Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2965/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2965.11.1
Datum podání04.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2965/11 ze dne 9. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Radimem Dostálem, advokátem ve Vsetíně, Palackého 168 - "Na Rybárně", proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, č. j. 1 Co 374/2010-136, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č. j. 32 C 181/2007-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud z přípisu Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011 zjistil, že stěžovatel podal proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze současně s ústavní stížností i dovolání. Dovolání splňuje všechny formální náležitosti a doposud o něm Nejvyšším soudem nebylo rozhodnuto.

Vzhledem k dále uvedeným důvodům, pro které byla ústavní stížnost odmítnuta, není třeba obsah ústavní stížnosti ani jí napadeného rozhodnutí rekapitulovat.

II.

Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc projednat Nejvyšší soud. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatel případně využít další eventuální opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát teprve tehdy, až stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva, kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelčiny věci orgán jiný.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2011

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru