Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2988/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Šumperk
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2988.17.1
Datum podání22.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 134


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2988/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 6. 2016 č. j. 3T 60/2016-850, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2016 č. j. 2To 172/2016-876 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, č. j. 6 Tdo 517/2017-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadenými rozhodnutími byla stěžovatelka shledána vinnou trestným činem zpronevěry, protože jako účetní si ponechala pro svou potřebu část stravenek, které měla svěřeny od svého zaměstnavatele. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a bylo jí uloženo uhradit poškozeným náhradu škody. Odvolací soud její odvolání zamítl a Nejvyšší soud odmítl i její dovolání.

3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil, že z provedených skutkových zjištění plyne, že mezi poškozenými subjekty a stěžovatelkou existoval pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou, stěžovatelka vykonávala funkci účetní společnosti a jejím úkolem byla účetní a faktická manipulace se svěřenými hodnotami (cenin v podobě stravenek) k předem stanovenému a určenému účelu. Režim oběhu stravenek upravoval vnitropodnikový předpis - směrnice pro vedení pokladny. Stěžovatelka pak byla v celém řetězci úkonů "zprostředkovatelem a kontrolorem" jednotlivých fází, při kterých docházelo k nakládání se stravenkami, a u ní jako účetní společnosti se koncentrovaly ceniny v podobě stravenek, které nebyly znehodnoceny na provozovně. Tyto stravenky pak následně po kontrole a příslušných účetních operacích, předávala osobě odpovědné za jejich odevzdání společnosti FOLGET, spol. s r. o. Postavení stěžovatelky u jejího zaměstnavatele bylo specifické tím, že byla jedinou osobou, u které se koncentrovaly informace od jednotlivých odpovědnostních míst za nakládání se stravenkami, z nichž každá byla odpovědná za určitou faktickou či hospodářskou činnost. Byla osobou, která si byla dostatečně vědoma případných rizik spojených v předmětných poškozených organizacích s oběhem těchto cenin. Se zřetelem k tomu, že byla jedinou osobou odpovědnou za vedení účetní činnosti a nakládání se stravenkami v rámci poškozených organizací, je nezpochybnitelné, že jako jediná byla dostatečně informována o skutečném stavu stravenek, které jí byly odevzdány z jednotlivých provozoven. Následně se stravenkami, které nebyly znehodnocené, nakládala způsobem, který byl neslučitelný se základním účelem svěření těchto hodnot. Tím byl, jak naznačeno v obecné rovině shora, postup spočívající v nutnosti předání skutečného množství stravenek osobě odpovědné za jejich uplatnění u společnosti FOLGET, spol. s r. o. Této povinnosti stěžovatelka nedostála. Se stravenkami (vůči nimž neměla postavení vlastníka věci, tedy s věcmi cizími), jež jí v důsledku jejího pracovního zařazení byly svěřeny, nakládala způsobem, který zmařil základní účel tohoto svěření, neboť si je ponechávala pro svoji potřebu.

4. Nejvyšší soud poukázal na celý kontext usvědčujících svědeckých výpovědí, například svědka, dřívějšího partnera stěžovatelky, podle něhož "nosila stravenky v balíčcích... stravenky jsem chodil vyměňovat většinou, několikrát jsem byl u p. Honzíka, pak u Vietnamce, někdy to bylo 10 tis. Kč, někdy to bylo víc... u p. Honzíka mohlo být vyměněno za 350 tis. Kč...". Žádná ze skutečností v rámci provedeného dokazování přitom nenasvědčuje tomu, že by snad zaměstnavatel (poškozené organizace) stěžovatelce mzdu či její část vyplácel ve stravenkách či že by ke stravenkám v takovém rozsahu získala přístup na základě jiného právního důvodu, který by závěr o její vině mohl zvrátit. Podstatou trestního řízení vedeného proti stěžovatelce bylo její defraudační jednání. Skutečnost, že poškozené organizace neměly dostatečnou kontrolu pohybu stravenek a současně i to, že se stravenky neznehodnocovaly ihned na prodejně, bylo bezesporu jednou z podstatných příčin, proč jednání stěžovatelky zůstalo delší dobu bez jakékoli reakce zaměstnavatele, přesto je zjevné, že stěžovatelka využila příležitosti nedostatečné kontroly, které si v postavení účetní a jediné osoby odpovědné za účtování stravenek byla vědoma a využila nedokonalý systém kontroly a zpětných vazeb jednotlivých odpovědnostních článků organizační soustavy poškozených organizací. Celý systém byl postaven na důvěře. Tuto důvěru stěžovatelka zneužila a nedostatečný systém kontroly využila ke svému neoprávněnému prospěchu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudy porušily předpisy podústavního práva (a to § 2, § 125 a § 134 trestního řádu) a tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Poukázala i na to, že prodala svůj pozemek a z jeho výtěžku uhradila celou škodu, aby se vyhnula exekučnímu řízení, nicméně trvá na tom, že následek v podobě vzniku škody, jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nelze relevantním způsobem z provedeného dokazování dovodit, resp. právní závěry soudu jsou v tomto směru v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Okresní soud totiž svůj závěr o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu - způsobení značné škody na cizím majetku dovozuje především z provedeného znaleckého posudku Hany Pechanové z oboru ekonomika a krajský soud potom zejména z dohody o hmotné odpovědnosti, kterou však podle stěžovatelky interpretuje v rozporu s pracovněprávními předpisy. Podle stěžovatelky je však uvedený znalecký posudek nesrozumitelný, obtížně přezkoumatelný a pro závěr soudu o naplnění znaku značné škody nedostatečný, a to především s ohledem na to, že znalkyně vyčíslila vzniklou škodu způsobem, který nesplňuje kritéria kladená na znalecký posudek. Poukazuje na to, že poškození prokazatelně postupovali v rozporu s právními předpisy o účetnictví, co do způsobu nakládání se stravenkami. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že část stravenek byla po ukončení jejího pracovního poměru poškozené vydána a výše škody, jejíž spáchání jí je kladeno za vinu, pak nebyla ponížena o hodnotu těchto vydaných stravenek.

6. Stěžovatelka nepopírá, že si skutečně přisvojila část stravenek a vznikla tak škoda, avšak nesouhlasí s výší škody, z níž byla obviněna, neboť ani sami poškození tuto nebyli schopni určit. Jediným relevantním důkazem ke zjištění výše škody tak zůstává pouze zmíněný znalecký posudek, jemuž však stěžovatelka vytýká výše uvedené vady. Ze znaleckého posudku podle stěžovatelky nevyplynulo ani to, že to byla jen ona, kdo mohl komparací údajů zjistit uvedené manko. Stěžovatelka poukazuje na to, že lze důvodně usuzovat na záměr zaměstnavatele vše kamuflovat a stravenky si "vyvádět" k dalšímu použití.

7. Závěrem pak stěžovatelka uvádí, že i kdyby byla dohoda o hmotné odpovědnosti bezvadná, bylo by nutno důsledně hodnotit aspekt ultima ratio, neboť odpovědnost by měla být řešena především v rámci soukromoprávní náhrady škody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Poškozená si však podle stěžovatelky byla vědoma té skutečnosti, že by nebyla schopna v civilním řízení svůj nárok proti ní prokázat, a proto přistoupila k represivnímu postupu cestou trestního práva.

8. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci. Byť i stěžovatelka ve své stížnosti výslovně neuvádí v závěrečném petitu svého návrhu napadení usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu podání plyne, že i s tímto rozhodnutím polemizuje minimálně v tom směru, že Nejvyšší soud měl vytýkané zásahy do jejích základních práv identifikovat a napravit. Proto podle obsahu podání Ústavní soud vycházel z toho, že jsou napadena všechna tři v záhlaví uvedená rozhodnutí.

9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

11. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o výklad podústavního práva a dostatečné zjištění skutkového stavu, kterou vedla i před obecnými soudy. Jak již však bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do interpretace podústavního práva ani do skutkových závěrů, opřených o dostatečné dokazování a náležitě v rozhodnutích odůvodněných. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, jak dospěly ke svému závěru o stěžovatelčině vině.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru