Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2963/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.06.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
alkohol a drogy
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2963.16.1
Datum podání05.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 40/2009 Sb.; trestní zákoník; § 289/1

zákon; 167/1998 Sb.; o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů; § 44c/1, 2

jiný právní předpis; 463/2013 Sb.; nařízení vlády o seznamech návykových látek

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158c, § 102a

167/1998 Sb., § 44c odst.2, § 44c odst.1

40/2009 Sb., § 289 odst.1, § 130, § 283

463/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2963/16 ze dne 20. 6. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. D. M., Věznice Všehrdy, Chomutov, právně zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 č. j. 11 Tdo 344/2016-35, výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 11 To 9/2015-571 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 289 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ustanovení § 44c odst. 1, odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 289 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ustanovení § 44c odst. 1, odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 č. j. 11 Tdo 344/2016-35 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 11 Tdo 9/2015-571. Napadeným výrokem II. rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 T 11/2014-432 v celém rozsahu ve vztahu ke stěžovateli znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen že, dne 21. ledna 2014 v době kolem 13.30 hodin, v zaparkovaném vozidle před restaurací STROPNÍK v Oseku, Klášterní náměstí 31, okres Teplice, předal J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení § 102a trestního řádu, jako vzorek pro další obchody sáček s rychlouzávěrem, který obsahoval dva krystaly metamfetaminu o hmotnosti 0,56g bez obalu a účinnosti 80% metamfetaminu báze, tedy s obsahem 0,45g účinné látky, a s již odsouzeným N. V. P., společně v D., okres Teplice, v domě čp. X, v prodejně oděvů provozované odsouzeným N. V. P., dne 4. února 2014 v době kolem 18:30 hodin prodali za předem dohodnutých podmínek J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení § 102a trestního řádu, za částku 117.000 Kč množství 298,24g metamfetaminu báze 80% účinnosti, tedy celkové hmotnosti 238,59g účinné látky, společně v D., okres Teplice, v domě čp. X, v prodejně oděvů provozované odsouzeným N. V. P., dne 20. března 2014 v době kolem 14.20 hodin prodali po předchozí dohodě J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení § 102a trestního řádu, a za částku 380.000 Kč celkem 991,7g metamfetaminu uloženého ve 2 plastových sáčcích, báze 78%, tedy celkové hmotnosti 776,75g účinné látky. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. z. za použití § 58 odst. 5 tr. z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

Stěžovatel rozdělil svoji ústavní stížnost do tří částí, přičemž v části první se věnuje otázce policejní provokace, v části druhé neoprávněnému použití agenta a v části třetí definici trestného činu podzákonným předpisem.

Podle mínění stěžovatele obecné soudy nezhodnotily řádně otázku policejní provokace. Vrchní soud přešel zcela fakt, že to byl svědek Fridrich, který ve stěžovateli probudil nápad se zajímat o drogy. Tento svědek oslovil policii, zprostředkoval kontakt na agenta a následně stěžovatele upomínal k tomu, aby agenta kontaktoval. Ze záznamu o provedených hovorech je zřejmé, že svědek Fridrich stěžovateli opakovaně volal a psal předtím, než se tento spojil s agentem. Nebýt tohoto nátlaku ze strany svědka Fridricha, stěžovatel by se vytýkané trestné činnosti nikdy nedopustil. Ačkoliv se nejednalo o příslušníka policie, od září 2013 jednal svědek Fridrich ve spolupráci s policií a na základě jejich pokynů. Ačkoli tento svědek vypověděl, že předáním telefonního čísla na policistu pro něj celá věc skončila, odposlechy svědčí o opaku. Ze záznamu telefonických hovorů nevyplývá, že by stěžovatel kohokoliv dalšího kontaktoval za účelem obchodování s drogami a nic nenasvědčuje tomu, že by se této činnosti věnoval. Stěžovatel považuje za důležité, že ačkoliv se s policistou setkal již v říjnu 2013, následně od dalších kontaktů upustil a opět k nim přistoupil až na základě upomínání svědka Fridricha. Policie nesmí nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Pokud nelze připustit, aby policisté vytvářeli podmínky ke spáchání trestného činu a pachatele v jeho záměru utvrzovali, není možné ani to, aby toto činila jiná osoba s policií spolupracující - tedy svědek Fridrich. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na rozhodnutí ESLP ve věci Khudobin v. Rusko.

Dále stěžovatel uvedl, že v jeho věci byl nasazen policista J. Z., provádějící předstíraný převod ve smyslu § 158c tr. ř. Z obsahu spisu podle stěžovatele vyplývá, že policista neprováděl toliko předstíraný převod, ale že si o sobě vytvořil legendu a vystupoval před stěžovatelem pod smyšleným jménem. Takový postup však nemůže být pokryt ustanovením § 158c tr. ř., ale muselo by dojít k ustavení agenta ve smyslu § 158e tr.ř. Aby stát mohl takto cíleně klamat, musí mít k tomu výslovné oprávnění. V projednávané věci použití agenta nebylo povoleno.

Závěrem stěžovatel namítl, že ani trestní zákoník a ani zákon o návykových a psychotropních látkách neobsahují bližší definici pojmu omamné a psychotropní látky, přičemž jde o znak skutkové podstaty trestného činu. Tato definice je ponechána podzákonnému předpisu. Z definice v trestním zákoníku je sice možné dovodit, že se jedná o látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka a jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, ale z téhož zákonného ustanovení plyne, že ne všechny látky vykazující tyto vlastnosti jsou omamnými a psychotropními látkami. Do konce roku 2013 stanovoval zákon č. 167/1998 Sb., co se považuje za omamné a psychotropní látky. Od ledna 2014 vstoupila v účinnost novela tohoto zákona č. 273/2013 Sb., která do zákona zavedla zmocňovací ustanovení § 44c, jímž byla pravomoc pro výše zmíněného pojmu svěřena vládě. S tímto stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Současně podle stěžovatele nelze přistoupit na argumentaci Nejvyššího soudu, podle něhož je možné vycházet z definice návykové látky uvedené v § 130 tr. z., a že vláda je ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky. Tuto definici považuje stěžovatel za příliš širokou a neurčitou.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Namítá-li stěžovatel, že se jednalo o policejní provokaci, je nutno uvést, že tímto se dostatečně zabýval v ústavní stížností napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze. V obecné rovině lze uvést, že o policejní provokaci nejde v případech pouhého pasivního sledování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě "předstíraného převodu" (§ 158c tr. řádu) a "použití agenta" (§ 158e tr. řádu), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod. (srov. Musil, J.: Policejní provokace v teorii, legislativě a judikatuře. Státní zastupitelství, roč. 2014, č. 3, str. 10 a násl.).

Z rozsudku vrchního soudu se podává, jakým způsobem došlo k navázání kontaktu mezi stěžovatelem a policistou Z. Prostředníkem měl být svědek Fridrich, jemuž stěžovatel nabídl pervitin jako prvnímu, ten nacházeje se ve zkušební době podmíněného odsouzení, kontaktoval policii. Otázkou policejní provokace se vrchní soud dostatečně zabýval na str. 13 a 14 napadeného rozsudku a tam uvedené vývody lze považovat za logické a ústavně konformní. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře uzavřel, že za nepřípustnou policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 11 Tdo 730/2015). Ve věci nebylo prokázáno, že by policie svědka Fridricha úkolovala nebo tlačila k tomu, aby stěžovatele kontaktoval. Za situace, že by svědek Fridrich sám o své vlastní vůli navázal kontakt se stěžovatelem, nelze tuto činnost bez dalšího přičítat jednání policie. Navíc nelze přehlížet aktivitu samotného stěžovatele. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatel uváděl své kontakty na drogovou scénu. Sám stanovil množství odebrané drogy v kilogramech s tím, že výrobci či prodejci nejsou rádi za malý odběr. Stěžovatel podle zjištění vrchního soudu rovněž nabídl záruku za kvalitu dodávaného pervitinu a současně požadoval na policistovi Z. pravidelný odběr. Pervitin přitom nebyl jedinou drogou, která byla policistovi nabídnuta. Stěžovatel rovněž nabídl z vlastní iniciativy policistovi Z. vzorek drogy a stanovil místo jejího prodeje. Ze závěrů vrchního soudu vyplývá, že stěžovatel měl znalost lokální drogové scény, jíž běžný občan zpravidla nedisponuje. Samotné množství drogy, jež byl schopen zajistit, ukazuje, že byl v distribuci drogy zběhlý a úvahy o policejní provokaci tak nejsou na místě. Nelze dospět k závěru, že pokud by droga nebyla prodána policistovi, k jejímu prodeji by nedošlo. Ve své podstatě by v roli kupujícího stála jen jiná osoba.

Trestní soudy tedy ústavněprávně souladným způsobem obhájily svůj závěr, že jednání policisty J. Z. nemělo charakter iniciace či rozvíjení trestné činnosti. Jeho jednání sice pochopitelně představovalo jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, avšak nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu.

Namítá-li stěžovatel, že policista J. Z. vystupoval v roli policejního agenta, pročež pro tuto činnost nebyly naplněny předpoklady dané ustanovením § 158e tr. ř., nelze mu dát zapravdu. V předmětném případě došlo fakticky toliko k předstíranému převodu. Skutečnost, že při tomto postupu aktéři nesdělují svá skutečná jména, je celkem logická a stejně tak lze hodnotit i to, že nepřiznávají svoji příslušnost k orgánům Policie ČR. V opačném případě by institut předstíraného převodu nemohl naplňovat účel svého určení.

K námitce ústavnosti vymezení omamných a psychotropních látek podzákonným předpisem je třeba osvětlit, že trestní zákoník v § 289 odst. 1 uvádí, že zákon stanoví, co se považuje za omamné a psychotropní látky. Tímto zákonem, na nějž trestní zákoník odkazuje, je zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v aktuálním znění, který obsahuje definici návykových látek, tedy i látek omamných a psychotropních, a původně obsahoval i seznamy těchto návykových látek. Ačkoli zákonodárce přikročil k tomu, že tyto seznamy na základě zákonného zmocnění uvedeného v § 44c citovaného zákona o návykových látkách, budou nadále vydávány formou nařízení vlády, Ústavní soud v této konkrétní věci neshledal, že by se snad naplnila stěžovatelem tvrzená námitka, že základní rysy trestnosti u něj určuje podzákonný právní předpis. V nyní posuzovaném případě má Ústavní soud za to, že rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna a netřeba mít pochyb o tom, že by metamfetamin byl zakázanou omamnou látkou a že si toho byl stěžovatel dobře vědom. O tom svědčí také míra jeho konspirace.

Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru