Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 299/2000Usnesení ÚS ze dne 20.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTíseň
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.299.2000
Datum podání15.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

87/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 299/2000 ze dne 20. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. N., právního nástupce zemřelé původní stěžovatelky M. N., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2000, čj. 18 Co 662/98 - 118, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 3. 1998, čj. 7 C 42/97 - 99,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě, rovněž v záhlaví tohoto usnesení citované, ve věci finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. Namítá, že jak postupem soudu prvního stupně, tak soudu druhého stupně, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl Ústavním soudem zrušen.

V průběhu řízení před Ústavním soudem však stěžovatelka M. N. dne 13. 8. 2000 zemřela a její práva podle usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 11. 2000 přešla na jejího syna, ing. L. N., jako univerzálního dědice. K dotazu Ústavního soudu ing. L. N. uplatnil své právo procesního nástupnictví v řízení před Ústavním soudem zasláním plné moci JUDr. M. V., advokáta. S vědomím těchto okolností Ústavní soud pokračoval v řízení.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

V dané věci stěžovatelka v odůvodnění návrhu, kromě popisu z proběhlého řízení známých skutečností, toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení. Především opět tvrdí, že její rodina byla perzekuována a porušení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv pak spatřuje v tom, že se soudy "těmito argumenty" nezabývaly. Takové tvrzení však není pravdivé, neboť obecné soudy se danými otázkami podrobně zabývaly a svá zjištění řádně odůvodnily (srov. zejména str. 4 a 5 rozsudku Okresního soudu v Náchodě a str. 3 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). Ústavní soud zjistil, že obecné soudy věnovaly zejména posouzení otázky naplnění znaku "tísně" velice pečlivou pozornost, včetně výslechu bývalé spolumajitelky předmětné nemovitosti M. J., která tvrzení stěžovatelky (tehdy v postavení žalobkyně) nepotvrdila, ke stavu nemovitosti vyslechly tehdejší nájemníky atd.

Pokud jde o námitku porušení čl. 1 Ústavy České republiky, pro úplnost je třeba uvést, že úvodní článek Ústavy České republiky má charakter základního, obecného ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první, do které byl zařazen. Principy demokratického právního státu a úcty k právům a svobodám občana mají většinou úzký vztah k realizaci ústavně zaručených základních práv a svobod jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněného ustanovení Ústavy ČR proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou zpravidla sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, takže je nutno také uvést konkrétní základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny základních práv a svobod, event. mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatelky čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na tzv. spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 - čl. 38 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v Listině základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Skutečnost, že obecné soudy svoje rozhodnutí opřely o právní názor či závěr (tj. v daném případě posouzení "tísně"), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Rozsah práva na spravedlivý (řádný) proces pak není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na řádný proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud proto obvykle nezasahuje v případech, kdy účastník řízení neunese důkazní břemeno.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavnísoud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2002JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru