Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3/94Nález ÚS ze dne 25.04.1995Právní povaha národní správy podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/3 SbNU 135
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.3.94
Datum podání04.01.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 7, čl. 9, čl. 11, čl. 12 odst.1, čl. 12 odst.2, čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

5/1945 Sb., § 3, § 10, § 22 odst.2, § 7 odst.1 písm.c

87/1991 Sb., § 6 odst.2, § 31


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3/94 ze dne 25. 4. 1995

N 21/3 SbNU 135

Právní povaha národní správy podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

stěžovatelky E.K. o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního

soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 1993, č. j. 3 C 149/92-122,

a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.

10. 1993, č.j. 6 Co 1206/93-151,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Okresního

soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 1993, č. j. 3 C 149/92-122,

kterým bylo rozhodnuto v právní věci navrhovatelek E.K. a M.B.,

proti odpůrci Kožedělnému a gumárenskému podniku, s. p.

v likvidaci, T., o povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, takto:

Žaloba se žádostí, že odpůrce je povinen uzavřít

s navrhovatelkami dohodu, podle které je povinen vydat do jejich

podílového spoluvlastnictví nemovitosti - pila čp. 384/2, čp.

447/538 - pletárna, zapsané v pozemkových knihách v katastrálním

území P. se zamítá.

Řízení ohledně vydání dalších nemovitostí, a to st. parc. č.

580, 535, 1367/2, 1367/3, 1367/5, 1375/2, 1390 a 1391 a 1395,

včetně budov a staveb na těchto pozemcích stojících a ohledně

povinnosti odpůrce poskytnout žalující straně náhradu, která jí

náleží dle zákona ve výši stanovené znaleckým posudkem, se

zastavuje.

Odpůrci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka rovněž podala stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 1993, č. j. 6 Co

1206/93-151, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve

výroku v odstavci prvém v tomto (správném) znění:

Návrh, aby odpůrce byl povinen uzavřít s navrhovatelkami

dohodu, podle níž by jim vydal do jejich podílového

spoluvlastnictví každé jednu ideální polovinu pily na parcele č.

384/2, dále každé jednu ideální polovinu parcely č. 384/2, dále

každé jednu ideální polovinu pletárny čp. 447 na parcele č. 538

a dále každé jednu ideální polovinu parcely č. 538, zapsaných na

LV č. 119 pro obec a katastrální území P., se zamítá.

Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku v odstavci třetím

o náhradě nákladů řízení se potvrzuje, v odstavci druhém

o zastavení řízení zůstává toto rozhodnutí nedotčeno.

Odpůrci se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení.

Ze spisu okresního soudu, sp. zn. 3 C 149/92, vyplývá, že

rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948,

čís. VIII/2-3026-48, byla zavedena národní správa do majetku

a podniku firmy V. J. S. - P. V usnesení bývalého Okresního soudu

v Počátkách ze dne 4. 6. 1948, č.d. 191/48, je uvedena poznámka,

že podle výměru Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze

dne 13. 4. 1948, č. 8904, se tato národní správa vztahovala pouze

na stavební parcelu č. 384/2 (pila a skladiště). Výměrem ONV

v Kamenici nad Lipou ze dne 31. 1. 1950, zn. 550-31/I-1950, byla

dle § 7 dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena národní správa do majetku

a podniku firmy V. J. S. - pletárna v P. Výměrem ONV v Kamenici

nad Lipou ze dne 7. 2. 1951, zn. 191.1, byl dle § 22 odst. 2

dekretu č. 5/1945 Sb. dán souhlas k likvidaci pletárny firmy J. V.

S. v Počátkách. Téhož dne byl vydán i výměr k likvidaci pily

uvedené firmy v Počátkách. Výměrem ONV v Kamenici nad Lipou ze dne

7. 8. 1951, zn. 191-25/5-1951, byl jmenován likvidačním národním

správcem firmy Vilém Hemmr. Okresní soud argumentoval tím, že

národní správa neznamenala přechod vlastnictví na stát, nýbrž

pouze zajištění hospodaření na majetku v soukromém vlastnictví.

Zavedením národní správy tedy stát tyto nemovitosti nepřevzal, jak

má na mysli ustanovení § 6 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích. Argument, že stát takový majetek převzal bez

právního důvodu ve smyslu ust. § 6 odstavec 2 citovaného zákona,

není důvodný, neboť zákon má na mysli nikoli pouhou faktickou

držbu a nakládání věci státem, ale přechod vlastnického práva na

stát. Jak bylo zjištěno, nemovitosti, jejichž vydání se

navrhovatelky domáhají, přešly na stát na základě úplatného

převodu nikoli od navrhovatelek, respektive jejich právních

předchůdců, nýbrž od Dřeva, lidového družstva truhlářů v H., které

dne 24. 12. 1964 uzavřelo hospodářskou smlouvu s Kožedělným

a gumárenským podnikem ONV v T. o převodu vlastnictví

k nemovitostem zapsaným ve vložce č. 334, kat. úz. P., a to za

kupní cenu 386.495,75 Kčs. Lidové družstvo dřevozpracující

v Počátkách, zapsané společenstvo s ručením obmezeným (právní

předchůdce D., lidového družstva truhlářů v H.), nabylo předmětné

nemovitosti rovněž kupní smlouvou od původního vlastníka, resp. od

likvidačního národního správce. Ten uzavřel dne 5. ledna 1954

formou notářského zápisu (č.j. N 5/53, NZ 2/54) s tímto družstvem

kupní smlouvu ohledně nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č.

334 poz. knihy, kat. úz. P., za kupní cenu 102.400,- Kčs. Podle

článku III této kupní smlouvy měla být kupní cena použita k úhradě

závazků váznoucích na předmětných nemovitostech. Nejednalo se tedy

o případ uvedený v odstavci 1 či 2 ustanovení § 6 zák. č. 87/1991

Sb., a proto okresní soud žalobu zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí soudu

prvního stupně v odstavci prvém, které pouze stylizačně upravil,

v druhém odstavci rozhodnutí o zastavení řízení zůstalo nedotčeno

a třetí odstavec o náhradě nákladů řízení potvrdil. Odvolací soud

vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,

který považoval za úplný a správný, stejně jako právní závěry

z něho učiněné. Nemovitosti totiž z původních vlastníků nepřešly

na stát, jak je požadováno v ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb.,

ale na jiný subjekt odlišný od státu. Nepřicházelo v úvahu ani

posouzení věci podle ustanovení § 6 odstavce 2 zák. č. 87/1991

Sb., to je jako převzetí věci státem bez právního důvodu "a to

vzhledem k existenci vydaných výměrů o národní správě". Možnost

likvidace majetku připouštělo ustanovení § 22 odst. 2 dekretu

prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., přičemž souhlas k tomuto

opatření nedával vlastník, ale okresní národní výbor. Soud dále

uvedl, že není oprávněn přezkoumávat zákonnost výměrů o národní

správě vydaných podle dekretu č. 5/1945 Sb., neboť tuto

problematiku řeší ustanovení § 31 zák. č. 87/1991 Sb., které

zakotvuje možnost podání protestu prokurátora proti nim.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že opatření státu,

kterým byla po 25. únoru 1948 na základě vykonstruovaných důvodů

"uvalena" na majetek jejích rodičů národní správa podle dekretu č.

5/1945 Sb. a následně pak jeho rozprodání, je nutno považovat za

převzetí bez právního důvodu, a to v tomto případě v důsledku

politické persekuce a postupů porušujících obecně uznávaná lidská

práva. Proto mělo být postupováno podle ust. § 6 odst. 2 zák. č.

87/1991 Sb. Napadeným rozhodnutím soudu byly však jako "legitimní"

uznány akty a postup komunistického režimu z období nesvobody,

které jsou v rozporu zejména s články 7, 9, 11, 12 odst. 1, odst.

2 a 13 Listiny základních práv a svobod a současně i s Všeobecnou

deklarací lidských práv. Likvidace továrníka V. J. S. a jeho

majetku byla důsledkem politické persekuce, která postihla i jeho

manželku, neboť nucená práce a věznění tragicky poznamenaly jejich

životy. V. J. S. utrpěl těžké poškození zdraví po úrazu ve

vězeňském autě a jeho manželka M. S. se z útrap vězení již

psychicky nevzpamatovala.

Důvody pro zavedení národní správy pily dne 1. 3. 1948

a pletárny dne 31. 1. 1950 byly vykonstruovány a nezakládaly se na

pravdě. V obou případech šlo o rentabilní výroby, kde byl plynulý

chod a hospodářský život zajištěn. Teprve po uvalení národní

správy chod provozu upadal, státem ustanovení národní správci se

střídali a hospodařili po svém. Poslední národní správce prodal

dne 5. 1. 1954 bez jakéhokoli zmocnění vlastníka majetek družstvu

Dřevo v P., které v roce 1964 převedlo majetek Kožedělnému

a gumárenskému podniku T. Žádný z důvodů zavedení národní správy

se neprokázal (nikdo je neprověřoval), takže ve skutečnosti šlo

o zlovolné zneužití ust. § 3 a 10 dekretu č. 5/1945 Sb.

komunistickým totalitním režimem za účelem likvidace soukromého

majitele a k prodeji předmětného majetku došlo neoprávněně.

Stěžovatelka proto navrhla, aby napadené rozsudky obou soudů

byly zrušeny, neboť jsou v rozporu s články 7, 9, 11 odst. 1, 12

odst. 1, odst. 2, čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka dále stížností napadla výměr Zemského národního

výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948, č.j. VIII/2-3026-48, výměr

Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 13. 4.

1948, č.j. 8904, výměr Okresního národního výboru v Kamenici nad

Lipou ze dne 31. 10. 1950, č.j. 550/-31/I-1950, a blíže neoznačené

opatření Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou, kterým

byl dán souhlas k prodeji nemovitostí zapsaných v knihovní vložce

číslo 334, kat. úz. P.

Usnesením ze dne 14. září 1994, sp. zn. I. ÚS 3/94, Ústavní

soud tuto část ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1,

písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl, neboť

šlo o návrh podaný po uplynutí lhůty stanovené v § 72 odst. 2

citovaného zákona.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 3, § 43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 5. listopadu 1993.

Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 4. ledna 1994, přičemž

byla podána k poštovní přepravě dne 30. 12. 1993, takže ve smyslu

ust. § 57 odst. 3 o. s. ř. je lhůta k podání ústavní stížnosti

zachována.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Okresní soud v Pelhřimově sdělil, že jeho právní názor je

obsažen v odůvodnění rozsudku tohoto soudu v předmětné věci.

Okresní soud v Pelhřimově netrvá na tom, aby ve věci proběhlo

ústní jednání.

Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že v projednávané

věci jako soud odvolací vyšel ze skutkového stavu zjištěného

Okresním soudem v Pelhřimově, který provedené důkazy řádně

zhodnotil podle § 132 o. s. ř. a ztotožnil se i s jeho právními

závěry, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. j)

a písm. k) zák. č. 87/1991 Sb., jakož i ustanovení § 6 odst. 2

téhož zákona. Proto nebyl důvod ke změně či zrušení rozsudku soudu

prvního stupně. Protože rozhodnutím krajského soudu nebylo

porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky, krajský soud

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že netrvá na tom, aby

v předmětné věci proběhlo ústní jednání.

Kožedělný a gumárenský podnik, státní podnik v likvidaci, T.,

sdělil, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení

o ústavní stížnosti E. K.

Účastnice řízení - stěžovatelka E. K. a její sestra M. B.

(vedlejší účastnice) - trvaly na ústním jednání, pokud by Ústavní

soud nesdílel jejich názor, že ohledně majetku V. J. S. šlo od

počátku o nezákonné jednání s porušením všech lidských práv

a svobod.

Ústavní soud doplnil řízení některými dalšími důkazy.

Dopisem Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze

dne 19. 8. 1994, zn. 3 NZn 1015/94, (předloženým stěžovatelkou),

bylo zjištěno, že bývalá Generální prokuratura České republiky

podala protest proti výměru Zemského národního výboru v Praze ze

dne 1. 3. 1948 (v dopise se mylně uvádí datum 1. 3. 1950), kterým

byla zavedena národní správa do majetku a podniku firmy V. J. S.,

pila v P. O tomto protestu není dosud rozhodnuto.

Týmž dopisem Nejvyššího státního zastupitelství bylo

prokázáno, že bývalá Generální prokuratura podala protest proti

výměru Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 31.

1. 1950, kterým byla zavedena národní správa majetku a podniku

firmy J. V. S., pletárna v P.

Z rozhodnutí Okresního živnostenského úřadu v Pelhřimově ze

dne 31. 1. 1994, č.j. ŽÚ/221/94-Sk, vzal Ústavní soud za

prokázáno, že prokurátor podal tento protest dne 23. 12. 1993, pod

č.j. III Gd 5180/93, s odvoláním na § 31 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích. Citovaným rozhodnutím byl výměr

Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 31. 1.

1950, zn. 550-31-I-1950, v plném rozsahu zrušen. V odůvodnění

tohoto rozhodnutí se konstatuje, že podle ustanovení § 70 odst.

1 tehdy platného správního řádu (vládní nařízení č. 8/1928 Sb.)

bylo povinností správního orgánu shrnout v odůvodnění rozhodnutí

výsledky řízení a právní posouzení věci, případně i úvahy, jež

rozhodovaly při hodnocení důkazů. Formulace použité v odůvodnění

výměru byly buď zcela obecné bez bližších údajů o tom, jakými

důkazními prostředky a s jakými výsledky byly zjištěny okolnosti

rozhodné pro posouzení věci, neboť jsou v něm uvedeny dohady

a domněnky o záměrech majitele firmy. Na základě těchto

skutečností proto okresní živnostenský úřad napadené rozhodnutí

zrušil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Obecné soudy provedly ve věci obsáhlé dokazování.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3

C 149/92, plyne, že soudy řádně vyslechly účastníky řízení

a provedly potřebné důkazy listinné, zejména důkazy rozhodnutím

Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 31. 1.

1950, zn. 550-31/I-1950, rozhodnutím bývalého Zemského národního

výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948, sp. zn. VIII/2-3026-48, spisem

býv. Státního notářství v Kamenici nad Lipou, sp. zn. N 5/53 a NZ

2/54, potvrzením Státního notářství pro Prahu 6, sp. zn. 6

D 2076/86, potvrzením Státního notářství v Pelhřimově, sp. zn.

D 54/70, a hospodářskou smlouvou ze dne 24. 12. 1964 o převodu

vlastnictví nemovitostí, která byla uzavřena mezi podnikem D.,

lidové družstvo truhlářů v H. a Kožedělným a gumárenským podnikem

ONV T. Z těchto důkazů vyplynulo, že výměrem Zemského národního

výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948 byla podle ust. § 3 a § 10

dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena národní správa do majetku a podniku

firmy V. J. S. P. a národním správcem byly ustanoveny Č. p., n.

p., v P. Podle výměru Okresního národního výboru v Kamenici nad

Lipou ze dne 13. 4. 1948, č. 8904, se tato národní správa

vztahovala pouze na stavební parcelu č. 384/2 (pila a skladiště).

Výměrem Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne

31. 1. 1950 byla podle § 7 dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena národní

správa majetku a podniku firmy V. J. S. - pletárna v P. Dalším

výměrem téhož Okresního národního výboru ze dne 7. 8. 1951 byl

jmenován likvidačním národním správcem Vilém Hemmr, jenž dne 5.

1. 1954 uzavřel kupní smlouvu formou notářského zápisu, kterou

prodal Lidovému družstvu dřevozpracujícímu, zapsanému společenstvu

s ručením obmezeným v P., nemovitosti - pilu čp. 384/2 a pletárnu

čp. 447/538, kat. úz. P. Právní nástupce tohoto družstva Dřevo,

lidové družstvo truhlářů v H., pak hospodářskou smlouvou ze dne

24. 12. 1964 převedlo předmětné nemovitosti na Kožedělný

a gumárenský podnik v T. Na základě těchto zjištění okresní soud,

jak již bylo uvedeno výše, došel k závěru, že zavedením národní

správy stát nepřevzal předmětné nemovitosti ve smyslu ust. § 6

zák. č. 87/1991 Sb., neboť toto ustanovení nevyžaduje pouhou

faktickou držbu nebo nakládání věcí ze strany státu, ale přechod

vlastnického práva na stát. Tato zjištění i právní závěry převzal

také Krajský soud v Českých Budějovicích, který konstatoval, že

soud není oprávněn přezkoumávat zákonnost výměrů vydaných podle

dekretu č. 5/1945 Sb., neboť tuto problematiku řeší ustanovení §

31 zák. č. 87/1991 Sb., jež zakotvuje možnost podání protestu

prokurátora. Nemohl proto posoudit věc ani podle ust. § 6 odst.

2 zák. č. 87/1991 Sb., to jest jako převzetí věci státem bez

právního důvodu, a to vzhledem k existenci vydaných výměrů

o národní správě. Možnost likvidace majetku připouštělo ust. § 22

odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž souhlas k tomuto opatření

nedával vlastník, ale okresní národní výbor.

Obecné soudy provedené důkazy takto jednotlivě i ve svém

souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že návrh E. K. a M. B. na

vydání nemovitostí - pila čp. 384/2 a pletárna čp. 447/538,

zapsaných v pozemkových knihách v kat. úz. P., není důvodný. Proto

jej zamítly.

Uvedená zjištění a závěry obecných soudů nebyly otřeseny ani

v řízení, které proběhlo před Ústavním soudem. V souvislosti

s ústavní stížností je ovšem třeba zdůraznit, že Ústavní soud není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho

úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických

nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním

zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové

porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody

těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou

podle článku 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §

72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam

i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní

soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené

důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen

tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však

v souzené věci nebyl důvod.

Ústavní soud se rovněž zaměřil na otázku, zda v řízení před

obecnými soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně

patří např. právo na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny),

právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny), rovnost

účastníků (článek 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné

projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se

ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst. 2 Listiny). V zásadě

stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR (srov. R 13/92 Sbírky

usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Žádný ústavní princip

a zejména žádná ústavní zásada dokazování však v předchozích I.

soudních řízeních v této věci porušeny nebyly.

Vycházeje z těchto vůdčích zásad přezkumné činnosti, týkající

se rozhodnutí obecných soudů, se pak Ústavní soud zabýval tvrzením

stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími byly porušeny články 7,

9, 11, 12 odst. 1, odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv

a svobod. Dospěl k závěru zápornému.

Články 7, 9, 12 odst. 1 a odst. 2 a 13 Listiny stanoví:

Článek 7 - nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena.

Článek 9 - nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám.

Článek 12, odst. 1 - obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj

vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.

odst. 2 - domovní prohlídka je přípustná jen pro účely

trestního řízení a to na písemný odůvodněný příkaz soudce.

Článek 13 - nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství

jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí nebo

zasílaných poštou nebo jiným způsobem, s výjimkou případů

a způsobem, které stanoví zákon.

Prosté porovnání textu těchto článků s předmětem řízení před

obecnými soudy postačí k závěru, že uvedené články s napadenými

soudními rozhodnutími nekorespondují, týkají se zcela jiné

problematiky a nebyly tedy (a ani nemohly být) napadenými

rozhodnutími porušeny. Na to nelze usuzovat ani s přihlédnutím ke

smyslu těchto článků. Pokud se poukaz stěžovatelky na tyto články

Listiny týká činnosti státních orgánů v padesátých letech (např.

internace rodičů, otevírání pošty), tyto okolnosti nebyly

předmětem řízení u obecných soudů, jejichž rozhodnutí

(stěžovatelkou napadená) se týká pouze restituce odňatého majetku.

Článek 11, odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo vlastnit

majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu. Dědění se zaručuje.

Ani zde však stěžovatelčin blíže neodůvodněný odkaz na tento

článek neobstojí. Uvedený článek chrání vlastnické právo

existující, zpravidla již konstituované a nikoli pouhý nárok na

ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Sám spor

o vlastnictví, v němž právo na ně má být teprve konstituováno,

tedy předpisy ústavního práva chráněno není. V tomto směru již

ostatně Ústavní soud v minulosti judikoval (srov. Sbírku nálezů

a usnesení Ústavního soudu České republiky III. ÚS 23/93, č. 5).

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítala, že opatření

státu, kterým byla na základě vykonstruovaných důvodů uvalena na

majetek jejích rodičů správa podle dekretu č. 5/1945 Sb.

a následně byl tento majetek bez jejich souhlasu rozprodán, je

převzetím bez právního důvodu a to v tomto případě důsledkem

politické persekuce a postupů porušujících obecně uznávaná lidská

práva. Tuto námitku uplatnila stěžovatelka již v řízení před

obecnými soudy, které rozhodly, že nešlo o převzetí majetku státem

bez právního důvodu, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť nedošlo

k přechodu vlastnictví na stát, když majetek převedl likvidační

národní správce kupní smlouvou na Lidové družstvo dřevozpracující

v Počátkách.

Ústavní soud se touto námitkou znovu zabýval z hlediska

zmíněného ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle

tohoto ustanovení povinnost vydat věc se vztahuje i na další

případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod ustanovení § 2

odst. 1 písm. c) citovaného zákona, jakož i na případy, kdy stát

převzal věc bez právního důvodu.

Pokud jde o zmírnění následků majetkových a jiných křivd

způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými

protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období ve smyslu

ust. § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., pak by i v tomto

případě (kdy jde o oblast občanskoprávních vztahů) musela být

splněna podmínka ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj.

muselo by dojít k přechodu věci do vlastnictví státu. To se však

v daném případě nestalo. To správně posoudily již obecné soudy.

Druhá část ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se

týká případů, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Tuto

otázku zkoumaly oba soudy a dospěly k názoru, že věc nelze

posoudit podle ust. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako

převzetí věci státem bez právního důvodu vzhledem k existenci

vydaných výměrů o národní správě. Možnost likvidace majetku

připouštělo ust. § 22 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž

souhlas k tomuto opatření nedával vlastník, ale orgán příslušný

podle § 7 odst. 1 písm. c) dekretu č. 5/1945 Sb.

Ústavní soud odkazuje na toto odůvodnění obou rozsudků,

z nichž plyne, že národní správa byla uvalena na základě tehdy

platných předpisů, které nebyly dosud zrušeny. Pokud národní

správce provedl likvidaci majetku prodejem, pak tento postup

připouštělo ust. § 22 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. K likvidaci

majetku potřeboval národní správce souhlas orgánu příslušného

podle § 7 citovaného dekretu. Tento souhlas byl dán výměrem

Okresního národní výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 7. 8. 1951,

zn. 191.1-25/5-1951, což potvrzuje i sama stěžovatelka v podání

došlém Ústavnímu soudu dne 24. 3. 1994 (doplnění ústavní

stížnosti). Nejpodstatnější je ovšem skutečnost - jak správně

zdůraznily obecné soudy - že národní správu nelze vůbec považovat

za převzetí věci státem ve smyslu ust. § 6 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., neboť tato instituce plnila pouze funkci prostého

zajišťovacího opatření, které znamenalo omezení užívání

a disponování s takto postiženým majetkem. Není důvod, aby se

v tomto směru Ústavní soud odchyloval od judikatury soudů obecných

(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1994, sp. zn.

3 Cdo 65/92).

Ústavní soud se zabýval i novými důkazy, které stěžovatelka

obdržela až po právní moci napadených soudních rozhodnutí a jež

předložila Ústavnímu soudu. Jde o pravomocné rozhodnutí Okresního

živnostenského úřadu v Pelhřimově ze dne 31. 1. 1994, č.j.

ŽÚ/221/94-Sk, kterým bylo vyhověno protestu Generálního

prokurátora ČR proti výměru ONV v Kamenici n. Lipou ze dne 31. 1.

1950, zn. 550-31/I-1950, jímž byla zavedena národní správa na

majetek firmy J. V. S., pletárna v P. Tímto rozhodnutím, jak již

bylo uvedeno, byl citovaný výměr zrušen s poukazem na to, že

odůvodnění výměru je zcela obecné bez bližších údajů o tom, jakými

důkazními prostředky a s jakými výsledky byly zjištěny okolnosti

rozhodné pro posouzení věci.

Podle přesvědčení Ústavního soudu zrušení výměru o národní

správě není v souzené věci samo o sobě důvodem ke zrušení

napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem. Napadený

rozsudek krajského soudu byl vydán již dne 4. 10. 1993, právní

moci nabyl 5. 11. 1993, zatímco protest prokurátora byl podán dne

23. 12. 1993, sp. zn. III Gd 5180/93, a zrušující rozhodnutí

ohledně národní správy je datováno až dne 31. 1. 1994. Proto

k němu obecné soudy nemohly přihlédnout.

Za této situace nelze tedy dovodit, že by obecné soudy svými

rozhodnutími porušily ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní

smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy (§ 82 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Pokud se stěžovatelka dovolávala čl. 11

Listiny základních práv a svobod, vyložil Ústavní soud již na

jiném místě, že tento článek chrání toliko již konstituované

vlastnické právo, nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Na tomto

závěru nic nemění ani citované rozhodnutí okresního úřadu, které

jeden z výměrů o národní správě zrušilo. Totéž se týká ostatních

článků Listiny, jejichž údajné porušení stěžovatelka napadla. Ani

ústavní procesní principy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny nebyly

(a ani nemohly být) v souvislosti se zrušovacím rozhodnutím

okresního úřadu dotčeny, neboť, jak již bylo řečeno, důkaz tímto

rozhodnutím obecné soudy provést nemohly, jestliže v době jejich

rozhodování neexistovalo.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že okresní úřad zrušil jeden

z výměrů o národní správě pro jeho nedostatečné odůvodnění

a nikoli proto, že mělo jít o akt politické persekuce ve smyslu

ust. § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jak

dovozovala stěžovatelka. Toto zrušovací rozhodnutí též nic nemění

na závěru (dříve učiněném), že není dán ani další restituční důvod

podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. převzetí státem bez

právního důvodu. Podle přesvědčení Ústavního soudu totiž zrušení

výměru o národní správě (ani obecně vzato ani v tomto konkrétním

případě) nemá účinky ex tunc, nýbrž toliko účinky ex nunc. Opačný

výklad by znamenal, že by byly neplatné všechny právní úkony

učiněné od roku 1950 v souvislosti s národní správou, což by bylo

v rozporu s požadavkem právní jistoty a s principy právního státu

ve smyslu čl. 1 Ústavy. Na těchto úvahách ostatně stojí i celá

koncepce zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

s níž lze řešený případ srovnávat. Právní důvod převzetí věci,

jehož se dovolává krajský soud a který spočívá v existenci výměru

o národní správě, tedy v době převzetí věci byl dán.

Ani opačný výklad (tedy zrušení výměru o národní správě ex

tunc) by však zřejmě neznamenal, že existuje restituční důvod

spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb.). I kdyby totiž výměr o národní správě byl

ex tunc neplatný, pak by nebyla splněna druhá podmínka citovaného

ustanovení, totiž převzetí věci státem. Národní správu (byť i jen

faktickou) nelze totiž za převzetí věci státem považovat. To je

blíže rozvedeno na jiném místě tohoto nálezu.

Vzhledem ke zrušení jednoho z výměrů o národní správě může

vzniknout otázka, zda zákonnost národní správy bude řešena

v řízení jiném či nikoli. Stěžovatelka zřejmě zváží i možnost

podat návrh na obnovu soudního řízení ve smyslu ust. § 228 a násl.

občanského soudního řádu, pokud ovšem jsou pro takový návrh

splněny podmínky, které zákon vyžaduje. To se však již vymyká

posouzení Ústavního soudu a jeho kompetenci.

Stěžovatelka konečně doplnila ústavní stížnost podáním ze dne

6. 12. 1994, v němž namítala, že na majetek její matky M. V. S.

nebyl vydán žádný výměr o uvalení národní správy a přesto byl

tento majetek národním správcem prodán bez jejího vědomí.

Tato námitka však nebyla v řízení před obecnými soudy

uplatněna, naopak stěžovatelka a její sestra M. B. uvedly (viz

č.l. 2 verte spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3

C 149/92), že národní správa byla zavedena i na spoluvlastnický

podíl jejich matky, vůči níž už vůbec nemohl obstát žádný

z argumentů, který odpovídal použitým zákonným ustanovením. Obecné

soudy proto neměly možnost k uvedené námitce přihlédnout. I kdyby

však národní správce prodal majetek M. V. S., pokud na něj

skutečně nebyla uvalena národní správa, z hlediska řešení dané

ústavní stížnosti to nemá význam. Ústavní soud zkoumá, zda

napadenými rozhodnutími soudů, které rozhodovaly podle zákona č.

87/1991 Sb., byla porušena základní lidská práva a svobody

(svědčící stěžovatelce). V namítaném případě by však zřejmě šlo

o jiný právní vztah, který obecné soudy vůbec neřešily a Ústavní

soud se jím proto nemůže zabývat. Ze všech těchto důvodů byla

ústavní stížnost zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. 4. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru