Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2981/18 #1Usnesení ÚS ze dne 11.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2981.18.1
Datum podání05.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

296/2017 Sb., čl. II odst.2

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.d, § 202 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2981/18 ze dne 11. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslava Kupsy, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1936/19, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4354/2017-266 ze dne 17. května 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 353/2016-212 ze dne 24. listopadu 2016 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 169/2012-173 ze dne 23. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Petra Čujana, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 domáhal na vedlejším účastníku zaplacení částky 72 459 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené násilným vystěhováním. Žalovaná částka se sestávala ze 47 859 Kč jako nákladů náhradního ubytování v hotelu, 15 000 Kč hodnoty ztracených věci a 9 600 Kč nákladů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Obvodní soud žalobě vyhověl v rozsahu 15 000 Kč, ve zbylé části žalobu zamítl.

2. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil v zamítavém výroku o věci samé, vyhovující výrok o věci samé v rozsahu 15 000 Kč a výroky o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné ze zákona, neboť napadeným výrokem městský soud rozhodl o částce nižší než 50 000 Kč.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského i obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že dělení výroku odvolacího soudu podle samostatnosti skutkového základu nároku je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeno nejednotně a je v rozporu i se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769). Dále nelze odhlédnout od novelizace § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu od 30. 9. 2017, podle níž by dovolání přípustné bylo. Ve vztahu k rozhodnutí městského a obvodního soudu pak stěžovatel namítl opomenutí zásadního důkazu - dodatku k nájemní smlouvě, podle něhož byl stěžovatel oprávněn k náhradnímu ubytování v hotelu. Za takového stavu je důvodný nárok na náhradu škody, ubytování v hotelu nebylo nadměrným luxusem. Náklady na znalecký posudek měly být stěžovateli přiznány jako náhrada nákladů řízení, pokud soudy dospěly k závěru, že nejde o náhradu škody. Šlo nicméně o účelně vynaložený náklad v souvislosti s uplatněním nároku před soudem. V rozsahu rušícího výroku rozsudku městského soudu pak není zřejmé, jaká další tvrzení by stěžovatel měl v řízení uplatnit, původní úvahy obvodního soudu byly úplné a bezvadné.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci procesního práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí městského soudu. Předmětem posouzení v řízení o ústavní stížnosti tak může být jen otázka, zda byl stěžovateli Nejvyšším soudem neústavně odepřen soudní přezkum, ne však samotné hmotné subjektivní právo [nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].

7. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění do 29. 9. 2017, podle kterého platilo, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže je dána některá ze zákonných výjimek. V této souvislosti se stěžovatel dovolával sčítání žalovaných nároků podle závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 3153/15 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 ze dne 22. 9. 2016, č. 22/2018 Sb. NS. K tomu lze stručně uvést, že obě tato rozhodnutí se týkají odvolacího řízení, nikoliv řízení dovolacího. Občanský soudní řád byl ve znění do 29. 9. 2017 v § 202 odst. 2 konstruován jinak než § 238 odst. 1 písm. d) platný pro dovolací řízení. Novelizace dovolacího řízení, jíž se stěžovatel také dovolával, se pak na věc neuplatní (srov. přechodné ustanovení v čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

8. Jde-li pak o vlastní posouzení samostatnosti skutkového základu nároků, napadené rozhodnutí dovolacího soudu žádnou ústavně významnou vadou zjevně netrpí: samostatnost skutkových základů je ve věci zřejmá (odvíjí se od jiných skutečností a jsou prokazovány jinými důkazy) a odvolací soud je zřetelně posuzuje samostatně. Tento závěr ostatně nemůže být pro stěžovatele překvapivý, neboť již v dovolání žádal "vstřícné" hodnocení přípustnosti dovolání, jehož základ sám označil jako 47 859 Kč.

9. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. V případech, kdy zákon podání dovolání nepřipouští, plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí městského soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)].

10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl, kdy mu bylo rozhodnutí městského soudu doručeno, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí třeba počítat nejpozději ode dne 13. 7. 2017. Tohoto dne stěžovatel doplnil dovolání proti rozhodnutí městského soudu, podle jehož obsahu lze bez dalšího usoudit, že mu toto rozhodnutí bylo již doručeno. Dobu doručení rozhodnutí městského soudu nebylo třeba zjišťovat přesně, neboť obsah spisu Ústavního soudu dostačuje k nepochybnému závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti: stěžovatel svou ústavní stížnost podal 5. 9. 2018, lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí městského a obvodního soudu tedy zjevně nebyla zachována.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru