Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 297/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.297.11.1
Datum podání31.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 297/11 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 02.07.2009, č. j. 41 Nc 7863/2009 - 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2010, č. j. 8 Co 590/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2010, č. j. 20 Cdo 3156/2010-63, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích 41 Nc 7863/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2010, č. j. 8 Co 590/2010, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2009, č. j. 41 Nc 7863/2009-4, o nařízení exekuce na majetek stěžovatelky jako povinné podle platebního rozkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 41 Ro 3106/2008. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2010, č. j. 20 Cdo 3156/2010-63 (v ústavní stížnosti nesprávně označeným jako usnesení ze dne 20.10.2010, č. j. Cdo 796/2008-143) odmítnuto. Stěžovatelka má zato, že citovanými usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na zvláštní ochranu dětí a mladistvých zaručené článkem 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo odpovídající ústavní povinnosti vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V dané právní věci Nejvyšší soud ČR odmítnul dovolání stěžovatelky jako nepřípustné s odkazem na § 238a odst. 1 o. s. ř., podle kterého od 1. 7. 2009 (novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb.) již není přípustné dovolání proti usnesením odvolacího soudu, potvrzujícím nebo měnícím usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).

Pokud stěžovatelka s tímto závěrem dovolacího soudu vyjadřuje v ústavní stížnosti nesouhlas a tvrdí, že po vypuštění původního písmena c) z § 238a o. s. ř. je dovolání v jejím případě nadále "obecně přípustné" dle § 237 o.s.ř., neshledal Ústavní soud důvodu tomuto jejímu názoru přisvědčit. Také z komentářové literatury jednoznačně vyplývá, že výše citovanou novelou o. s. ř. nastala s účinností od 1. 7. 2009 zásadní změna v tom ohledu, že se "již nepočítá s možností podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí." (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Vydání.Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1898).

Na podporu výše citovaných závěrů lze také poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 7/2009, ve které se uvádí: "Přípustnost dovolání ve věcech výkonu rozhodnutí podle § 238a odst. 1 písm. c), založená novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vede postupně ke zvyšování počtu podaných dovolání směřujících do rozhodnutí odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno nebo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Dovolání podávaná v těchto věcech povinnými bývají zejména pouze důsledkem existence procesní možnosti oddálení provedení výkonu rozhodnutí či exekuce, a to z toho důvodu, že spis musí být předložen Nejvyššímu soudu. Tato skutečnost následně fakticky brání bezodkladnému výkonu rozhodnutí po jeho pravomocném nařízení. Více než polovina z těchto dovolání je odmítána pro nepřípustnost, a to zpravidla proto, že dovolání neobsahují řešení otázky po právní stránce zásadního významu. Vyloučením přípustnosti dovolání ve věcech nařízení výkonu rozhodnutí a exekuce jsou ve velké míře omezovány případy obstrukčního procesního chování povinných, aniž jsou vážně dotčeny zájmy oprávněných, jejichž návrhy byly v důsledku pravomocných rozhodnutí odvolacích soudů zamítnuty. Účastníkům řízení je i nadále ponechána ochrana proti vadám vykonávaného rozhodnutí či exekučního titulu prostřednictvím žaloby pro zmatečnost."

Ústavní soud tedy uzavírá, že ve věci stěžovatelky nebylo dovolání posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).

Za daného procesního stavu tak bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že trvá-li zákonodárce na tom, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížností vyčerpali všechny procesní prostředky v rámci jednoduchého práva, nečiní tak bezdůvodně. Naopak, chce stěžovatelům poskytnout co možná nejširší možnost ochrany jejich práv, a to takovou, která může - při splnění stanovených podmínek - jejich právní postavení pozitivně ovlivnit. Využila-li stěžovatelka - jako v právě projednávaném případě - opravný prostředek neefektivním způsobem, a to v situaci, kdy zjevně prostor pro efektivní bránění svých práv měla, je třeba konstatovat, že pochybení je na straně stěžovatelky. Je na každém účastníku řízení, aby svá práva, v souladu s zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náleží práva"), uplatnil řádně. V případě stěžovatelky, zastoupené advokátem, u něhož lze předpokládat znalost procesních předpisů, tento princip platí obzvláště.

Ústavní soud proto ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru