Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2983/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty úpadce: ACOM-INTERNATIONAL GROUP, a. s.
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
pojistná smlouva
škoda/ušlý zisk
příslušnost/věcná
konkurz a vyrovnání/řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2983.14.1
Datum podání10.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 11/1 ve slovech "nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 11 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2983/14 ze dne 12. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Heinitze, se sídlem Praha 7, Veletržní 404/6, správce konkurzní podstaty úpadce ACOM-INTERNATIONAL GROUP, a. s., v likvidaci, se sídlem Velké Svatoňovice 375, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 23 Cdo 1543/2014-828, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Co 280/2013-781 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 10. 2012 č. j. 30 C 58/2011-609, spojené s návrhem na zrušení § 11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 10. 2012 č. j. 30 C 58/2011-609, zamítl žalobu, že Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, jako žalovaná a vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti je povinna zaplatit stěžovateli jako žalobci 144 127 053,65 Kč v souvislosti s pojistnou událostí - požárem výrobní haly společnosti ACOM-PRAHA spol. s r. o. na adrese Rýžoviště, Tovární 283, k němuž došlo dne 7. 11. 2002. Na ACOM-INTERNATIONAL GROUP, a. s., v likvidaci, jako dceřinou společnost pohledávka přešla v rámci konkurzního řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Co 280/2013-781 rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 10. 2012 ve výroku o věci samé potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2014 č. j. 23 Cdo 1543/2014-828, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 8. 10. 2013.

2. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, rozsudku městského soudu ze dne 8. 10. 2013 a rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 10. 2012 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 10. 9. 2014, ve které navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Současně navrhl zrušení § 11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve výše citované části. Tento návrh odůvodnil tak, že věc byla na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011 č. j. 9 Cmo 356/2010-99 v prvním stupni projednána obvodním soudem, přičemž však právní názor, na němž vrchní soud své usnesení založil, byl následně překonán judikaturou Nejvyššího soudu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že městský soud zasáhl do jeho práv, když vycházel z toho, že předmětem žaloby byla (toliko) škoda z titulu nevyplacení záloh na pojistné plnění; škoda byla vymáhána i z titulu neprovedení řádného šetření a nevyplacení pojistného plnění. Rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů trpí nepřezkoumatelností, neboť byly založeny na odlišných východiscích. Obvodní soud vyšel z toho, že se stěžovateli nepodařilo prokázat ušlý zisk, přičemž se nevypořádal s větší částí stěžovatelem uplatněných tvrzení a důkazních návrhů. Městský soud následně postavil své rozhodnutí na neprokázání příčinné souvislosti, aniž by se však zabýval výší vzniklé škody; stěžovatel zpochybnil rovněž závěr městského soudu o promlčení pohledávky za část tvrzeného období. Tyto rozpory v odůvodnění soudů obou stupňů neodstranil ani dovolací soud, který se s věcí vypořádal nedostatečně a formalisticky.

4. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 12. 2014 navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vyjádřil přesvědčení, že usnesení vrchního soudu o příslušnosti obvodního soudu k projednání věci v prvním stupni bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž stěžovatel se proti němu v rámci řízení nebránil. Zdůraznil, že stěžovatel v rámci řízení skutečně zúžil důvody žaloby; popřel námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů. V doplnění vyjádření ze dne 8. 6. 2015 vedlejší účastník opakovaně vyjádřil přesvědčení o zákonnosti usnesení vrchního soudu ze dne 8. 2. 2011.

II. Posouzení ústavní stížnosti

5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto ve věci jeho pohledávky za vedlejším účastníkem, uplatněné v souvislosti s požárem výrobní haly jako pojistnou událostí. Ústavní soud ovšem nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval meritem věci a námitkami stěžovatele, které byly z jeho strany v řízení uplatněny.

9. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Takové ústavně relevantní pochybení nelze spatřovat ve způsobu, jakým se městský soud vypořádal s uplatněnými důvody žaloby, když vycházeje z tvrzení stěžovatele při jednání považoval za jádro věci pohledávku z titulu škody vzniklé v důsledku nevyplacení záloh na pojistné plnění. Za vykročení z ústavního rámce činnosti obecných soudů nelze považovat ani okolnost, že soud prvního stupně kladl důraz na zjištění, že se stěžovateli nepodařilo prokázat ušlý zisk, zatímco městský soud jako soud odvolací věnoval pozornost primárně příčinné souvislosti při vzniku škody, za současného konstatování promlčení pohledávky za část tvrzeného období.

10. Ústavní soud neshledal důvodným ani tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů všech stupňů. Nejvyšší soud, jakož i Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 8 zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].

11. Stěžovatel spojil s ústavní stížností návrh na zrušení § 11 odst. 1 o. s. ř., podle něhož "řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu." Stěžovatel navrhl zrušení tohoto ustanovení ve slovech "nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu."

12. Návrh na zrušení citovaného ustanovení je zjevně neopodstatněný.

13. Ústavní soud konstatuje, že se návrhem na zrušení citované části ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. nemohl blíže zabývat již proto, že se stěžovatel proti uvedenému usnesení vrchního soudu měl primárně bránit opravnými prostředky, resp. ústavní stížností. Z jeho tvrzení ovšem nevyplývá, že by takto postupoval a dbal ochrany svých procesních práv již v rámci řízení; naopak se z nich podává, že stěžovatel vyčkal pravomocného skončení řízení a teprve v rámci ústavní stížnosti proti meritornímu rozhodnutí obecného soudu zpochybnil věcnou příslušnost soudu prvního stupně a současně navrhl zrušení obecného ustanovení zákona, podle něhož se věcná a místní příslušnost řídí mj. i pravomocným rozhodnutím příslušného soudu o této otázce.

14. V této souvislosti lze poukázat na nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), v němž Ústavní soud konstatoval přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti, a to právě s odkazem na to, že posouzení této otázky nelze odkládat až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605), nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 (N 126/61 SbNU 831), nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 148/13].

III. Závěr

15. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. Současně byl vzhledem k výše uvedeným důvodům návrh na zrušení ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. ve výše citované části Ústavním soudem odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s písm. a) téhož ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru