převodem dohodli, že se bude jednat o formu zajišťovacího institutu. Jednalo se tedy o typický případ dvoustranné neshody vůle s projevem; stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že žalovaný využil jejího omylu nebo alespoň o něm věděl a využil jej ke svému prospěchu. Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který vycházel z předpokladu ztotožnění vůle a projevu. Stěžovatelka navrhla řadu důkazů, avšak soud provedl pouze její výslech a výslech druhé žalované a některé důkazy listinné; provedení ostatních důkazů odmítl a důkazní řízení skončil. Obecný soud neprovedl ani navržený výslech prvního žalovaného, který se k jednání soudu ani v jednom případě nedostavil, ačkoliv provedení tohoto důkazu lze považovat pro rozhodnutí ve věci za zásadní. Navrhla proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve svém stručném vyjádření uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí nebylo možno posoudit jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a samotné dovolání bylo v zásadě budováno na výtkách týkajících se úrovně skutkových zjištění.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo, a odkázal v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku.

Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Z koncepce ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka toliko nesouhlasí s výsledky dokazování a s právními závěry, ke kterým dospěl nalézací a posléze i odvolací soud. O důkazních návrzích stěžovatelky soud řádně rozhodl, neboť je usnesením zamítl a s důvody zamítnutí se vypořádal v rámci hodnocení důkazů v odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně nesouhlasil také s tvrzením, že obecné soudy odepřely stěžovatelce ochranu vlastnického práva, neboť ústavně zaručená ochrana vlastnického práva nemá účinky, které by vlastnické právo chránily v soudním sporu, kde o takové právo jde. Podle jeho názoru nedošlo napadeným rozhodnutím k porušení ústavních práv stěžovatelky.

Účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 14 C 222/2001 vedený u Okresního soudu Plzeň-město. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka podanou žalobou domáhala určení, že je vlastnicí domu č. p. 320 na stavební parcele č. 1471 o výměře 148 m2, stavební parcely č. 1471 o výměře 148 m2 a pozemkové parcely č. 1472 o výměře 184 m2, zapsaných v obci P., katastrální území D., u Katastrálního úřadu P. na LV č. 579. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem č. j. 14 C 222/2001-30 ze dne 6. 11. 2001 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku rozvedl, z jakých důkazů vycházel, jak tyto důkazy hodnotil, a uvedl, proč zamítl návrhy stěžovatelky na provedení dalších důkazů včetně důkazu výslechem prvního žalovaného. Při rozhodování o žalobě vycházel soud prvního stupně z hodnocení platnosti kupní smlouvy jako předběžné otázky. Dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by byla kupní smlouvu uzavřela v omylu; původně sice namítala, že podle její domněnky šlo o smlouvu zástavní, ale později výpověď změnila a potvrdila, že skutečně podepsala smlouvu kupní. Kupní smlouva tedy prý byla sjednána platně.

Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 10 Co 105/2002-45 ze dne 4. 3. 2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu, který tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci, provedené důkazy řádně zhodnotil podle zásad uvedených v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a dovodil skutkové a posléze i právní závěry. Odvolací soud se s nimi ztotožnil. V odůvodnění pak znovu rozvedl posouzení sjednané smlouvy jako smlouvy kupní a uvedl, že nelze uvažovat o tom, že by kupní smlouva byla předstíraným právním úkonem, jímž by měl být zastřen jiný právní úkon, tj. smlouva zástavní, protože uzavřená smlouva potřebné náležitosti smlouvy zástavní nemá. Krajský soud akcentoval, že stěžovatelka si byla vědoma podpisu na kupní smlouvě; nelze prý pominout to, že kromě ní podepsala i návrh na vklad k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí a dále prvnímu žalovanému plnou moc k převodu odběru elektrické energie, plynu a vody. Proto nebylo možné její žalobě na ochranu vlastnických práv ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku vyhovět.

Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 2406/2002-73 ze dne 19. 6. 2003 odmítl dovolání stěžovatelky, protože neshledal napadený rozsudek odvolací soudu za rozhodnutí, které řeší otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto rozhodnutí neobsahuje odůvodnění [§ 23 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243c odst. 2 o. s. ř.].

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem soudního sporu, opřený o nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, které podle jejího názoru mohly posouzení věci zvrátit v její prospěch. Dále pak nesouhlasila se závěry, které obecné soudy z provedených důkazů vyvodily.

Ústavní soud těmto námitkám stěžovatelky v zásadě přisvědčuje.

Ústavnísoud, vycházeje ze soudního spisu, usuzuje, že soud prvního stupně prováděl dokazování - ve vztahu k okolnostem uzavření kupní smlouvy - nedostatečně, neboť nevyslechl zejména kupujícího ani další svědky stěžovatelkou navrhované a její důkazní návrhy zamítl. Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy, leč toliko potud, pokud se obecné soudy pohybují v hranicích daných zásadami občanského soudního řízení, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení § 132 o. s. ř. Lze-li však dovozovat pochybení v procesu dokazování, zejména nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud do tohoto procesu zasáhnout může a musí. Taková situace nastala právě v souzené věci. Ze zásady volného hodnocení důkazů sice vyplývá i právo obecného soudu neprovést všechny navrhované důkazy, pokud podle jeho názoru nemohou přispět k objasnění věci, leč takové rozhodnutí musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit. To se však v souzené věci nestalo. Soud prvního stupně totiž jednostranně argumentoval tím, že stěžovatelka neprokázala svůj omyl, protože sama uvedla, že věděla, že podepisovala kupní smlouvu, a nikoliv smlouvu zástavní. Obecné soudy se však nedostatečně vypořádaly s dalším tvrzením stěžovatelky, že se domnívala - a byla prý o tom ubezpečena kupujícím při podpisu smlouvy i dalšími osobami - že po splacení dluhu z titulu půjčky bude předmětná nemovitost na ni převedena zpět. Soud prvního stupně - jak již bylo uvedeno - dospěl toliko k závěru, že smlouva kupní není neplatná, protože stěžovatelka věděla, že podepisuje kupní smlouvu, a proto nepřipustil provedení dalších stěžovatelkou navrhovaných důkazů, kterými chtěla prokázat, že se nechce zbavit vlastnictví natrvalo, ale jen do doby splacení dluhu. Odvolací soud sice vyslechl kupujícího, avšak jeho výslech - s výjimkou dále uvedenou - nesměřoval ke zjištění okolností týkajících se uzavření kupní smlouvy. Navíc obecné soudy neposuzovaly kupní smlouvu v souvislosti se smlouvou o půjčce - ačkoliv podle tvrzení stěžovatelky byly kupní smlouva i smlouva o půjčce uzavřeny ve stejný den - a posuzovaly kupní smlouvu zcela izolovaně. I když odvolací soud v tomto směru otázku kupujícímu položil (proč stěžovatelka, která podle textu kupní smlouvy obdržela dne 23. 8. 1999 částku 1 000 000 Kč z titulu kupní ceny, ve stejný den uzavřela na vysoký úrok smlouvu o půjčce na 240 000 Kč), v odůvodnění svého rozhodnutí se však již s touto skutečností nevypořádal.

Z ustanovení § 132 o. s. ř. plyne, že obecnésoudy jsou povinny pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přirozeně, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V předmětné věci, jak je výše uvedeno, obecné soudy takovým způsobem nepostupovaly. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu uvedeného článku Listiny skutečně došlo.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností rovněž usnesení Nejvyššíhosoudu, aniž by však uvedla konkrétní námitky, z nichž by vyplývalo, jakým způsobem toto rozhodnutí porušilo její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež není odůvodněno, jako je tomu v tomto případě, v zásadě judikuje tak, že taková usnesení Nejvyššího soudu ruší, protože - se zřetelem na možnost jejich přezkoumatelnosti - je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvody, pro které Ústavní soud ruší neodůvodněná usnesení Nejvyššího soudu, byť byla přijata před účinností rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bylo příslušné ustanovení o. s. ř. (§ 243c odst. 2) zrušeno, jsou blíže specifikovány např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/03 ze dne 23. 6. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 82), eventuálně sp. zn. I. ÚS 599/03 ze dne 28. 7. 2004 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 105). Ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. bylo pak zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 15, vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.), který nabyl účinnosti dne 7. 4. 2004.

Ústavnísoud proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru