Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 299/09 #1Nález ÚS ze dne 18.08.2011Překvapivost soudního rozhodnutí a (ne)platnost právních úkonů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoJanů Ivana
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/stejný obsah a ochrana vlastnictví
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
darovací smlouva
odůvodnění
žaloba/na určení
neplatnost/absolutní
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 142/62 SbNU 203
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.299.09.1
Datum vyhlášení30.08.2011
Datum podání09.02.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39, § 628

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 220, § 132, § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vyslovení právního názoru, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Není přitom porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud soud převezme část argumentace jednoho z účastníků řízení.

Bylo by absurdní shledat v dnešním, hodnotově zcela jinak ústavně založeném právním státě dříve uzavřenou smlouvu za neplatnou pro její nesoulad se zákony totalitního státu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 18. 8. 2011 zamítl I. senát Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech ústavní stížnost stěžovatele M. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 25 Co 44/2006. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani žádné jiné základní právo nebo svoboda.

Narativní část

Žalobou, projednávanou před obvodním soudem, se stěžovatel domáhal určení, že je spoluvlastníkem k ideální 1/6 dotčené nemovitosti. Spor spočíval v posouzení platnosti darovací smlouvy z roku 1970 mezi jejími účastníky (bratry – žalobcem jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným). Dle žalobce byla tato smlouva uzavřena oboustranně pouze „na oko“, byl to simulovaný právní úkon. Smlouva nebyla uzavřena s úmyslem na žalovaného převést vlastnická práva k daným nemovitostem, ale s cílem vytvořit formálně takový stav v úředních zápisech, aby se předešlo předpokládané konfiskaci dotčeného majetku stěžovatele státními orgány na základě tehdy platných zákonů z důvodu jeho nelegálního pobytu mimo republiku. Ačkoli soud prvního stupně žalobě vyhověl, městský soud jeho rozsudek změnil a žalobu zamítl, neboť měl za to, že daná smlouva byla uzavřena vážně a pohnutka k jejímu uzavření nebyla právně podstatná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud změnu rozhodnutí soud prvního stupně neopřel o žádné doplňující či jiné důkazy, pouze je bez jejich provedení přehodnotil. Napadené rozhodnutí trpí logickými rozpory a stěžovatel se k procesu dokazování a změně právního posouzení neměl možnost vyjádřit, přičemž toto rozhodnutí, které dovolací soud pouze neurčitě „potvrdil“, vykazovalo znaky překvapivosti.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu odmítl názor stěžovatele, že odvolací soud, který dospěl k protichůdnému závěru než soud prvního stupně, nevycházel ze zjištěného skutkového stavu, nýbrž z vlastního, odlišného skutkového zjištění o vůli účastníků smlouvy. Odvolací soud totiž shodně s prvoinstančním soudem konstatoval, co mezi účastníky bylo postaveno na jisto, co je sporné a citoval provedené důkazy, ze kterých se ve věci vycházelo. Soudy důkazy řádně shromáždily a v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily, proč dospěly k závěrům, se kterými stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud proto v tomto směru neshledal ústavní prostor k ingerenci do jejich rozhodování a do přehodnocování těchto závěrů.

S ohledem na výše uvedené tak neobstojí stížnostní námitka, že kvůli shora popsanému přístupu odvolacího soudu neměl stěžovatel možnost argumentovat k „nově nastolenému meritu“ na základě odchylného hodnocení, resp. vyloučení některých provedených důkazů. Odvolací soud nevycházel z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy; o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle se tedy jednat nemohlo.

Stěžovatel protestoval i proti tomu, že neměl možnost se seznámit s doplněním odvolání žalovaného s tím, že odvolací soud odůvodnil svůj rozsudek i opisem části argumentace žalovaného právě z tohoto doplnění odvolání. Této námitce nelze, už s ohledem na nijak nový obsah doplnění odvolání, přisvědčit. Zástupce stěžovatele totiž mj. nepožádal ani o odročení jednání ani o jeho přerušení za účelem podrobného prostudování tohoto podání. Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani to, že se ztotožnil s právní argumentací žalovaného, a že ji zčásti formulačně převzal do svého rozhodnutí; to není ani protizákonné ani v soudní praxi neobvyklé. Jenom v důsledku popsaného nestál stěžovatel, jak tvrdí, v řízení před odvolacím soudem v nerovném postavení s protistranou.

Stěžovatel namítal, že se obecné soudy nezabývaly možným jiným právním posouzením absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, a to z hlediska § 39 občanského zákoníku (smlouva obcházela za minulého režimu platné zákony). Ani tato námitka neobstojí; shledat v dnešním, hodnotově zcela jinak ústavně založeném právním státě dříve uzavřenou smlouvu za neplatnou pro její nesoulad se zákony totalitního státu, by totiž bylo nesmyslné a absurdní.

Ústavní soud si byl při posuzování věci vědom toho, že spor mezi účastníky řízení má svůj původ v období nedemokratického režimu, kdy byli lidé někdy nuceni ve vztahu ke svému vlastnictví činit právní úkony, který by v právním státě neučinili. Pokud by byl žalovaným ve věci někdo, kdo majetek nabyl za pomoci tehdejších zákonů nebo úkonů, které se skutečným právem měly málo co společného, byla by situace jiná a z ústavního hlediska by bylo nutno na ni reagovat. V daném případě však předpisy a praxe totalitního státu stály pouze na počátku (uzavření předmětné smlouvy z obavy před ztrátou nemovitosti z důvodu plánované emigrace stěžovatele); poté však již uvedený stát do vlastnictví předmětné nemovitosti, která zůstala „v rodině“, nijak nezasahoval. Proto ztratil tento případ dimenzi, kterou by bylo jinak na místě zvažovat (vliv protiprávního komunistického režimu na majetkové vztahy účastníků řízení); spor se vedl pouze o výklad úkonu, který tehdy oba blízcí příbuzní učinili.

Podstata ústavní stížnosti spočívala pouze v odlišném právním názoru stěžovatele na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Vyslovení právního názoru, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě důvod ústavní stížnosti nezakládá.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu uplatnila soudkyně Ivana Janů.

I.ÚS 299/09 ze dne 18. 8. 2011

N 142/62 SbNU 203

Překvapivost soudního rozhodnutí a (ne)platnost právních úkonů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 18. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 299/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 33 Odo 1255/2006, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 25 Co 44/2006, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení spoluvlastnického podílu na specifikovaných nemovitostech, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. P. P. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 33 Odo 1255/2006 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 25 Co 44/2006.

Žalobou projednávanou před Obvodním soudem pro Prahu 5 se stěžovatel domáhal určení, že je spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, na listu vlastnictví č. 198 pro obec Praha, k. ú. Smíchov, v ideálním podílu pět šestin, a že žalovaný je vlastníkem ideální jedné šestiny nemovitostí. Mezi žalobcem (stěžovatelem) a žalovaným Ing. P. P. (bratrem stěžovatele, vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem) nebylo sporné, že žalobce je vlastníkem ideálních čtyř šestin (tj. dvou třetin) těchto nemovitostí. Základní spornou právní otázkou bylo v dané věci určení vlastnického práva k ideální jedné šestině nemovitostí; spor spočíval v posouzení platnosti darovací smlouvy ze dne 11. 6. 1970 mezi jejími účastníky, tedy žalobcem jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným. Žalobce tvrdil, že darovací smlouva byla uzavřena oboustranně pouze "na oko", že se jednalo o simulovaný právní úkon trpící nedostatkem vzájemné shody vůle a jejího projevu a z tohoto důvodu se nejednalo o platný právní úkon. Smlouva nebyla uzavírána s úmyslem na žalovaného převést vlastnická práva k uvedeným nemovitostem, nýbrž s cílem vytvořit formálně takový stav v úředních zápisech, aby se předešlo předpokládané konfiskaci dotčeného majetku stěžovatele tehdejšími státními orgány na základě tehdy platných zákonů z důvodu jeho nelegálního pobytu mimo republiku. Obdarovaný prý tuto skutečnost před podpisem darovací smlouvy písemně potvrdil.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2005 sp. zn. 6 C 390/2003 žalobě vyhověl. Na základě provedených důkazů (mj. písemného prohlášení žalovaného ze dne 9. 6. 1970, které dva dny podepsání darovací smlouvy předcházelo, a výpovědi účastníků řízení) dospěl totiž k závěru, že účastníci neměli v úmyslu podpisem darovací smlouvy vlastnické právo na žalovaného převést a že ani jeden z účastníků při uzavírání dotčené darovací smlouvy nechtěl jejím podpisem vyvolat ty právní následky, které byly v této smlouvě deklarovány, tedy převod vlastnického práva z žalobce na žalovaného.

Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Uvedl, že vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, leč dospěl k jinému právnímu závěru. K podstatě věci zejména prohlásil, že žalobce (stěžovatel) se nepochybně chtěl svého vlastnického práva zbavit, a to právě proto, aby předešel majetkovému postihu v souvislosti s možným odsouzením za opuštění republiky. Právní úkon byl tedy učiněn vážně; i sám žalobce tvrdil, že chtěl jednu šestinu nemovitostí darovat bratrovi, aby se vyhnul postihu od státu. Sama darovací smlouva byla učiněna svobodně, určitě a srozumitelně, což žádný z účastníků nezpochybňoval. Pohnutka, která k tomu vedla, je (prý) právně nepodstatná. Za právně nevýznamný označil městský soud i doklad z doby před uzavřením předmětné smlouvy (9. 6. 1970), kterým měl žalovaný projevit ochotu případně převést podíl na nemovitosti, o který se jednalo, zpět na žalobce. Tento dokument byl žalovaným podepsán ještě v době, kdy vlastníkem nemovitosti ani nebyl; ostatně, jde o prohlášení neurčité, z něhož není jasné, jakým způsobem by mělo k zpětnému převodu dojít (opět darováním, prodejem či jiným způsobem).

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti měnícímu výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zamítl. Konstatoval přitom mj., že odvolací soud rozhodl v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř., tedy srozumitelným a řádně odůvodněným způsobem. Dovolací soud se dále podrobně zabýval různými stěžovatelovými výhradami vůči rozsudku odvolacího soudu; tak zejména s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva připomněl, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje soudy svá rozhodnutí odůvodnit, tento závazek nemůže být chápán tak, jako by vyžadoval podrobnou odpověď na každý argument. Vyložil, proč se v daném případě nemohlo vůči stěžovateli jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí. Po zvážení uplatněných dovolacích důvodů se Nejvyšší soud přiklonil k závěru odvolacího soudu, který podle něj dostatečně zdůvodnil, proč provedené důkazy tvoří skutkový podklad pro závěr, že uzavření darovací smlouvy její účastníci tehdy mysleli vážně.

II.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že odvolací soud, který ve věci dospěl ke zcela protichůdnému závěru než soud prvního stupně, nevycházel ze zjištěného skutkového stavu, nýbrž z vlastního, odlišného skutkového zjištění o vůli účastníků smlouvy; přitom neprovedl v jednání žádné doplňující či jiné důkazy, a to ani obsahem rozhodného písemného prohlášení žalovaného ze dne 9. 6. 1970 ani zopakováním výslechů žalobce a žalovaného. Podle dovolacího soudu, se kterým stěžovatel také nesouhlasí, však postupoval odvolací soud správně, jestliže vyloučil anebo přehodnotil všechny rozhodné důkazy (které však sám neprovedl) a přijal ve zkoumaném případě odlišný závěr. Je-li např. dle názoru odvolacího soudu prohlášení žalovaného z 9. 6. 1970 (kde měl žalovaný prohlásit, že považuje převod předmětné nemovitosti za formální) pro souzenou věc bezvýznamné, pak by prý muselo být hodnocení tohoto důkazu soudem prvního stupně, který mj. o něj opřel svá rozhodná skutková zjištění, nelogické. V rozporu s tím však odvolací soud zjistil, že učiněná skutková zjištění jsou správná. Stěžovatel ze shora uvedeného rovněž vyvozuje, že před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neměl možnost se vyjádřit a argumentovat "k nově nastolenému meritu" na základě odchylného hodnocení, resp. vyloučení provedených důkazů a odlišného právního posouzení. Domnívá se proto, že se jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle a odepření práva na spravedlivý proces. Stěžovatel konstatoval, že pokud měl odvolací soud přijmout na základě přehodnocení důkazů (které provedl soud prvního stupně) odlišný skutkový závěr (jak "podal" dovolací soud), musel by uvést, na základě jakých důkazů k němu dospěl. Odvolací soud se však omezil na souhrnné, resp. neurčité výroky, bez odkazu na důkazy. Stěžovatel poukázal i na možné jiné právní posouzení absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy z hlediska § 39 obč. zák.; tím se však soudy podle něj řádně nezabývaly.

Podle stěžovatele žalovaný dále předložil tzv. doplnění odvolání (datované 20. 3. 2006) teprve po zahájení jednání před odvolacím soudem dne 4. 4. 2006. Vzhledem k rozsahu tohoto doplnění (9 stran textu) neměli prý ani stěžovatel ani senát odvolacího soudu možnost, seznámit se s obsahem této listiny již v průběhu soudního jednání. Odvolací soudu tedy učinil své rozhodnutí bez znalosti argumentace odvolacích důvodů žalovaného v této listině obsažených. Navzdory této skutečnosti však odůvodnil svůj rozsudek na více místech opisem vybrané argumentace žalovaného z tohoto jeho doplnění odvolání. Proto se stěžovatel domnívá, že nestál v řízení před odvolacím soudem v rovném postavení s protistranou.

Z uvedených důvodů - zejména - stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

III.

Ústavní soud si vyžádal od účastníků a vedlejších účastníků řízení vyjádření k obsahu ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud uvedl, že z důvodu čerpání dovolené a krátkého termínu pro zaslání vyjádření se k podané ústavní stížnosti není schopen vyjádřit.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě rovněž nevyjádřil.

Vedlejší účastník řízení Ing. P. P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko rekapituluje průběh řízení před soudy obecné soudní soustavy a následně se v jednotlivých bodech vyjadřuje k domnělým pochybením odvolacího soudu. To, že odvolací soud posoudil vůli účastníků smluvního ujednání mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem jiným způsobem, než učinil soud prvního stupně, nezakládá podle názoru vedlejšího účastníka vadnost takového postupu odvolacího soudu. Ani stěžovatel ani vedlejší účastník nikdy nezpochybňovali, že důvodem převodu byla potřeba uchování majetku pod tíhou možné represe státu. Tato skutečnost však nemůže založit důvod neplatnosti darovací smlouvy. Stěžovatel prý chtěl právní následky sporné darovací smlouvy, tedy přechod jeho vlastnictví k jedné šestině předmětných nemovitostí na bratra, způsobit de facto i de iure. Případná vnitřní rezervace při učinění dvoustranného právního úkonu formou darovací smlouvy není relevantní překážkou platnosti tohoto úkonu. V další části svého vyjádření vedlejší účastník řízení odkázal na argumentaci obsaženou v příslušném rozhodnutí Nejvyššího soudu a jako přílohu připojil také své doplnění odvolání ze dne 20. 3. 2006 proti rozsudku soudu prvního stupně a dále svoje vyjádření k dovolání stěžovatele ze dne 25. 5. 2007. Vedlejší účastník z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedená vyjádření neobsahují nic jiného, než co vyplývá z napadených rozhodnutí, a proto při svém rozhodování z nich ani nevycházel.

Všichni účastníci řízení výslovně souhlasili s tím, aby bylo ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upuštěno od ústního jednání. Ústavní soud shledal, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho upustil.

IV.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Tu nelze přehlédnout, že řízení před Ústavním soudem má jistá specifika, která vyplývají z toho, že nejde o klasické kontradiktorní řízení mezi dvěma stranami, jako je tomu ve sporném řízení u soudů obecných.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily. Ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, založena na několika odlišných právních názorech od názoru odvolacího soudu a dovolacího soudu, jak měly tyto soudy v řízení postupovat a hodnotit provedené důkazy. Jejich závěry ve věci však - podle Ústavního soudu - nelze považovat za nepředvídatelné a ani z provedeného dokazování se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatele.

Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud, který dospěl ke zcela protichůdnému závěru než soud prvního stupně, nevycházel ze zjištěného skutkového stavu, nýbrž z vlastního, odlišného skutkového zjištění o vůli účastníků smlouvy. Podle mínění Ústavního soudu však takový náhled míjí podstatu věci, což je v rozporu se skutečností. Pokud totiž jde o skutková zjištění, odvolací soud shodně s prvoinstančním soudem konstatoval, co mezi účastníky bylo postaveno najisto, co je sporné a citoval obsáhle provedené důkazy, ze kterých bylo ve věci vycházeno. Závěr pak je jednoznačný; soudy pro věc stěžejní důkazy řádně shromáždily a v napadených rozsudcích jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud dostatečně vyložily, proč dospěly k závěrům, se kterými stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud proto - v tomto smyslu - neshledal ani důvod ani ústavní prostor k ingerenci do jejich rozhodování a do přehodnocování těchto závěrů. Stěžovatel sice ve věci poměrně sofistikovaně dovozuje procesní pochybení, která podle něj vedla i k nesprávnému konečnému rozhodnutí, leč ani z tohoto hlediska Ústavní soud žádné významné vady nezjistil; pokud zde lze nějaké nedostatky nalézt, nejsou takového charakteru, aby zasáhly do ústavní roviny. V tomto směru je sice možné zčásti souhlasit se stěžovatelem, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu mohlo být v jeho klíčové části obsáhlejší, resp. poněkud logičtěji vyjádřené, nelze v něm však nalézt natolik výrazné nedostatky, jaké shledává stěžovatel. Ani v provedené soudní interpretaci prohlášení žalovaného z 9. 6. 1970, kde měl tento prohlásit, že považuje převod předmětné nemovitosti pouze za formální, nezjistil Ústavní soud žádné extrémní nejasnosti, resp. nelogičnosti. Odvolací soud zkrátka dospěl k jinému názoru na tento dokument než soud prvního stupně a nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že jeho obsah účelově překroutil.

S námitkou, že kvůli shora uvedenému přístupu odvolacího soudu neměl stěžovatel možnost argumentovat k prý "nově nastolenému meritu" na základě odchylného hodnocení, resp. vyloučení některých provedených důkazů, tedy nelze souhlasit. Odvolací soud nevycházel z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy; o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle se tedy jednat nemohlo. Jak konstatoval Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, byla-li soudem prvního stupně zjišťována mezi účastníky řízení sporná skutečnost (vážnost vůle), nezatížil odvolací soud řízení vadou, pokud na základě vlastního posouzení téže sporné skutečnosti dospěl k odlišnému skutkovému závěru o její existenci.

Stěžovatel protestuje i proti tomu, že neměl možnost se řádně seznámit s doplněním odvolání žalovaného s tím, že odvolací soud odůvodnil svůj rozsudek na několika místech opisem vybrané argumentace žalovaného právě z tohoto doplnění odvolání. Tu lze poukázat na dostatečné vyvrácení této námitky Nejvyšším soudem, byť ani s ním stěžovatel nesouhlasí. Dovolací soud k tomu mj. uvedl, že obsahem doplňku odvolání z 20. 3. 2006 je pouze shrnutí základních skutkových tvrzení, dosavadního průběhu řízení, zopakování argumentů na podporu závěru o platnosti darovací smlouvy a o vydržení spoluvlastnického podílu, jakož i hodnocení některých provedených důkazů; přitom tato tvrzení zazněla již před soudem prvního stupně. Ostatně, zástupce stěžovatele nepožádal ani o odročení jednání ani o jeho přerušení za účelem podrobného prostudování tohoto podání. Podle Nejvyššího soudu nelze odvolacímu soudu vytýkat ani to, že se ztotožnil s právní argumentací žalovaného a že ji zčásti formulačně převzal za základ svého rozhodnutí; to není ani protizákonné ani v soudní praxi neobvyklé. Sám Ústavní soud se nedomnívá, že by kvůli uvedenému přístupu odvolacího soudu stál stěžovatel, jak tvrdí, v řízení před odvolacím soudem v nerovném postavení s protistranou.

Stěžovatel také namítal, že je možné jiné právní posouzení absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, a to z hlediska § 39 obč. zák. (že smlouva obcházela za minulého režimu platné zákony), leč soudy se tím podle něj řádně nezabývaly. Ani tato námitka neobstojí. Odhlédne-li se od toho, že s tímto novým tvrzením, jak uvedl i Nejvyšší soud, přišel stěžovatel až v průběhu dovolacího řízení, pak shledat v dnešním, hodnotově zcela jinak ústavně založeném právním státě dříve uzavřenou smlouvu za neplatnou pro její nesoulad se zákony totalitního státu, by bylo zjevně nesmyslné a absurdní.

Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že si byl při posuzování této věci vědom skutečnosti, že spor mezi oběma účastníky řízení má svůj původ právě v období minulého nedemokratického režimu, kdy byli lidé někdy nuceni ve vztahu ke svému vlastnictví činit právní úkony, které by v právním státě stěží učinili. Pokud by byl žalovaným v dané věci někdo, kdo majetek nabyl za pomoci tehdejších zákonů nebo úkonů, které se skutečným právem měly málo co společného, byla by situace poněkud jiná a z ústavního hlediska by bylo nutno na ni reagovat. Ve zkoumaném případě však předpisy a praxe totalitního státu zjevně stály pouze na počátku (kdy došlo k uzavření předmětné smlouvy z obavy před ztrátou nemovitosti z důvodu plánované emigrace stěžovatele); poté však již uvedený stát do vlastnictví předmětné nemovitosti, která zůstala, obrazně řečeno "v rodině", nijak, ani nepřímo, nezasahoval. V tomto smyslu ztratil tento případ dimenzi, kterou by bylo jinak namístě zvažovat, totiž vliv protiprávního komunistického režimu na majetkové vztahy účastníků řízení; spor se vedl pouze o výklad úkonu, který tehdy oba blízcí příbuzní učinili. V daném případě měly obecné soudy - podle přesvědčení Ústavního soudu - dostatek podkladů a důkazů pro řádné posouzení věci a pro vynesení napadených rozsudků a nejeví se smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy, jejich argumentaci rozebírat a opakovat.

Se závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta, a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.

Podstata ústavní stížnosti tak, jak již bylo shora uvedeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatele na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vysloví právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě důvod ústavní stížnosti nezakládá. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené, a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Pokud by se Ústavní soud rozhodl ingerovat výrazně do věci samé a rozhodnout ji odlišně od napadených rozsudků obecných soudů, musel by přinejmenším sám znovu provést veškeré dokazování. K tomu by však musel mít zřejmý impuls spočívající v tom, že hmotněprávní posouzení věci těmito soudy vykazuje zřetelné vady, a je proto s vysokou pravděpodobností nesprávné; nic takového však v řízení před Ústavním soudem najevo nevyšlo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody; není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnuta.

Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů

Ve smyslu § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výroku a k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 299/09. Uvedeným nálezem nevyhověl Ústavní soud stížnosti stěžovatele a jeho ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze vydaných v řízení o určení vlastnického práva, zamítl. Zamítnutí ústavní stížnosti je odůvodněno tvrzením, že obecné soudy žádná základní práva stěžovatele neporušily, že ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názorů obou soudů, a to v postupu řízení a v hodnocení provedených důkazů.

S výrokem nálezu a s jeho odůvodněním nesouhlasím, a to z těchto důvodů:

Stěžovatel se u obecnýchsoudů domáhal určení vlastnického práva k individualizovaným nemovitostem, konkrétně spoluvlastnického podílu k nim, a to podílu, který převedl na žalovaného s úmyslem vyhnout se nepříznivým následkům spojeným s jeho následnou emigrací do zahraničí (pozn. k převodu došlo darovací smlouvou uzavřenou dne 11. 6. 1970 po prohlášení žalovaného, že převod podílu do svého vlastnictví považuje za formální). Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl, protože dospěl k závěru, že ani jeden z účastníků při uzavírání dotyčné darovací smlouvy neměl v úmyslu jejím podpisem vyvolat právní následky, tudíž účastníci neměli vážný úmysl převést vlastnické právo. K zamítnutí žaloby odvolacím soudem došlo na základě tvrzení, že vůle jednajících byla vážná, přičemž pohnutka, která vedla stěžovatele k uzavření darovací smlouvy, je z hlediska posouzení vážnosti projevu vůle zcela nepodstatná, i když v dané situaci naprosto věrohodná.

Namítám, že napadená rozhodnutí obecnýchsoudů, stejně jako zamítavý nález Ústavního soudu, jsou založena na nesprávném posouzení pohnutky jako subjektivního prvku právního úkonu a následném hodnocení důkazů. V teorii občanského práva je notorietou, že i pohnutka (cíl, motiv) může být součástí vůle (nikoliv jejího projevu, jak mylně hodnotí odvolací soud) jednající osoby, a tak získat právní relevanci. V posuzované věci je naprosto evidentní, že tato pohnutka uzavření darovací smlouvy byla dána, což bylo ve sporu doloženo prohlášením žalovaného bezprostředně (2 dny) předcházejícím uzavření vlastní darovací smlouvy. Absence posouzení právních důsledků tohoto prohlášení, stejně jako kontextu, za něhož byly předmětné úkony učiněny, vedla v konečném důsledku k odmítnutí ochrany vlastnického práva stěžovatele.

Vzhledem k těmto skutečnostem mělo být ústavní stížnosti vyhověno a napadená rozhodnutí obecnýchsoudů měla být pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny zrušena.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru