Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2958/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /pre... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.2958.20.1
Datum podání16.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2958/20 ze dne 16. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 450/2020-1427 ze dne 29. července 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 160/2019-1347 ze dne 8. ledna 2020 a Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 13/2018-1199 ze dne 26. března 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost, a dále za spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku ve formě pomoci a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku ve formě pomoci, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 27/2018 ze dne 25. září 2018, uložil nalézací soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici se zvýšenou ostrahou, při současném zrušení výroků o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Prostějově, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále nalézací soud uložil stěžovateli povinnost nahradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 33 211 Kč a poškozené 10 000 Kč.

2. K odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost, a dále za spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku ve formě pomoci a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku ve formě pomoci, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 27/2018 ze dne 25. září 2018, uložil odvolací soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici se zvýšenou ostrahou, při současném zrušení výroků o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Prostějově, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále odvolací soud uložil stěžovateli povinnost nahradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 33 211 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť bylo podáno z jiného než dovolacího důvodu.

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá pochybení obecných soudů spočívající v takzvaném opomenutí důkazů, porušení zákona při provádění rekognice a protiprávnost takto získaného důkazu, porušení závazných pravidel při zajištění pachové stopy, nekompletnost spisu, absenci a neprovedení důkazu kamerovým záznamem.

4. Za opomenutí důkazu považuje stěžovatel nevyslechnutí svědka, který měl potvrdit jeho alibi; jestliže obecné soudy považovaly tento důkaz za nadbytečný, porušily i princip in dubio pro reo. Odsouzení stěžovatele bylo založeno na rekognici provedené ještě před zahájením trestního stíhání, tedy bez přítomnosti obhájce, a rovněž nebyly splněny podmínky pro provedení úkonu jako nedokladného a neopakovatelného, neboť stěžovatel byl policejním orgánům jako možný pachatel znám. Rekognice byla provedena opakovaně, nejdříve in foto a později in natura, nelze však vyloučit, že předložení fotografií mohlo vést ke snazšímu ztotožnění osoby později viděné in natura. Průkaznost pachových stop podle stěžovatele snižuje nedodržení pravidel pro práci s nimi (vysoké množství policistů na místě činu, nepřekrytí snímačů, sejmutí stop až po 11,5 hodinách a pohyb poškozené mimo místo trestného činu), což mohlo vést k jejich kontaminaci. Stěžovatel dále namítá, že spisový materiál neobsahoval kamerové záznamy, které by mohly prokázat či vyvrátit, zda se na místě činu (v okolí) pohyboval. Závěrem stěžovatel tvrdí, že jím navržené důkazy, i důkazy svědčící v jeho prospěch, obecné soudy bagatelizovaly a přikládaly jim menší význam než důkazům opačným.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel hojně cituje judikaturu (především Ústavního soudu) k tvrzeným pochybením, zejména k zásadám spravedlivého procesu. V doplnění ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel na nejnovější nález [sp. zn. II. ÚS 2016/20 ze dne 8. října 2020 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)] k problematice presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo a k rekognici, a dále namítá, že opomenutým důkazem byl rovněž neprovedený výslech další osoby, s níž měl v době páchání skutku komunikovat SMS zprávami.

6. Stěžovatel je proto přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.

7. Z obsahu spisu se podává, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze jinými slovy opakuje svoji obhajobu, se kterou se vypořádal již nalézací soud, a v rámci řízení o opravných prostředcích odvolací soud i Nejvyšší soud závěry nalézacího soudu potvrdily. Nalézací soud jasně vysvětlil, proč považoval navrhované svědectví ve světle dalších důkazů (výpovědí) za nadbytečné a nezpůsobilé nevyvratitelně prokázat přítomnost stěžovatele na jiném místě. Soudy všech stupňů se podrobně zabývaly zákonným vymezením i samotným provedením rekognice, rovněž problematikou pachových stop, požadavky na jejich odběr i porovnání, a proto lze na jejich argumentaci zcela odkázat. Nekompletnost spisu měla spočívat v absenci kamerových záznamů a provedení tohoto důkazu. Nalézací soud vycházel pouze z úředního záznamu o vyhodnocení záznamů, na nichž nebyl stěžovatel zachycen, nicméně jasně vysvětlil, že dostupné kamerové záznamy nepokrývaly souvisle časově ani místně bezprostřední okolí bytu poškozené, a proto by jejich založení do spisu a zhlédnutí nemělo vliv na hodnocení věci.

8. Zásah Ústavního soudu je namístě jen u nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole - taková situace však v posuzované věci nenastala. Obecné soudy se věcí (námitkami stěžovatele) důkladně a opakovaně zabývaly, tvrzené pochybnosti vyvrátily, a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění všech znaků trestných činů stěžovatelem.

9. Námitky stěžovatele jsou jen vyjádřením nesouhlasu s rozhodováním obecných soudů; taková polemika není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) ani právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ale zaručují "jen" to, že proces proběhne podle příslušných pravidel, což se v tomto případě beze zbytku stalo. Napadená rozhodnutí jsou přiléhavě odůvodněna a splňují zákonné požadavky dané příslušnou právní úpravou; o zbavení stěžovatele osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny) rozhodly soudy na základě řádně provedeného soudního řízení a zákonem předvídaným způsobem.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru