Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 30/94Nález ÚS ze dne 06.06.1995Povinnost soudu, zabývat se námitkou strany, že zákon, jehož užití je v dané věci rozhodné, je v rozporu s ústavním pořádkem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkrodiče
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/3 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.30.94
Datum podání16.02.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

zákon; 94/1963 Sb.; o rodině; § 46

zákon; 114/1988 Sb.; o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení; § 19/1/a/1

jiný právní předpis; 182/1991 Sb.; vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 26. dubna 1991, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení; § 15

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.2

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 9

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

114/1988 Sb., § 19 odst.1 písm.a

140/1961 Sb., § 213

141/1961 Sb., § 224 odst.5

182/1991 Sb., § 15

94/1963 Sb., § 46


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 30/94 ze dne 6. 6. 1995

N 26/3 SbNU 189

Povinnost soudu, zabývat se námitkou strany, že zákon, jehož užití je v dané věci rozhodné, je v rozporu s ústavním pořádkem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v senátě ve

věci stěžovatele Z. N. proti orgánu veřejné moci - Krajskému soudu

v Brně, o ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 1994 proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8 To 222/93,

spojené s návrhem na zrušení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb.,

§ 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR, o působnosti orgánů ČSR

v sociálním zabezpečení č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky

Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991

Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České

národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním

zabezpečení, takto:

Ústavní stížnosti se v plném rozsahu vyhovuje

a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8

To 222/93, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR ústavní

stížnost na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž

tento soud zamítl odvolání stěžovatele do rozsudku Městského soudu

v Brně ze dne 2. 8. 1993, sp. zn. 4 T 113/93, kterým byl

stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání

povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona, neboť v době

od 26. 6. 1991 do 7. 5. 1992 neplatil ošetřovné na svého syna,

nezletilého, přestože mu bylo pravomocným rozhodnutím Dětského

výchovného ústavu v Moravském Krumlově uloženo přispívat na

ošetřovném částku Kč 290,-- měsíčně, čímž ústavu dluží za uvedené

období částku Kč 2 300,--. Za toto jednání mu byl uložen trest

odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odložený na zkušební

dobu v délce jednoho roku. Svoji stížnost podal stěžovatel

Ústavnímu soudu ve shodě s ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona

o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. s tvrzením, že pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho

základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.

K odůvodnění stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím

o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno

- Černovice pod č. j. 4 Om 526/84 dne 5. 6. 1991, bylo rozhodnuto

o umístění syna stěžovatele do ústavní péče. Stěžovatel se proti

tomuto předběžnému opatření odvolal, odvolací orgán - Úřad města

Brna, odbor sociálních věcí, odvolání nevyhověl. Stěžovatel

namítal, že předmětným rozhodnutím došlo k porušení práva

stěžovatele i jeho dítěte, jelikož Listina základních práv

a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou

být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen

rozhodnutím soudu, na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje

i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla

v době rozhodování ve smyslu ust. § 2 ústavního zákona č. 23/1991

Sbírky zákonů přednost před zákonem, tedy i před ustanovením § 46

zákona o rodině a § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR č.

114/1988 Sb. a § 15 vyhl. č. 182/1991 Sb. Státy, které jsou

smluvními stranami Úmluvy o právech dítěte, mají totiž zajistit,

aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli,

ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu

s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je

v zájmu dítěte.

Rozpor předpisů v řízení aplikovaných s Listinou základních

práv a svobod a s Úmluvou o právech dítěte namítal stěžovatel

v různých fázích řízení, aniž na to byl ze strany orgánů veřejné

moci brán zřetel, resp. vůbec reagováno.

Pokud se týká napadeného rozhodnutí v trestní věci, tuto část

stížnosti stěžovatel odůvodnil odvozením od hlavní věci, tedy

protiústavností rozhodnutí o ústavní výchově. Podle § 96 zákona

o rodině pak výživné nelze přiznat pro rozpor se zásadami morálky

socialistické společnosti. Nové komentáře toto ustanovení zákona

vykládají tak, že kritériem pro posuzování nároků na výživné je

hledisko dobrých mravů. Jestliže byl učiněn závěr

o protiústavnosti držení nezletilého dítěte ve výchovném ústavu,

je nepochybně dán i rozpor s dobrými mravy, bylo-li přikázáno

hrazení výživného a byl-li stěžovatel odsouzen pro jeho neplacení,

i samotný odsuzující rozsudek vychází z mylného závěru, neboť

takto neplacené výživné nelze považovat za neplnění zákonné

povinnosti vyživovat jiného.

Ústavní stížnost byla podána v zákonem stanovené

šedesátidenní lhůtě; napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo

doručeno stěžovateli dne 27. 12. 1993, ústavní stížnost byla

doručena osobně Ústavnímu soudu dne 16. 2. 1994. Senát Ústavního

soudu ČR neshledal důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti ve

smyslu § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní

stížnost přijal.

V ústavní stížnosti stěžovatel současně navrhl zrušení

ustanovení

1. § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění,

2. § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR č. 114/1988 Sb.,

v platném znění a

3. § 15 vyhlášky č. 182/1991 Sb.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. může být spolu s ústavní

stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního

předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním

nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže

podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, popřípadě se zákonem,

jedná-li se o jiný právní předpis.

Senát Ústavního soudu ČR proto řízení o ústavní stížnosti

přerušil, aby o návrhu na zrušení napadených právních předpisů

mohlo jednat plénum Ústavního soudu ČR, v jehož kompetenci je

odpovídající rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu ve věci rozhodlo

svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/94, ze dne 28. 3. 1995, a platnost

ustanovení napadených právních předpisů v rozsahu návrhu zrušilo

ke dni 1. 10. 1995.

Ústavní soud si vyžádal podle § 42 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, stanovisko účastníka, Krajského soudu v Brně,

k ústavní stížnosti. Přípisem Krajského soudu v Brně ze dne 21.

3. 1995 sdělil předseda senátu, že vše, co je třeba k věci sdělit,

je podrobně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí a neshledává nutným

něco k tomu doplnit.

Pokud jde o ústavní stížnost, zjistil senát Ústavního soudu

ze soudních spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 91/83 a sp.

zn. 4 T 113/93, jakož i Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To

222/93, že stěžovatel v průběhu řízení několikrát namítal, že jeho

syn byl umístěn do ústavní péče proti jeho vůli, a to bez

předchozího souhlasu soudu, což pokládal za porušení svého

základního práva zaručeného Ústavou České republiky. Rozhodnutím

o předběžném opatření Úřadu městské části Brno - Černovice č. j.

4 Om 526/84, ze dne 5. 6. 1991, byl nezletilý syn umístěn do

Dětského diagnostického ústavu v Brně, Hlinky 140 a od 26. 6.

1991 pak do Výchovného ústavu pro děti a mládež v Moravském

Krumlově. Z podnětu ObNV Brno IV zahájil Městský soud v Brně

řízení dne 14. 11. 1991 a svým usnesením ze dne 28. 4. 1992, sp.

zn. 25 P 91/83, řízení zastavil. Nenařídil tedy ústavní výchovu

a nezletilý byl z Výchovného domova pro děti a mládež v Moravském

Krumlově dne 7. 5. 1992 propuštěn. Již při zahájení trestního

stíhání pro neplacení ošetřovného dne 25. 3. 1993 stěžovatel

uvedl, že odmítá platit ošetřovné vědomě, protože syn byl v ústavu

umístěn protiprávně. Při řízení před Městským soudem v Brně ve

věci ústavní výchovy soud vzal na vědomí, že stěžovatel žádal

o okamžité propuštění svého syna z výchovného ústavu s výslovným

odvoláním na to, že tam byl umístěn bez rozhodnutí soudu, a tím

byl porušen článek 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod

(usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 91/83) a zaujal

stanovisko, že prvostupňový soud není oprávněn řešit otázku, pokud

otec poukazoval na rozpor mezi čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 32

odst. 4 Listiny základních práv a svobod a zněním platného zákona

o rodině.

Při podání obžaloby ve věci sp. zn. 5 Pv 335/93, ze dne 14.

6. 1993, se městský prokurátor v Brně vyhnul této námitce,

přestože stěžovatel v protokolu o seznámení obviněného s výsledky

vyšetřování se znovu domáhal vyjasnění platnosti předběžného

opatření. V rozsudku sp. zn. 4 T 113/93, ze dne 2. 8. 1993,

Městský soud v Brně konstatoval, že stěžovatel namítal, že syn byl

umístěn v DVÚ nikoliv rozhodnutím soudu, jak vyžaduje Listina

základních práv a svobod. Podle stanoviska soudu bylo třeba

postupovat podle platného zákona o rodině. Poukázal výslovně na

toto: "Obžalovaný (tedy stěžovatel) sám mohl dát podnět na Ústavní

soud ČR, pokud se domníval, že došlo k porušení jeho základních

práv a svobod jako rodiče, aby soud rozhodl, zda došlo k rozporu

mezi zákonem o rodině a Listinou základních práv a svobod. Soud

nemůže dát tento podnět, neboť k tomu není oprávněn, tak jak to

navrhl obžalovaný u hlavního líčení, proto též, a též s ohledem na

dostačující výsledky provedeného dokazování, tento návrh

obžalovaného zamítl". Potud Městský soud v Brně. Stěžovatel ve

svém odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně znovu

zdůraznil protiprávnost umístění syna v DVÚ a navrhoval, aby soud

sám se obrátil na Ústavní soud ČR.

Krajský soud v Brně zamítl odvolání stěžovatele usnesením ze

dne 29. 11. 1993, sp. zn. 8 To 222/93. Soud vzal na vědomí námitku

stěžovatele, že jeho syn byl držen v ústavu v rozporu s ústavním

zákonem, neboť tam byl umístěn proti své vůli, jakož i vůli

rodičů, čímž byla práva rodičů omezena bez rozhodnutí soudu, když

o umístění bylo rozhodnuto pouze správním orgánem. Dále namítal,

že se u něj nejedná o úmyslné neplnění vyživovací povinnosti,

neboť nevěděl, že výchovný ústav má nárok na ošetřovné i za dobu,

kdy byl syn na útěku z ústavu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl

zrušen a on obžaloby zproštěn. Ve věci samé pak soud konstatoval,

že rozhodnutí o umístění nezletilého do dětského ústavu, vydaná

formou předběžného opatření Úřadem městské části Brno - Černovice,

stejně jako Úřadu města Brna, byla vydána v souladu se zákonem,

a tudíž jsou účinná a platná vůči všem subjektům, včetně

obžalovaného. Jakožto předběžné opatření je pak platné a účinné do

doby, než ve věci rozhodne soud. V žádném případě tedy nešlo

o nějaké protiprávní omezování svobody u nezletilého, když, jak

vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 91/83, který

byl vyžádán a připojen k důkazu v odvolacím řízení, bylo umístění,

s ohledem na chování nezletilého a nedostatečně zajištěnou péči ze

strany zejména obžalovaného, vůči nezletilému zcela na místě.

Námitkou, že byla porušena základní práva a svobody stěžovatele,

se Krajský soud nezabýval, třebaže tato námitka byla předmětem

úvahy prvoinstančního soudu a byla znovu opakována stěžovatelem

při ústním jednání u Krajského soudu v Brně dne 25. 10. 1993.

Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu

ČR k závěru, že postupem orgánů veřejné moci byla porušena

základní práva stěžovatele, a to konkrétně čl. 32 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte

č. 104/1991 Sb., zejména pokud jde o to, že k odloučení dítěte

nedošlo na základě soudního rozhodnutí. Dále byl porušen čl. 90

Ústavy ČR, protože soudy neposkytly zákonem stanoveným způsobem

ochranu právům stěžovatele, zejména tím, že opřely svá rozhodnutí

o postupy jiných orgánů veřejné moci, které byly v rozporu

s ústavními zákony ČR či mezinárodní úmluvou o lidských právech,

kterou je Česká republika vázána. Dále pak byl porušen čl. 4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jelikož povinnost, jejíž

nesplnění sankcionoval, nebyla uložena na základě zákona a v jeho

mezích a při zachování základních lidských práv a svobod.

Ústavní soud shledal, že zárodek neoprávněného zásahu do práv

stěžovatele měl svůj původ již v činnosti správních orgánů

a soudu, jednajících podle § 46 zákona o rodině. Pokud toto

ustanovení bylo aplikováno, měla být věc neprodleně oznámena

soudu. O dalším průběhu však lze jen stěží uvést, že probíhal

v intencích Listiny základních práv a svobod, případně uvedené

mezinárodní úmluvy, když k umístění syna stěžovatele v instituci

ústavní výchovy došlo dne 5. 6. 1991, podnět Městskému soudu

v Brně byl podán dne 12. 6. 1991, řízení bylo zahájeno dne 14.

11. 1991 a usnesení, jímž ústavní výchova nebyla nařízena, bylo

vydáno dne 28. 4. 1992 a nezletilý byl propuštěn z výchovného

ústavu dne 7. 5. 1992. Ústavní soud ČR se podrobněji právním

postupem těchto orgánů nezabýval, protože není předmětem ústavní

stížnosti, ale nemohl jej nechat bez povšimnutí, když stěžovatel

již v těchto fázích řízení uplatňoval své stanovisko, že k odnětí

syna došlo v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.

Městský soud v Brně, který posuzoval spáchání trestného činu

úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona

stěžovatelem a ve věci samé rozhodl v jeho neprospěch,

v odůvodnění rozsudku konstatoval, že obžalovaný namítal, že

o umístění ve výchovném ústavu rozhodla sociální pracovnice, že

s tímto umístěním nesouhlasil a že podle Listiny základních práv

a svobod o takových otázkách může rozhodovat jen soud. Městský

soud v trestním řízení návrh zamítl s tím, že obžalovaný mohl sám

dát podnět Ústavnímu soudu ČR, pokud se domníval, že byla porušena

jeho základní práva a svobody jako rodiče. Dále uvedl, že soud

nemůže dát takový podnět, neboť k tomu není oprávněn, tak jak to

navrhl stěžovatel u hlavního líčení.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tímto přístupem Městského

soudu v Brně k návrhu stěžovatele. Soud při posuzování trestní

odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat

nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 213 tr. zákona, o trestném

činu zanedbání povinné výživy, není vázán rozhodnutím, kterým byla

stanovena tato povinnost v občanském soudním řízení, či správním

řízení. Měl tedy nepochybně povinnost zabývat se námitkou porušení

ústavních práv stěžovatele dříve, než k rozhodnutí přikročil.

Podle § 224 odst. 5 trestního řádu, obdobně jako podle čl. 95

odst. 2 Ústavy má soud, má-li za to, že zákon, jehož užití je

v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je

v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má

přednost před zákonem, přerušit řízení a předložit věc Ústavnímu

soudu. Městský soud tak neučinil. Z toho je možno odvodit, že

k takovému názoru nedospěl a pak bylo jedině možné takové

zdůvodnění uvést k zamítnutí návrhu stěžovatele, které stěžovatel

učinil a které soud zamítl. Ústavní soud je však přesvědčen, že

soud byl, na základě znalosti platného práva a s přihlédnutím

k výslovnému upozornění stěžovatele, povinen dospět, vzhledem

k dikci čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, k závěru,

že zákon, který umožňuje odejmutí syna bez souhlasu soudu a jehož

již bylo a dále mělo být při řešení věci použito, je v rozporu

s tímto ustanovením Listiny základních práv a svobod a předložit

věc Ústavnímu soudu ČR, což však Městský soud v Brně neučinil.

Krajský soud v Brně, který projednával odvolání stěžovatele,

ponechal stranou námitku stěžovatele, že jeho syn byl držen

v ústavu v rozporu s ústavním zákonem, protože tam byl držen proti

své vůli a vůli svých rodičů, bez rozhodnutí soudu, pouze na

základě rozhodnutí správních orgánů. Postavil se na stanovisko, že

rozhodnutí správních orgánů byla vydána v souladu se zákonem

a byla účinná a platná vůči všem. K možnosti použití § 224 odst.

5 trestního řádu, v důsledku námitky stěžovatele, nezaujal

stanovisko. Stejně tak se nevyjádřil k tomu, proč pominul možnost,

pokud již nedospěl k závěru, že je rozpor mezi aplikovanými

předpisy a ústavním zákonem, aplikovat podle čl. 10 Ústavy ČR

přímo Úmluvu o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.).

S přihlédnutím k důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 20/94, ze dne 28. 3. 1995, který, pokud jde o zrušení

napadených právních předpisů, nabývá účinnosti až 1. 10. 1995,

a na základě závěrů soudů, které vyplynuly z projednávání věci

stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnosti v plném rozsahu

vyhověl.

Základ tohoto rozhodnutí, vycházející z toho, že zde

existuje, resp. existoval, rozpor napadených právních předpisů

s Ústavou ČR či Listinou základních práv a svobod, může být

bezprostředně aplikován všude tam, kde bude nutno se zabývat

takovým rozporem, či řešit jeho důsledky. Na tom nic nemění

skutečnost, že Ústavní soud ČR odsunul vykonatelnost svého nálezu,

jímž zrušil napadená ustanovení citovaných právních předpisů až ke

dni 1. 10. 1995, protože takové opatření činí Ústavní soud ČR

tehdy, shledá-li, že bezprostřední účinnost by mohla způsobit

neodstranitelné či neřešitelné následky, a proto poskytuje

zákonodárným, výkonným či správním orgánům možnost, aby v mezidobí

podnikly příslušné potřebné kroky.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 6. června 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru