Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 299/96Nález ÚS ze dne 11.11.1997K ústavní ochraně vlastnického práva a restitučním titulům podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/9 SbNU 237
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.299.96
Datum podání31.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p, § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 299/96 ze dne 11. 11. 1997

N 138/9 SbNU 237

K ústavní ochraně vlastnického práva a restitučním titulům podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele D. P. proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze

dne 1. 11. 1995, č.j. 6 C 1585/93-78, a proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 1996, č.j. 24 Co 15/96-126,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byl zamítnut

stěžovatelův návrh na přechod vlastnického práva k pozemkovým

parcelám č. 1884/3, č. 1894, č. 1896 a č. 110/3 zapsaným na listu

vlastnictví č. 203 a 189 u Katastrálního úřadu T. (dále jen

"předmětné nemovitosti") z odpůrkyně Z. K. na stěžovatele. Zároveň

byl zamítnut i návrh, aby soud rozhodl, že odpůrkyně je povinna

trpět zápis vlastnického práva k uvedeným parcelám na stěžovatele.

Stěžovatel svůj návrh okresnímu soudu - jak vyplývá

z příslušného soudního spisu - odůvodnil tím, že předmětné pozemky

tvořily část přídělu č. 82, který získal na základě přídělové

listiny vydané dne 19. 10. 1948 Ministerstvem zemědělství

- Národním pozemkovým fondem pod č.j. K 4066/37 v obci V. (Rovněž

na základě přídělu [č. 74] získali jiné pozemky i jeho rodiče, ti

však byli později "vyakčněni" a jejich příděl získala

stěžovatelova sestra.) Okresní soud zjistil, že stěžovatel v roce

1955 vzhledem ke své špatné finanční situaci nabídl, aby veškerý

jeho majetek převzal stát, uvedl, "že se ho zříká", tedy požádal

o "propuštění z držení majetku" a o jeho zpětné převzetí státem.

Okresní soud vzal za prokázáno, že poté předmětné nemovitosti - od

1. 5. 1955 - převzalo JZD V. a MNV V. Odpůrkyně Z. K. (se svým

zemřelým manželem) získala tyto nemovitosti přídělem ze dne 22.

10. 1958, vlastnické právo vzniklo dnem převzetí přidělených

nemovitostí do držby dne 10. 8. 1958. Přídělovou cenu zaplatili za

domek, pozemky obdrželi bezplatně a s nimi vstoupili do

zemědělského družstva jako členové.

Na základě provedených skutkových zjištění dospěl okresní

soud k závěru, že k převzetí majetku státem nedošlo v rozporu

s tehdy platnými předpisy, neboť sám stěžovatel prý přiznal, že se

přídělu vzdal a požádal o převzetí majetku státem. To ostatně

potvrzuje i jeho žádost o provedení vyúčtování a zápis

o vyúčtování, v němž je jako důvod uvedeno vzdání se přídělu.

Pokud stěžovatel uvádí, že ho k tomuto kroku vedly ekonomické

důvody a neuspokojivé bytové podmínky, neshledal soud žádné

skutečnosti, které by nasvědčovaly jeho tísni nebo nátlaku na něj.

Stěžovatel byl ostatně v rozhodném období předsedou a později

místopředsedou MNV a po odchodu z přídělu vykonával vedoucí funkci

na farmě v B., kde mu byla práce zajištěna ONV. Soud tedy

neshledal žádné rozpory s tehdy platnými právními předpisy,

jestliže stát majetek stěžovatele převzal a dále s ním hospodařil

(tj. předal ho do trvalého užívání družstva) a následně jej

přidělil v rámci akce doosídlení pohraničí do vlastnictví dalším

osobám. Z. K. s manželem získala předmětné nemovitosti podle

přídělové listiny ze dne 22. 10. 1958 a vlastnictví k nim nabyla

na jejím základě, neboť "převzetí držby" již nebylo podmínkou pro

nabytí vlastnictví k nemovitostem. Nebylo prý proto ani

rozhodující, zda K. na pozemcích sami hospodařili či zda je

předali do družstva jako jeho členové. Na nabytí vlastnictví

odpůrkyně k předmětným nemovitostem prý nic nemění ani skutečnost,

že tento postup nebyl zaznamenán v pozemkové knize, neboť

účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. zápis v pozemkové

knize ztratil konstitutivní charakter. Tvrzení, že k získání

přídělu odpůrkyní došlo v rozporu s právními předpisy, prý

stěžovatel nijak neprokázal a pouze opakovaně tvrdil, že

k převzetí jeho majetku státem nedošlo odpovídajícím způsobem. Ani

v případě, že by se tato skutečnost prokázala, však v ní nelze

spatřovat důvody uvedené v ustanovení § 8 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

v platném znění (dále jen "zákon o půdě").

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl

citovaný rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění svého

rozsudku se krajský soud zabýval zejména otázkou, (1.) zda

předmětné nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu

některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona

o půdě a pokud ano, tak (2.) zda je Z. K. nabyla do svého

vlastnictví za podmínek uvedených v ustanovení § 8 odst. 1 věta

prvá zákona o půdě.

Pokud jde o první otázku, poukázal krajský soud na tehdy

platný občanský zákoník (č. 141/1950 Sb.), podle něhož bylo

k platnosti právních úkonů týkajících se práv k nemovitostem třeba

písemné formy. Tato forma předpokládá dvě náležitosti: písemnost

a podpis. Podmínka písemnosti znamená, že obsah právního úkonu je

zachycen v textu listiny; platnost tohoto úkonu je podmíněna

vlastnoručním podpisem jednajícího. V projednávané věci se však

údajně nepodařilo prokázat, že by byly tyto náležitosti splněny,

neboť v řízení nebyly předloženy důkazy, jimiž by bylo nad

jakoukoli pochybnost prokázáno, že stěžovatel učinil písemný

projev vůle vyjadřující vzdání se předmětných nemovitostí. Za

takový důkaz prý nelze považovat ani dopis stěžovatele ze dne

6.8. 1954, který je - co se týče majetku, ohledně něhož stěžovatel

žádal vypořádání - neurčitý, ani zápis o vyúčtování s odcházejícím

přídělcem ze dne 19. 12. 1959, jenž obsahuje pouze zmínku o tom,

že důvodem vyúčtování bylo vzdání se přídělu č. 82, a to bez

bližší specifikace. Zmíněné "vyúčtování" bylo mimo to vyhotoveno

a stěžovatelem podepsáno až dne 19. 12. 1959, tedy více než rok

poté, co předmětné pozemky byly přiděleny manželům K. Proto

krajský soud dovodil, že stát předmětné nemovitosti od stěžovatele

převzal bez právního důvodu. Tím byl naplněn restituční důvod

uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.

Pokud jde o druhou otázku, týkající se způsobu nabytí

vlastnického práva k předmětným nemovitostem manžely K., krajský

soud uvedl, že stěžovatel nijak neprokázal, že by v tomto směru

došlo k porušení tehdy platných právních předpisů, takže soudu

nezbylo než žalobu o přechodu vlastnického práva k nemovitostem

jako nedůvodnou zamítnout. Ze skutečnosti, že stát nakládal

s majetkem, k němuž stěžovatel nepozbyl vlastnické právo, prý

totiž nelze vyvozovat současně dva právní důsledky, tj. existenci

restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona

o půdě a zároveň naplnění podmínek pro přechod vlastnictví podle

ustanovení § 8 odst. 1 stejného zákona, jak to učinil žalobce

(stěžovatel). Protože od 1. 1. 1951 již nebylo podmínkou

vlastnictví k nemovitosti převzetí držby a vklad vlastnického

práva do pozemkové knihy, nabyli prý manželé K. vlastnictví

k předmětným nemovitostem vydáním právoplatné přídělové listiny.

Vydat tuto přídělovou listinu bylo v pravomoci ONV v T., neboť

Národní pozemkový fond byl již tehdy zrušen a jeho působnost

přešla na národní výbory. Z jiných hledisek prý soudu v tomto

druhu řízení nepříslušelo správní rozhodnutí věcně přezkoumávat.

Oba výše uvedené rozsudky stěžovatel napadl ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že krajský soud učinil správný

závěr, že vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem

nezaniklo. Za nesprávný však stěžovatel pokládá názor soudu, že

z tohoto zjištění nelze současně dovodit dva právní důsledky, tj.

jak restituční nárok podle § 6 odst. 1 písm. b) [pozn.: patrně

míněn § 6 odst. 1 písm. p)], tak i nárok na přechod vlastnictví

podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona

o půdě prý totiž naopak předpokládá, že takový nárok může uplatnit

oprávněná osoba, na kterou by se vztahovalo právo na vydání

nemovitostí podle tohoto zákona, jež se týká případů uvedených

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) až t). V souzené věci bylo

nepochybně zjištěno, že stěžovatel status oprávněné osoby podle

§ 4 zákona o půdě splňuje a že je u něho dán restituční důvod

podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Třetí podmínku, tj.

požadavek, aby fyzická osoba požadovanou nemovitost nabyla

v rozporu s tehdy platnými předpisy, stěžovatel spatřuje ve

skutečnosti, že předmětné pozemky byly přiděleny novým přídělcům,

aniž by jeho vlastnictví k týmž pozemkům zaniklo. Jestliže v tomto

případě stát tyto nemovitosti přesto opětovně přidělil, nepochybně

jednal v rozporu se zásadou "nemo plus iuris ad alium transferre

potest quam ipse habet". Zákon o půdě prý však v takovém případě

nabyvatele dobrou vírou nechrání.

Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že

vydání přídělové listiny má charakter správního rozhodnutí, které

mu s odkazem na ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu

nepřísluší přezkoumávat. Přídělové listiny prý totiž nelze

klasifikovat jako správní rozhodnutí, nýbrž jako výsledek řízení

sui generis, které se opíralo pouze o předpisy o pozemkových

reformách a nikoliv o správní řád.

Oba napadené rozsudky prý tedy porušují stěžovatelovo právo

vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a stěžovatel proto navrhuje jejich zrušení.

Stěžovatel trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že nic nebrání projednání

a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v Trutnově a Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší

účastník řízení - Z. K., zastoupená JUDr. B. J.

Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na

odůvodnění svého rozsudku a na odůvodnění napadeného rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové, které pokládá za vyčerpávající.

Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti uvedl, že s námitkami stěžovatele nesouhlasí a nadále

trvá na svém názoru, obsaženém v napadeném rozsudku. Krajský soud

prý při rozhodování plně respektoval znění a smysl zákona o půdě

a v projednávané věci jej vyložil podle svého nejlepšího vědomí

a svědomí. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Z. K. jako vedlejší účastnice řízení zastává názor, že zákon

o půdě sleduje nejen nápravu některých majetkových křivd, ale také

snahu, aby stát v důsledku nápravy svých minulých pochybení

nečinil křivdy další. Proto prý je nutno rozlišovat okolnosti, za

kterých majetek přešel na stát od okolností, za nichž pak tento

majetek nabyla fyzická osoba. Nelze "tudíž přisvědčit stěžovateli

v tom, že za rozpor s platnými předpisy v době, kdy nabyla fyzická

osoba nemovitost od státu (§ 8 odst. 1 zákona o půdě), lze

považovat rozpor z doby, kdy tato nemovitost přešla na stát

způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1" citovaného zákona. Pod

písmeny a) až u) tohoto ustanovení je stanoven taxativní výčet

způsobů, jimiž "musel v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 přejít

na stát zemědělský majetek občana proto, aby se tento občan stal

oprávněnou osobou, která až poté, co je takto určena, je aktivně

legitimována proti fyzické osobě podat návrh podle § 8 odst. 1

zákona o půdě".

V daném případě prý stát předmětné nemovitosti zkonfiskoval

Němcům a poté je přidělil stěžovatelovým rodičům. Později, po

jejich "vyakčnění", je přidělil stěžovateli a jeho sestře.

Stěžovatel, jenž byl v rozhodném období předsedou a poté

místopředsedou MNV, údajně na přidělených nemovitostech

nehospodařil a v roce 1954 bez nátlaku stát písemně požádal

o vypořádání a o "propuštění z majetku", což ostatně uvedl i před

soudem. Přídělu se vzdal a požádal "o zpětné převzetí majetku

státem", o čemž jednal se zástupci obce, okresu i družstva.

Stěžovatel prý majetek v roce 1955 dobrovolně opustil, stát jej

předal do družstva a následně jej znovu přidělil v rámci akce

doosídlování pohraničí. V roce 1959 stěžovatel údajně dobrovolně

a bez nátlaku podepsal i vyúčtování, jehož důvodem bylo vzdání se

přídělu.

Vedlejší účastnice se proto domnívá, že se nedopustila

"ničeho protiprávního", že předmětné nemovitosti nabyla na základě

právoplatné přídělové listiny a že k tomuto nabytí došlo v souladu

s právem za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům

a bez protiprávního zvýhodnění. Její vlastnictví bylo státem

osvědčeno a potvrzeno zápisem do evidence nemovitostí příslušného

střediska geodézie a později i vkladem do katastru nemovitostí.

Více než 35 let prý byla a nadále je v dobré víře, že jí předmětné

nemovitosti patří a v této víře je drží a užívá.

Vedlejší účastnice konečně namítla, že stěžovatel nedodržel

prekluzivní lhůtu podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě,

neboť žaloba ze dne 26. 8. 1993, doručená soudu dne 30. 8. 1993,

byla podána opožděně, protože (a) v době podání byla tato lhůta do

31. 12. 1992, (b) stěžovatel měl možnost podat žalobu už dne 24.

6. 1991, neboť zápis o tom, kdo je vlastníkem předmětných pozemků,

byl v příslušné evidenci nemovitostí proveden už dávno před

účinností zákona o půdě, a (c) v souzené věci neexistuje žádné

rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, které by

nabylo právní moci.

Vedlejší účastnice proto navrhla, aby byla ústavní stížnost

zcela zamítnuta a sdělila, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v prvé řadě namítl, že napadenými rozsudky bylo

porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11

odst. 1 Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod, aby se

odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit

majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví

už nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně

(srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295).

V tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadenými rozsudky

obecných soudů nebylo porušeno jiné základní právo nebo svoboda

stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces podle hlavy páté

Listiny. Přitom však respektoval skutečnost, že není součástí

soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě nepřísluší

přehodnocovat dokazování před nimi prováděné.

V souzené věci se klíčovou jeví otázka vztahu mezi

ustanoveními § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona o půdě. Krajský soud

totiž dospěl k závěru, že v daném případě sice byl naplněn

restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona

o půdě, avšak dovodil, že z toho nelze vyvozovat i naplnění

podmínek pro přechod vlastnictví podle ustanovení § 8 odst. 1

citovaného zákona.

Z ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě vyplývá, že

"oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát

nebo jinou právnickou osobu v důsledku ..." některého v tomto

ustanovení uvedeného restitučního důvodu. Podle ustanovení § 8

odst. 1 stejného zákona soud na návrh oprávněné osoby rozhodne,

"že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví

fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby,

a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona,

a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď

v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu

odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě

protiprávního zvýhodnění nabyvatele". Ze zákonného textu tedy

vyplývá, že ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě upravuje vztah

mezi oprávněnou osobou a státem nebo jinou právnickou osobou

a ustanovení § 8 odst. 1 vztah mezi oprávněnou osobou a osobou

fyzickou.

Obecné soudy neshledaly, že by manželé K. nabyli vlastnictví

k předmětným nemovitostem - ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě

- v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, za cenu nižší než

cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě

protiprávního zvýhodnění. Ani Ústavní soud - z hlediska ochrany

základních práv a svobod stěžovatele - nevidí důvod, proč by měl

tento jejich závěr zpochybňovat. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje

s názorem krajského soudu, že se v řízení nepodařilo prokázat, že

by byly splněny všechny náležitosti, jež podmiňovaly platné vzdání

se vlastnictví k předmětným nemovitostem ze strany stěžovatele.

Tato skutečnost však sama o sobě - kromě naplnění restitučního

titulu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě - nezakládá

i "rozpor s tehdy platnými právními předpisy", pokud jde o nabytí

vlastnictví k nim manželi K. Jinými slovy: z existence

restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nelze

automaticky dovozovat i splnění podmínek podle § 8 odst. 1

citovaného zákona.

Krajský soud tedy nepochybil, pokud došel k závěru, že

ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě sice naplněno bylo,

avšak - jak dovozuje Ústavní soud - tento restituční titul

nedosáhl v souzené věci takové intenzity, aby bylo možno zároveň

aplikovat i ustanovení § 8 odst. 1 citovaného zákona. Skutečnost,

že krajský soud neshledal splnění podmínek ustanovení § 8 odst.

1 citovaného zákona, (tj. vrácení předmětných nemovitostí), ovšem

nevylučovala možnost jiné náhrady (srov. § 14 zákona o půdě)

a tedy jiné formy odškodnění stěžovatele. Ústavní soud proto

z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele nevidí

důvod, aby přehodnocoval zjištění učiněná obecnými soudy a aby

právní názor krajského soudu v souzené věci odmítl.

V konkrétním případě je dále nutno přihlédnout k tomu, že

cílem zákona o půdě je pouze zmírnění následků některých

majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského

a lesního majetku v období let 1948 až 1989 a že tedy tento zákon

nemůže odstranit všechny majetkové křivdy, které v rozhodné době

nastaly. Rovněž je třeba vzít na zřetel, že manželé K. vlastnictví

nabyli v souladu s tehdy platnými předpisy, za přiměřenou cenu

a že jeho odnětím by zřejmě došlo ke způsobení rozsáhlé křivdy

nové. I když to z ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě nevyplývá,

nemohl Ústavní soud v celkovém kontextu skutkového stavu

abstrahovat ani od faktu, že podle obsahu spisu manželé K. před

téměř 40 lety nabyli nemovitosti v dobré víře a od té doby je

v dobré víře drží. Nelze opomenout ani skutečnost, že sám

stěžovatel ve své výpovědi před Okresním soudem v Trutnově

výslovně uvedl, že v roce 1955 nabídl, aby veškerý jeho majetek

převzal stát, že se ho "zříká a že o tom jednal se zástupci obce

i okresu a se souhlasem JZD". Je tedy zřejmé, že stěžovatel

projevil vůli se vlastnictví k předmětným nemovitostem vzdát,

pouze se neprokázalo, že by tento projev vůle uskutečnil písemnou

formou. To ostatně potvrzuje i zápis o vyúčtování s odcházejícím

přídělcem (stěžovatelem) ze dne 19. 12. 1959.

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval námitkou

vedlejší účastnice, že stěžovatel nedodržel prekluzivní lhůtu

k podání návrhu u soudu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, neboť to

považoval za nadbytečné.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky

okresního a krajského soudu nebyla porušena základní práva nebo

svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru