Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2993/09 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2993.09.1
Datum podání20.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85a

99/1963 Sb., § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2993/09 ze dne 24. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem Hlinky 92, 603 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 13 Co 514/2008, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. července 2008, sp. zn. 11 C 330/2006, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel namítal porušení svých základních práv plynoucích z čl. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. července 2008, sp. zn. 11 C 330/2006, byla pod výrokem (I.) zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 8. 2006, č. j. 24 C 68/2006-26, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném stěžovatele na první žalovanou ve výši 1.500,- Kč měsíčně, a to od 1. 5. 2006 do budoucna, byl změněn a vyživovací povinnost žalobce na první žalovanou snížena na částku 500,- Kč od 1. 5. 2006 do budoucna. Výrokem (II.) bylo rozhodnuto tak, že jmenovaný rozsudek se mění tak, že vyživovací povinnost stěžovatele na druhou žalovanou se snižuje od 1. 1. 2008 do budoucna na částku 1.000,- Kč měsíčně. Ve zbývající části byla výrokem (III.) žaloba stěžovatele, kterou se domáhal snížení vyživovací povinnosti ke druhé žalované až na 500,- Kč od 1. 1. 2008 do budoucna, zamítnuta. Výroky (IV.) až (VI.) bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání všech účastníků řízení bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 13 Co 514/2008, rozhodnuto tak, že se rozsudek prvního stupně ve výrocích (I.) a (VI.) potvrzuje. Výroky (II.) a (III.) byly rozsudkem soudu druhého stupně změněny tak, že se výživné stanovené stěžovateli na druhou žalovanou počínaje dnem 1. 10. 2008 snižuje na částku 500 Kč měsíčně a od 1. 4. 2009 na částku 1 300 Kč měsíčně. V části požadující další snížení výživného byla žaloba zamítnuta. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že neměl rovné postavení před soudem, neboť soudy hodnotily důkazy jednostranně a neobjektivně. Zejména tvrdil, že u něho došlo k negativní změně okolností důležitých pro určení výše výživného. Dále namítl, že se soud nezabýval skutečností, že se při řízení před soudem prvního stupně ze spisu ztratily některé listinné důkazy, které musel znovu dodat. Dále stěžovatel zdůraznil, že má závažné zdravotní potíže spojené se zvýšenými výdaji, což soudy údajně rovněž nezohlednily. Konečně stěžovatel namítá, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, zvláště ty, které měly prokazovat jeho výdaje.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména jeho příjmových a majetkových poměrů. Těmito námitkami však staví Ústavní soud do pozice třetí (řádné) instance nad obecnými soudy, která mu nepřísluší. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejné námitky jako v předchozím řízení, v němž o těchto námitkách bylo již řádně rozhodnuto.

Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že prováděl podrobné dokazování, které odvolací soud doplnil aktuálními zjištěními, v nichž byly zahrnuty jak okolnosti zdravotního stavu stěžovatele, tak jeho výdajů (srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž oba soudy (str. 4 rozsudku soudu druhého stupně), dospěly k závěru, že k podstatné změně okolností na jeho straně nedošlo. Kromě jiného je zřejmé, že sám stěžovatel některá svá zásadní tvrzení ohledně svých majetkových poměrů neprokázal (např. osud zůstatku se stavebního spoření ve výši 277 tis. Kč, str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud stěžovatel uvádí, že se v řízení před soudem prvního stupně ztratily určité listiny, které pak musel doplnit, není Ústavnímu soudu zřejmé, jak se měla tato skutečnost (negativně) projevit v napadených rozhodnutích, aby to bylo zároveň důvodem pro jejich zrušení.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tak Ústavní soud nezjistil vadu, která by byla ústavně právního významu. Proto Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že zásady spravedlivého procesu v předmětném řízení byly dodrženy.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejšími účastníky řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru