Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2950/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Restituce
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2950.17.1
Datum podání20.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.a, § 2 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2950/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 5697/2016-172 ze dne 1. 6. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 392/2015-141 ze dne 19. 1. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 64 C 101/2013-102 ze dne 7. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a rovnosti účastníků řízení, zaručené v čl. 37 Listiny.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že se stěžovatelka domáhala žalobou proti spolku Sportovní klub Start Praha určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. X a parc. č. Y v k.ú. Staré Město dle § 2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů.

3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla její žaloba zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Nejvyšší soud vysvětlil, že stěžovatelka neprokázala, že na ni přešlo vlastnictví dle zákona č. 172/1991 Sb. a jiný způsob nabytí vlastnického práva nebyl ani tvrzen (natož prokázán), v souzené věci (v níž se stěžovatelka domáhal vlastnictví pozemků) je tedy bez právního významu otázka, zda je platný projev vůle zaznamenaný v listině, na jejímž podkladě byl do katastru nemovitostí zapsán žalovaný jako vlastník pozemku. Nejvyšší soud pak upozornil, že příslušná listina byla jen podkladem, aby byl z uvedeného veřejného seznamu vymazán duplicitní zápis vlastnického práva k pozemkům. Souhlasné prohlášení ve smyslu § 36 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o nějž šlo v případě listiny z 19. září 2005, není skutečností, kterou se převádí vlastnické právo k nemovitosti.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se soudy zcela formalisticky soustředily na polemiku ohledně zastavěnosti předmětných pozemků. Příslušná ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. soudy dle názoru stěžovatelky vyložily extenzivně ku prospěchu vedlejšího účastníka a nad rámec znění zákona, přestože bylo prokázáno a je to i s ohledem na polohu předmětných pozemků - na Střeleckém ostrově na Vltavě v centru Prahy, nepochybné, že se jedná o historický majetek obce. Stěžovatelka se domnívá, že není možné posuzovat stavbu dle stavebních předpisů a že měl soud i přes to, že pozemek restituci nepodléhá, dospět k závěru, že je stavba způsobilá přechodu dle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Odlišnost v osobě vlastníka nemovitostí (pozemku a budovy) nebrání přechodu vlastnického práva k pozemku dle tohoto ustanovení. Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. byl převod budovy bez pozemku běžnou praxí, neboť zákon připouštěl odlišnost vlastníka stavby a pozemku, který je touto stavbou zastavěn. Stěžovatelka poukazuje na to, že výmaz jejího vlastnického práva byl proveden na základě absolutně neplatného právního úkonu.

5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a po vyčerpání všech prostředků, které právní řád stěžovatelce poskytoval.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

8. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o výklad podústavního práva, kterou vedla i před obecnými soudy, aniž by pak dostatečně vysvětlila, v čem spočívá zásah do jejích základních práv. Jak již však bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do interpretace podústavního práva. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, jak dospěly ke svému závěru o nevyhovění stěžovatelčině žalobě.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru