Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2966/10 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/návrh na určení lhůty k p... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2966.10.1
Datum podání15.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 258 odst.1, § 259 odst.1

6/2002 Sb., § 174a

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2966/10 ze dne 31. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, čj. 5 To 76/2009 - 20559, a proti jinému zásahu veřejné moci v trestní věci stěžovatele vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností JUDr. V. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") ve výroku týkajícího se stěžovatele, pro údajné porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požadoval, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") nepokračovat v průtazích v řízení vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou (porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a aby v této věci neprodleně jednal.

Odvolací soud označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 4. 2009, čj. 35 T 15/2001 - 19931, kterým byl stěžovatel, podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) TrZ. Současně rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadl zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, který věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v rozhodnutích o ústavních stížnostech dalších spoluobviněných (viz sp. zn. II. ÚS 3004/10, III. ÚS 2960/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Úkolem Ústavního soudu není průběžně korigovat probíhající řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci a už vůbec mu nepřísluší, aby v dosud pravomocně neskončeném řízení vystupoval jako arbitr mezi jednotlivými stupni obecných soudů ohledně způsobu hodnocení důkazů a skutkových zjištění, čehož se však stěžovatel dožaduje.

V této souvislosti Ústavní soud opět poukazuje na princip minimalizace svých zásahů do činnosti obecných soudů a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá rozhodnutí procesní povahy, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout (typicky vazební rozhodnutí).

V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 258 odst. 1, § 259 odst. 1 TrŘ) v zásadě nejde o finální, ale o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež není skončeno a dále pokračuje. Stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány i všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv, jimiž může napadat nepříznivé meritorní rozhodnutí, včetně dovolání. Teprve v okamžiku až bude řízení definitivně ukončeno, se bude moci Ústavní soud, s ohledem na zásadu subsidiarity a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, ústavní stížností zabývat.

Pokud jde o námitku "nezákonnosti" délky řízení, kterou stěžovatel uplatnil ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu, je nezbytné nejprve poukázat na rozpor mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti požadoval zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a v té souvislosti uložit odvolacímu soudu, aby nepokračoval v průtazích řízení a neprodleně ve věci jednal a rozhodl, avšak petit formuloval tak, že navrhl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, ale povinnost nepokračovat v průtazích a ve věci neprodleně jednat a rozhodnout požadoval uložit soudu prvního stupně.

I přes tento rozpor Ústavní soud již nevyzýval stěžovatele k úpravě petitu, neboť s ohledem na shora uvedený závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu by to postrádalo logického smyslu.

Aby však Ústavní soud dostál své povinnosti, musel se vypořádat i s takto formulovaným petitem, jenž byl však rovněž posouzen jako nepřípustný.

V tomto směru je nezbytné poukázat na praxi Ústavního soudu, nikoli však diskutabilní, jak tvrdil stěžovatel, která vychází mj. i z novelizací příslušných zákonů zakotvujících účinné prostředky nápravy průtahů a délky řízení, které byly provedeny na základě a v souladu s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva.

Ústavní stížnost požadující, aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, případně mu přikázal, aby v konkrétní věci neprodleně jednal, je přípustná pouze tehdy, pokud předtím stěžovatel bezvýsledně podal preventivní prostředek k odstranění průtahů - návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální. Jinými slovy, právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" podle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud (po 1. 7. 2004) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a dalších). Důvodem je, že prostřednictvím tohoto procesního prostředku se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť svým smyslem a účelem je přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy. Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin nevyplývá, že by stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.

Proto, pokud by se stěžovatel domníval, že v řízení před soudem prvního stupně v jeho trestní věci dochází k průtahům, je oprávněn domáhat se nápravy shora popsaným procesním způsobem, aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví, tedy v okamžiku, kdy jsou aktuální.

Navíc, pokud jde o námitku délky řízení a případných průtahů, pokud bude stěžovatel o této námitce přesvědčen i po pravomocném ukončení trestního řízení, má možnost využít účinný kompenzační prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení, tzv. zadostiučinění, upravený v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006. Teprve po vyčerpání tohoto nového prostředku k ochraně práva poskytnutého zákonem bude mít stěžovatel možnost obrátit se na Ústavní soud. Pro úplnost je vhodné dodat, že délku řízení lze hodnotit právě až v konečném rozhodnutí obecného soudu, v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Byť stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost v části týkající se délky řízení, svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, Ústavní soud naplnění podmínky uvedené v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neshledal.

V návaznosti na výše uvedené soudce zpravodaj návrh stěžovatele odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2011

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru