Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 30/04Usnesení ÚS ze dne 25.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.30.04
Datum podání16.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 630

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 30/04 ze dne 25. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2003, č. j. 9Co 543/2003-147, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku (v petitu ústavní stížnosti chybně označeném jako usnesení) Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým tento soud potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 9 C 312/98, o určení vlastnictví nemovitosti a ve výroku II. citovaný rozsudek okresního soudu změnil, tak že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 15.750,- Kč. Krajský soud uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. Oba soudy dovodily, že žalobkyně - R. D. je vlastnicí v rozsudku uvedených nemovitostí, neboť se právem domáhá jejich vrácení proti stěžovateli, který se vůči ní choval v rozporu s dobrými mravy.

Stěžovatel tvrdí, že oba obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě nesouhlasí s aplikací ustanovení § 630 občanského zákoníku v dané věci. Obecným soudům dále vytýká, že nepřihlédly k jeho tvrzení, že jeho "obranné" jednání vyprovokovala žalobkyně - dárkyně. Jeho jednání prý nikdy nedosáhlo takové intenzity, jak předpokládá citované ustanovení občanského zákoníku. Soudy navíc nepřihlédly ani k jeho námitkám ohledně podjatosti svědků, jež navrhla žaloba, ani k jím navrhovaným důkazům. Podle názoru stěžovatele se obecným soudům nepodařilo vyhodnotit provedené důkazy nestranně a přisoudily mu roli účastníka jednajícího zištně s úmyslem vyštvat dárkyni z domu.

Proto navrhl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.10.2003, č. j. 9 Co 543/2003-147, zrušit.

Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel - jak sám rovněž v ústavní stížnosti uvedl - podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR dne 16. 3. 2004 Ústavnímu soudu sdělil, že v předmětné věci o dovolání stěžovatele dosud nerozhodl.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Ústavní soud konstatuje, že posledním opravným prostředkem v projednávané věci je totiž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. Nejvyšší soud o dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející (srov. např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 639/02).

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud však splnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. VojenGüttler, v.r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru