Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 299/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - dopravy
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříknemovitost
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Vlastnictví
Pozemní komunikace
veřejný zájem
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.299.15.1
Datum podání30.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

219/2000 Sb., § 46, § 54

82/1998 Sb., § 1, § 3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 299/15 ze dne 27. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vigor Invest, s.r.o., se sídlem Nádražní 72, Kralice nad Oslavou, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 4267/2014-94, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014 č. j. 29 Co 112/2014-77, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2013 č. j. 31 C 67/2012-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Ministerstva dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2013 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Ministerstvu dopravy, tedy vedlejšímu účastníkovi, kterou se domáhala zaplacení částky 2 481 838 Kč s příslušenstvím. V žalobě stěžovatelka uvedla, že je vlastníkem pozemku p.č. X v k.ú. Velká Bíteš, u něhož se snažila změnit účelové využití ze zeleně na plochu pro průmyslovou výrobu, sklady nebo občanskou vybavenost, ovšem změna územního plánu nebyla realizována pro nesouhlasné stanovisko Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD") odůvodněné tvrzením, že taková změna koliduje s plánovaným rozšířením dálnice D 1. Stěžovatelka se proto musela smířit s několikanásobně nižší cenou a prodala předmětný pozemek Milanu Smejkalovi za 811 852 Kč, což je částka odpovídající ceně 175 Kč za m2, přestože jiné pozemky v téže lokalitě byly prodávány nejméně za cenu 710 Kč za m2. Při takové ceně by za daný pozemek získala částku vyšší o 2 481 838 Kč, tedy o žalovanou částku. Kupující Milan Smejkal totiž následně získal dne 19. 3. 2009 pozitivní stanovisko ŘSD, přestože nedlouho předtím vydalo ŘSD k žádosti Dušana Poláška také negativní stanovisko ohledně možné stavby budovy na tomtéž pozemku. Následně pak Městský úřad Velká Bíteš rozhodl o žádosti Milana Smejkala dne 21. 7. 2009 tak, že vydal územní rozhodnutí o umístění souboru staveb tvořících autobazar na předmětném pozemku a tuto stavbu i povolil. V činnosti ŘSD spatřovala stěžovatelka nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť škoda vznikla stěžovatelce při výkonu státní správy ze strany ŘSD. Stěžovatelka tedy uplatnila nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. u vedlejšího účastníka, a poté, co jí nevyhověl, podala žalobu. Obvodní soud pro Prahu 1 ji uvedeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci v daném případě nevznikla. ŘSD totiž vydalo předmětné nesouhlasné stanovisko ve spojeném územním a stavebním řízení, kde vystupovalo jako účastník rovný s ostatními účastníky, nikoli jako orgán veřejné moci. Nebyl tedy naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, neboť ke škodě tvrzené stěžovatelkou došlo mimo rámec výkonu veřejné moci, takže podle zákona č. 82/1998 Sb. nebylo možno postupovat.

2. Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním, které Městský soud v Praze zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, v němž se ztotožnil s právním názorem soudu nalézacího.

3. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl výše označeným usnesením ze dne 17. 12. 2014, jímž ho odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž za výkon veřejné moci není považováno, pokud stát v soukromoprávních vztazích vystupuje vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti v rovném postavení, při němž vůči nim nedochází ze strany státu k vynucování vůle vyjadřující veřejný zájem a k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech těchto subjektů.

4. Stěžovatelka nyní ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka rekapituluje skutkový stav a dovozuje z něj, že ŘSD nevydává svá stanoviska konzistentně, nýbrž podle toho, kdo je žadatelem, čímž je pošlapáván princip rovnosti vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny a zároveň stěžovatelce vzniká předmětná škoda. Podle stěžovatelky přitom ŘSD způsobilo tuto škodu při výkonu státní správy ve smyslu § 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jako právnická osoba hospodařící s majetkem státu není jen obyčejným účastníkem řízení, který by měl ve stavebním řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení. Správním orgánem ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ostatně může být i právnická osoba, pokud vykonává působnost v oblasti veřejné správy. ŘSD zde ovšem jako správní orgán nerespektovalo základní zásady činnosti správního orgánu při vydávání stanovisek ke změně účelového využití pozemku, a proto by jeho jednání mělo být hodnoceno jako nesprávný úřední postup, neboť s různými žadateli zacházelo nerovným způsobem. Za její nesprávný úřední postup pak má podle § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. odpovídat stát.

5. Obecné soudy se podle stěžovatelky s touto argumentací nevypořádaly a odkázaly na skutečnost, že škoda vzniklá v důsledku hospodaření státu se státním majetkem není škodou způsobenou při výkonu veřejné moci. K tomu ovšem stěžovatelka dodává, že zde ŘSD s předmětným majetkem nijak nehospodařilo. Z dosavadních zkušeností lze konstatovat, že stavební úřad, který je zde vykonavatelem státní správy, nikdy nerozhodne ve prospěch žadatele o změnu účelového využití pozemku, pokud ŘSD nevydá souhlasné stanovisko pro záměr žadatele. Takové postavení žádný subjekt občanskoprávních vztahů nemá, takže rovnost účastníků řízení je zde iluzorní a ŘSD má postavení privilegovaného subjektu. Právě pod tíhou stanoviska ŘSD ostatně nakonec prodala stěžovatelka pozemek pod cenou. Přitom postup podle zákona č. 82/1998 Sb. je jediným prostředkem ochrany, který se jí nabízí.

6. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dochází k porušení jejího práva podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), neboť soudy neposkytly ochranu jejím právům.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti znovu zdůraznil, že ŘSD vystupovalo v předmětném řízení toliko jako účastník řízení rovný s ostatními účastníky a ke vzniku škody tvrzené stěžovatelkou došlo mimo rámec veřejné moci, takže žaloba nebyla důvodná. ŘSD zde vystupovalo pouze jako subjekt hospodařící s majetkem státu, v což spadá nejen oprávnění věc držet, užívat ji a nakládat s ní, ale i řada povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva v řízení před soudy a jinými orgány. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

8. K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil Městský soud v Praze, který toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření.

9. K ústavní stížnosti se vyjádřil také vedlejší účastník, který zdůraznil, že ŘSD není správním orgánem, nýbrž toliko státní příspěvkovou organizací hospodařící s majetkem státu. Při uplatňování připomínek a námitek podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vystupuje v pozici účastníka řízení a jeho jednání zcela postrádá mocenský a rozhodovací prvek, takže nejde o výkon veřejné moci, nýbrž o výkon vlastnického práva a hospodaření se státním majetkem. Nemohlo se tedy dopustit ani nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nějž by odpovídal vedlejší účastník. Pokud se stěžovatelka domnívala, že jí v přímé příčinné souvislosti s jednáním ŘSD vznikla škoda, měla se se svým nárokem obrátit přímo na ŘSD, případně se práva na náhradu škody domáhat cestou občanskoprávní žaloby. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Na toto vyjádření zareagovala stěžovatelka replikou, v níž zdůraznila, že v dané věci ŘSD vystupovalo v zásadě v pozici obdobné správnímu orgánu a že nešlo o spojené územní a stavební řízení, jak uváděly obecné soudy, nýbrž o projednávání změny územního plánu.

10. Ústavní soud musí konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Stěžovatelka spatřuje v postupu obecných soudů ve své věci porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž jim vytýká, že neposkytly ochranu jejím právům. Tím však toliko namítá, že jí obecné soudy nedaly v jejím sporu s vedlejším účastníkem zapravdu, protože rozhodující právní otázky posoudily jinak, než je posoudila ona. V tom samotném by však nebylo možno spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť to garantuje účastníkům soudního řízení, že toto řízení musí splňovat celou řadu požadavků (právo na přístup k soudu, na rozhodování nezávislým a nestranným soudem a podobně), právo na vítězství ve sporu však mezi nároky vyplývající z práva na spravedlivý proces samo o sobě nepatří.

12. V obsahu ústavní stížnosti nicméně stěžovatelka vysvětluje, že ono porušení svých práv spatřuje především v tom, že se ŘSD vůči ní zachovalo způsobem, který jí znemožnil zhodnotit její pozemek, ona jej proto musela prodat "pod cenou", a když se na obecné soudy obrátila s nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., poté co neuspěla u vedlejšího účastníka, tak jí obecné soudy nedaly zapravdu a její žalobě, stejně jako následným opravným prostředkům, nevyhověly. Jinak řečeno, v postupu ŘSD spatřuje újmu na svém právu vlastnickém a v postupu obecných soudů pak jeho nedostatečnou ochranu, ostatně v samotné ústavní stížnosti poukazuje jak na čl. 11 Listiny garantující ochranu vlastnického práva, tak na čl. 3 Listiny, neboť ŘSD podle ní s různými vlastníky pozemků nakládá nerovným způsobem. Právě v tom pak spatřuje onen nesprávný úřední postup ŘSD ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Její ústavní stížnost tedy není založena jen na čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž i na těchto dvou článcích Listiny, jež měly být porušeny jak ze strany ŘSD, tak následně obecnými soudy při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb.

13. Ústavní soud tak musí posoudit, zda stěžovatelce na základě tohoto zákona vůbec mohl v důsledku počínání ŘSD vzniknout vůči státu nárok, který měly obecné soudy ochránit. Ze samotné ústavní stížnosti i z vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka ovšem dostatečně jasně vyplývá, že nikoli.

14. Tím, kdo zde měl podle stěžovatelky způsobit škodu, za niž má stát nést odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., je ŘSD. Stěžovatelka má pravdu v tom, že ŘSD je součástí státního mechanismu, neboť je státní příspěvkovou organizací podle § 54 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zřízenou rozhodnutím ministra dopravy a spojů ze dne 4. 12. 1996 č. 12 164/96-KM. Základním předmětem její činnosti je zejména výkon vlastnických práv státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy, zabezpečení správy, údržby a oprav dálnic a silnic I. třídy a zabezpečení výstavby a modernizace dálnic a silnic I. třídy. Hospodaří s majetkem podle § 8 téhož zákona a podle § 53 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. V jejím čele stojí coby statutární orgán generální ředitel jmenovaný ministrem dopravy. Není tedy pochyb o tom, že je součástí státu.

15. Stát ovšem může vůči jednotlivcům vystupovat ve dvojí pozici: buď jako subjekt postavený jim naroveň a vytvářející s nimi soukromoprávní vztahy obdobné povahy jako jsou vztahy, které by mohly uzavřít s jiným jednotlivcem (typicky stát jako vlastník majetku); nebo jako subjekt jim nadřazený a rozhodující z pozice státní moci o jejich právech a povinnostech. ŘSD zde vystupovalo v prvé z těchto pozic, ovšem zákon č. 82/1998 Sb. upravuje náhradu škody, která jednotlivcům vznikne z důvodu výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tedy z důvodu jednání státu v oné druhé, státněmocenské roli.

16. Vyplývá to již z § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.: "Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci." Rozhodným důvodem, pro který obecné soudy odmítly přiznat stěžovatelce náhradu škody podle tohoto zákona, je právě skutečnost, že ŘSD, které svou žalobou a nyní i ústavní stížností kritizovala, zde jednalo jako subjekt postavený stěžovatelce naroveň, a tedy nejednalo "při výkonu státní moci".

17. Státní moc je abstraktní státovědný termín, který například Jan Filip a Jan Svatoň definují jako "legitimní, na právu založenou schopnost státu ovlivňovat subjekty společenských vztahů a jejich chování (a to i proti jejich vůli). (...) Právní řád zmocňuje stát k uplatňování státněmocenského monopolu včetně realizace sankcí." (Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 39-40) Právě z takového pojetí státní moci vychází i účel zákona č. 82/1998 Sb., který lze vyjádřit tak, že pokud stát ve vrchnostenském postavení, kdy může rozhodovat o právech a povinnostech jednotlivců a ovlivňovat jejich chování i proti jejich vůli a je v této možnosti podpořen i donucovacím a sankčním mechanismem, pochybí a způsobí jednotlivci škodu, pak za tuto škodu odpovídá právě podle tohoto zákona.

18. Právě proto v § 3 odst. 1 váže odpovědnost podle tohoto zákona výhradně na výkon státní správy, ať už je vykonávána přímo státními orgány, nebo právnickými a fyzickými osobami či orgány územních samosprávných celků, jimž byl výkon státní správy svěřen, respektive na ně byl přenesen [viz k tomu nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625)]. Rozhodné pro vznik této odpovědnosti na základě určitého jednání tedy není to, zda jde o jednání státu, nýbrž to, zda jde o výkon státní moci, jak vyplývá i z monografie Petra Vojtka, kterou trefně citovaly Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze: "O výkon státní (veřejné) moci oproti tomu nepůjde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními (...)." (Vojtek P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci - Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 17)

19. I Nejvyšší soud ostatně opakovaně potvrdil, že zákon č. 82/1998 Sb. nelze vztáhnout na situace kdy státní orgán nikoli z pozice vykonavatele státní moci, nýbrž z pozice vlastníka věcí a jiného majetku patřícího státu, rozhoduje o tom, jak bude s těmito majetkovými hodnotami naloženo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1971/2003). V usnesení ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 425/2010 pak Nejvyšší soud na základě dosavadní judikatury připomněl, že "postup státu jako vlastníka nelze považovat za postup úřední ve smyslu výše uvedených předpisů, třebaže ze strany státních orgánů došlo k porušení předpisů upravujících nakládání s majetkem státu. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se uplatní pouze tam, kde jde o výkon veřejné moci. Za výkon veřejné moci je pak obvykle považováno vynucování vůle vyjadřující veřejný (státní či obecní) zájem vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti, při němž zpravidla dochází k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech těchto subjektů, přičemž stát s nimi není v rovném postavení, nýbrž jedná z tzv. vrchnostenské pozice a jsou mu k dispozici mocenské prostředky pro vytvoření podmínek rozhodnutí a vymožení jím uložených povinností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2008). (...) Tvrdí-li dovolatel, že stát se svým mocenským aparátem nemůže být kladen na roveň jiným účastníkům soukromoprávních vztahů, pak směšuje rovnost v právech s rovností danou okolnostmi mimo znění právních norem daný vztah upravujících, jež však není rozhodující pro posouzení, zda jde o výkon veřejné moci ve smyslu výše uvedených předpisů. Bylo by sice možno souhlasit s dovolatelem, že stát je účastníkem soukromoprávních vztahů sui generis a bezpochyby se od jiných účastníků soukromoprávních vztahů v mnohém odlišuje, stále však při dispozicích se svým majetkem vystupuje jako jeden z nich. Při těchto úkonech nepoužívá mocenské prostředky autoritativního rozhodnutí s možností vynucení, ale východiskem pro tyto úkony je souhlas druhé (v tomto případě majetek nabývající) strany. Ač se stát (stejně jako jakýkoliv jiný vlastník) může dopustit pochybení při nakládání se svým majetkem (...) nejde o pochybení, za něž by objektivně odpovídal podle zákonů upravujících jeho odpovědnost za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup."

20. V nyní posuzovaném případě pak nelze než přitakat obecným soudům, že takto vymezenou státní moc, respektive veřejnou moc, ŘSD rozhodně nevykonávalo a vykonávat nemohlo, nerozhodovalo totiž přímo o právech a povinnostech stěžovatelky, neovlivňovalo její chování i proti její vůli a nestál za ním státněmocenský monopol s hrozbou realizace sankcí. O právech a povinnostech stěžovatelky, tedy o možnosti změny funkčního využití jejího majetku, zde rozhodoval Městský úřad Velká Bíteš, konkrétně jeho stavební úřad; ŘSD bylo toliko účastníkem s právem poskytnout stanovisko, přičemž toto právo mu nevyplývalo z jakékoli kompetence ve státní či veřejné správě, ale pouze z toho, že spravuje majetek v blízkosti stěžovatelčina předmětného pozemku. Nešlo totiž o závazné stanovisko dotčeného orgánu státní správy, nýbrž o stanovisko vlastníka, respektive správce veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem.

21. Jinak řečeno, ŘSD zde vystupovalo nikoli v pozici státního orgánu vykonávajícího státní moc, nýbrž v pozici obdobné pozici "souseda", tedy vlastníka pozemku sousedícího s pozemkem, jehož změna účelového využití byla stavebním úřadem projednávána, přičemž pro posouzení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. není rozhodné, zda šlo o spojené územní a stavební řízení, jak se uvádělo v rozhodnutích obecných soudů, nebo o projednávání změny územního plánu, jak v replice uvedla stěžovatelka. Takový "soused" jistě může svým nesouhlasem územní řízení zkomplikovat, stejně jako každý vlastník sousedící nemovitosti, přičemž pozice ŘSD je o to silnější, že se předpokládá, že jeho případný nesouhlas není motivován - jak tomu snadno může být třeba v sousedských vztazích mezi dvěma fyzickými osobami - jen osobní záští, nýbrž výhradně zájmy údržby a budování dopravní infrastruktury, což jsou celospolečenské zájmy, pro které byla tato státní příspěvková organizace zřízena. Nemění to však nic na tom, že zde ŘSD vystupuje v pozici "souseda", tedy účastníka řízení postaveného naroveň ostatním účastníkům řízení, nikoli v pozici rozhodujícího státního orgánu, tedy orgánu nadřazeného účastníkům řízení a vykonávajícího státní moc tím, že rozhoduje o jejich právech a povinnostech.

22. Stěžovatelka proto nemá pravdu, když tvrdí, že tu ŘSD vykonávalo státní správu. ŘSD zde sice vystupovalo jako součást státu, ovšem výhradně jako součást státu v onom prvém soukromoprávním pojetí, neboť vystupovalo pouze jako osoba hospodařící se státním majetkem a hájící přitom důležitý veřejný zájem správy, údržby a oprav dopravních cest.

23. Sama stěžovatelka si je přitom vědoma ustanovení § 46 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle nějž platí, že škoda vzniklá v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem podle tohoto zákona není škodou způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, kterou by bylo možno nahradit podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka proti tomu sice namítá, že zde nešlo o "hospodaření" s majetkem státu; proti tomu ovšem Nejvyšší soud správně upozorňuje, že pojem "hospodaření" v sobě zahrnuje jak oprávnění věc držet, užívat ji a nakládat s ní, tak ale i řadu práv a povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 33 Odo 23/2002).

24. Lze tak uzavřít, že ŘSD v územním řízení iniciovaném stěžovatelkou opravdu nevystupovalo jako subjekt vykonávající státní moc, který by potenciálně mohl způsobit škodu nahrazovanou podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž jako subjekt hospodařící se státním majetkem, neboť součástí tohoto hospodaření je i možnost vydávat stanovisko v řízeních, která se týkají pozemků sousedících se silnicemi a dálnicemi a která se tak můžou dotknout těchto dopravních cest, které ŘSD spravuje, či kolidovat s plány na jejich opravy, změny či rozšíření. Jak k tomu uvedl ve svém vyjádření vedlejší účastník: "Pokud tedy ŘSD vyjádřilo nesouhlas se změnou územního plánu, nevyjadřovalo se jako správní orgán, ale jako vlastník pozemní komunikace, který byl ve vztahu k jiným vlastníkům v rovném postavení."

25. Samozřejmě, i v roli účastníka řízení je ŘSD součástí státu, byť v jeho soukromoprávní, nikoli vrchnostenské podobě, a musí podle toho vystupovat. Pokud tak výše Ústavní soud přirovnal postavení ŘSD v územním řízení k postavení "souseda", je třeba dodat, že je-li vlastníkem sousedního pozemku fyzická osoba, pak pokud se rozhodne svými připomínkami či námitkami komplikovat územní řízení osobě, vůči které chová třeba osobní zášť, je to sice možná nemorální, ale není to protiprávní, aspoň pokud taková fyzická osoba pouze využívá možností, které jí právní řád dává. Pokud by se však k takovým postupům z obdobných motivací uchýlily státní orgány či jiné součásti státu, včetně státních příspěvkových organizací, pak už by mohlo jít o protiprávní jednání, a to i tehdy, když nevykonávají státní moc.

26. I tehdy, když nevykonávají státní moc, ale například pouze hospodaří se státním majetkem, se totiž stát a jím zřízené příspěvkové organizace samozřejmě nesmějí dopouštět libovůle, rozhodovat se na základě diskriminačních důvodů, korupčních motivací či osobních záští osob, jejichž prostřednictvím jednají. Ani při jednání v pozici soukromoprávní totiž stát a jím zřízené příspěvkové organizace nesmějí zapomínat, že smyslem jejich existence a každé jejich aktivity je sloužit občanům a naplňovat jejich potřeby a funkce státu. Pouze těmito hledisky se může stát či jím zřízené příspěvkové organizace řídit i při vystupování v soukromoprávních vztazích, například při nakládání se státním majetkem, jinak by porušovaly jak nejvlastnější smysl své existence, tak i zákon, přinejmenším zásadu účelného a hospodárného využívání majetku státu k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností, zakotvenou v § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.

27. Pokud má tedy stěžovatelka důvody se domnívat, že stanovisko ŘSD ve věci jejího územního řízení bylo motivováno například libovůlí, diskriminačním postojem, osobní záští či zištnými důvody na straně pracovníků ŘSD, není sice prostor pro uplatnění náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť tento postup je vyhrazen těm situacím, kdy stát vystupuje ve vrchnostenském postavení; nic jí však nebrání informovat o těchto skutečnostech orgány činné v trestním řízení či domáhat se náhrady škody takto jí vzniklé v civilním řízení, jak jí ve svém vyjádření doporučuje i sám vedlejší účastník.

28. Lze tak uzavřít, že pokud se stěžovatelka domáhala toho, aby obecné soudy poskytly ochranu nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., který mělo založit jednání ŘSD v územním řízení, je třeba přitakat obecným soudů, že zde ŘSD nevykonávalo státní moc, a proto odpovědnost podle tohoto zákona nemohla z povahy věci vzniknout. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru