Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2984/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pravidla silničního provozu
Přestupek
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2984.10.1
Datum podání18.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 12

200/1990 Sb., § 22 odst.1 písm.d, § 22 odst.4

226/2006 Sb.

361/2000 Sb., § 5 odst.1 písm.g, § 5 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2984/10 ze dne 17. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 č. j. 1 As 59/2010-149, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni 17 Ca 36/2009 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravní úřad ze dne 6. 4. 2009 č. j. OD/2833/09/Kk byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon č. 200/1990 Sb."), a to v souvislosti s porušením § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb.). Uvedeného jednání se měla stěžovatelka dopustit tím, že se dne 12. 9. 2008 odmítla podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči. Současně byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním věci v přestupkovém řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Krajskému úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. 7. 2009 č. j. DSH/6087/09 zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2010 č. j. 17 Ca 36/2009-57 zamítnuta. Stěžovatelka podala poté k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, která byla rozsudkem ze dne 21. 7. 2010 č. j. 1 As 59/2010-149 taktéž zamítnuta.

Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že zamítl její kasační stížnost, přestože shledal, že policisté při provádění úkonů vůči stěžovatelce nepostupovali podle vnitřního předpisu, když i přes údajnou negativní dechovou zkoušku vyžadovali lékařské vyšetření stěžovatelky. Nejvyšší správní soud sám považuje za porušení principu vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí, jestliže správní orgán nepostupuje podle vlastního interního předpisu, nicméně v dotčeném případě dospěl k závěru, že byl interní předpis vydán před změnou právní úpravy, a proto se jím policisté řídit nemuseli. Tento závěr není správný. Předmětný vnitřní předpis (Pokyn policejního prezidenta č. 85 z 26.6.2006) byl vydán v době, kdy příslušná změna právní úpravy nebyla sice ještě účinná, ale byla již platná (zákon č. 226/2006 Sb. nabyl platnosti 26. 5. 2006), a dotčený vnitřní předpis byl vydán právě s ohledem na příslušné změny v právní úpravě tak, aby byl v okamžiku nabytí jejich účinnosti (1. 7. 2006) postup policistů sjednocen a aby byla vyloučena libovůle a nerovnost v přístupu. Založil-li Nejvyšší správní soud za těchto okolností své rozhodnutí na závěru o údajném neporušení principu vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí, pak sám porušil princip rovnosti a zákazu libovůle a zasáhl do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka má dále za to, že bylo ze strany Nejvyššího správního soudu zasaženo do jejího práva na osobní obhajobu a práva na osobní výslech svědků ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny, jestliže jí soud neposkytl ochranu a schválil postup správních orgánů a Krajského soudu v Plzni, kdy jí byla upřena osobní účast při výslechu svědka Z., přestože na své osobní účasti výslovně trvala, a kdy jí bylo i přes výslovnou žádost upřeno tohoto svědka znovu vyslechnout poté, co se s obsahem jeho výpovědi mohla seznámit. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na fakt, že jak správní orgány, tak i obecné soudy používají výpověď tohoto svědka v neprospěch stěžovatelky a staví na ní svá rozhodnutí. Nakonec stěžovatelka namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces, jestliže Nejvyšší správní soud schválil jako správný postup správních orgánů a Krajského soudu v Plzni ohledně neprovedení stěžovatelkou navrženého důkazu ohledáním místa, kde měla ponechat vozidlo.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou ČR předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Podle § 5 odst. 1 písm. g) zák. č. 361/2000 Sb., ve znění účinném ke dni spáchání přestupku, byl řidič povinen podrobit se na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou.

Podle § 22 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb. platí, že přestupku se dopustí ten, kdo se v provozu na pozemních komunikacích přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Podle § 22 odst. 4 téhož zákona se uloží za takový přestupek pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let.

Ke kasačním námitkám stěžovatelky Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyložil, že "podle původního znění § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu byl sice řidič povinen podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči, avšak dikce předmětného ustanovení byla změněna novelou provedenou zákonem č. 226/2006 Sb. S účinností od 1. 7. 2006 je tak povinností řidiče "podrobit se na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem". Nutno dodat, že obdobnou změnu prodělalo rovněž ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu, týkající se jiných návykových látek. Pokyn policejního ředitele, vypracovaný ještě za účinnosti a s odkazem na původní zákonnou úpravu, tak nemohl v tomto ohledu postup policistů limitovat. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že bylo v pravomoci policistů vyzvat stěžovatelku k lékařskému vyšetření, byť netvořili hlídku určenou k dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu a byť byl výsledek dechové zkoušky stěžovatelky negativní.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pokyn policejního prezidenta č. 85 z 26. 6. 2006 byl vydán v době, kdy příslušná změna právní úpravy nebyla sice ještě účinná, ale byla již platná, a dotčený vnitřní předpis byl vydán právě s ohledem na příslušné změny v právní úpravě tak, aby byl v okamžiku nabytí jejich účinnosti postup policistů sjednocen. Z níže uvedených důvodů však nemohl Ústavní soud této námitce stěžovatelky přisvědčit.

Ústavní soud si vyžádal od Policejního prezídia ČR závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006, kterým se upravuje s účinností od 1. 7. 2006 postup příslušníků Policie České republiky při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a šetření dopravních nehod (dále jen "pokyn č. 85"), a zjistil, že tento pokyn byl změněn závazným pokynem policejního prezidenta č. 180/2007 ze dne 10. 12. 2007 (dále jen "pokyn č. 180"). Bodem 41 pokynu č. 180 se mění čl. 75 odst. 1 a 2 pokynu č. 85 následovně:

(1) Při podezření, že řidič je ovlivněn alkoholem, jej hlídka vyzve, aby se podrobil odbornému vyšetření. Odborné vyšetření se skládá z orientačního vyšetření, které pomocí dechové zkoušky provádí hlídka a dále z lékařského vyšetření, které provádí zdravotnické zařízení. V případě odmítnutí výzvy policista tuto skutečnost uvede v Oznámení (odevzdání) přestupku (věci). Před provedením lékařského vyšetření hlídka vyplní čtyřikrát část A protokolu o lékařském vyšetření.

(2) Při podezření, že řidič je ovlivněn jinou návykovou látkou, jej hlídka vyzve, aby se podrobil odbornému vyšetření. Odborné vyšetření se skládá z orientačního vyšetření, které pomocí dechové zkoušky, popřípadě odběru slin provádí hlídka a dále z lékařského vyšetření, které provádí zdravotnické zařízení. V případě odmítnutí výzvy policista tuto skutečnost uvede v Oznámení (odevzdání) přestupku (věci). Při podezření, že se řidič dopouští protiprávního jednání souvisejícího s drogovou kriminalitou, postupuje hlídka podle interního aktu řízení .

Je tedy zřejmé, že pokyn č. 180 s účinností ode dne 10. 12. 2007 sjednotil postup příslušníků Policie České republiky při kontrole, zda není řidič pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, tak, aby byl v souladu se zněním zákona č. 226/2006 Sb. účinného ode dne 1. 7. 2006. Jakkoli je z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu zřejmé, že při svém rozhodování nebral text pokynu č. 180 v úvahu, lze dovodit, že v zásadě je jeho závěr, že "bylo v pravomoci policistů vyzvat stěžovatelku k lékařskému vyšetření, byť ... byl výsledek dechové zkoušky stěžovatelky negativní" správný a ústavně souladný.

Pokud jde o námitky týkající se odepření osobní účasti stěžovatelky při výslechu svědka Z. a neprovedení stěžovatelkou navrženého důkazu ohledáním místa, kde měla ponechat vozidlo, Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s hodnocením Krajskému úřadu Plzeňského kraje a Krajského soudu v Plzni. Stěžovatelce sice byla znemožněna účast na výslechu svědka, tomu však byl přítomen zmocněnec stěžovatelky, který byl dopředu obeznámen s předmětem výslechu a mohl tak jistě svědka konfrontovat i ohledně jeho skutkových tvrzení, pokud se jimi dostal do rozporu s dřívějšími tvrzeními stěžovatelky. Stěžovatelka dle Nejvyššího správního soudu nebyla poškozena ani neprovedením důkazu ohledáním místa kontroly, když lze mít za prokázané, že kontrola probíhala na přehledném úseku vozovky. Ani tyto závěry Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud vybočující z mezí ústavnosti, navíc osobní účast stěžovatelky při výslechu svědka ani provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů nemohlo nic změnit na skutečnosti, že se odmítla podrobit ve smyslu § 5 odst. 1 písm. g) zák. č. 361/2000 Sb. lékařskému vyšetření za účelem zjištění, zda nebyla ovlivněna jinou návykovou látkou.

Ústavní soud tedy nepřisvědčil stěžejní námitce stěžovatelky, že policisté nepostupovali podle vnitřního předpisu, když i přes údajnou negativní dechovou zkoušku vyžadovali lékařské vyšetření stěžovatelky. Závěrem Ústavní soud připomíná, že stěžovatelce, která, jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, považuje postup příslušníků Policie České republiky vůči své osobě za šikanózní, byla uložena za spáchání jejího přestupku ve smyslu § 22 odst. 4 zák. č. 200/1990 Sb. nejnižší možná sankce.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru