Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 295/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Markvartice
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Jičín
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
právo na soudní a j... více
Věcný rejstříkpoučení
Odvolání
žaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Dobrá víra
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.295.11.1
Datum podání31.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

172/1991 Sb., čl. 10, čl. 8

172/1997 Sb., čl. 2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

497/1990 Sb., čl. 2, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39, § 134

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 117a odst.1, § 205a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 295/11 ze dne 11. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obec Markvartice, se sídlem Obecního úřadu Markvartice 59, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem Ve Skalách 2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3941/2010-136, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2010, č. j. 25 Co 476/2008-108, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 C 42/2008-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti.

Okresní soud v Jičíně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastnicí budovy č. p. 68 na st. p. č. 78 v katastrálním území Hřmenín, obci Markvartice.

Krajský soud v Hradci Králové původním rozsudkem ze dne 16. 1. 2009, č. j. 25 Co 476/2008-61, změnil citovaný rozsudek tak, že určil, že stěžovatelka je vlastníkem sporné nemovitosti. Konstatoval, že ke dni účinnosti ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní republiky, byly podle § 2 zákona Svaz mladých, jeho orgány a organizační složky povinny do třiceti dnů ode dne účinnosti tohoto zákona vydat státu - České a Slovenské Federativní Republice - nemovité a movité věci tak, jak v zákonném ustanovení uvedeno. Dovodil, že podle tohoto zákona se bez dalšího zapisoval stát jako vlastník nemovitostí, které měl bývalý Socialistický svaz mládeže (SSM) v držení ke dni 31. 12. 1989. Stát nebyl podle odvolacího soudu povinen vyzývat SSM, či jeho orgán, popřípadě podřízenou organizační složku či organizaci k vydání nemovitosti; vlastnictví nabyl přímo ex lege. Odvolací soud učinil též srovnání s právní úpravou restitučních zákonů. Konečně uvedl, že nemovitost vlastnila právní předchůdkyně stěžovatelky (obec Hřmenín) k 31. 12. 1949 a tudíž jde o historický majetek obce podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb.

Nejvyšší soud původním rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, rozsudek krajského soudu ze dne 16. 1. 2009, č. j. 25 Co 476/2008-61, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil následující: "Nepochybnou součástí argumentace odvolacího soudu je odkaz na § 1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., podle něhož podniky, hospodářská a účelová zařízení Svazu mladých, nástupce SSM, přecházejí dnem 1. 1. 1991 na tehdejší federativní stát. Z důkazních zjištění nižších instancí se podává, že potenciálním pramenem takového přechodu mohla být i předmětná nemovitost. Odvolací instanci lze přisvědčit i potud, že obec H. - právní předchůdce žalobkyně - vlastnila předmětnou nemovitost (i přiléhající nemovitosti) ke dni 31. 12. 1949; nasnadě je tedy úvaha o tzv. historickém majetku obce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku Č. r. do vlastnictví obcí. Sporná argumentace odvolacího soudu však počíná odkazem na restituční zákony. Paralelu tu nelze vést; právní úprava změny vlastnického subjektu je v nyní posuzované věci ještě "silnější" ve prospěch nabyvatele; zatímco v restitucích se vyžaduje právní úkon (výzva) vůči povinné osobě, sjednání dohody o vydání věci a v případě neúspěchu výzvy uplatnění nároku soudní cestou, zde se upravuje přechod věci již ze zákona. To však nemůže být počátkem i koncem argumentace, jak dovodil odvolací soud. Regulace majetkových přechodů podle ústavního zákona č. 497/1990 Sb. nezakládá "bianko šek" na vlastnictví státu vůči všem v úvahu připadajícím nemovitostem plošně. I zákonný přechod vlastnictví musí mít nutně svou realizační fázi, aby bylo jasné, z koho na koho a jaké věci přecházejí. Jinými slovy, věci (majetek) musely být obsaženy, resp. označeny v adresovaném právním úkonu vůči konkrétnímu subjektu, jenž měl povinnost je předat. Pak následoval mechanismus, popsaný např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5104/2007 (Fond dětí a mládeže pověřený správou věcí, prováděcí postup podle návazných podzákonných ustanovení ve smyslu § 3 zákona č. 497/1990 Sb., bezúplatné i úplatné převody dalším subjektům - viz zákon č. 364/2000 Sb. aj.). Z důkazních zjištění nižších instancí se nepodává, že by byl v nyní posuzované věci jakýkoli právně relevantní úkon ze strany státu v relaci k předmětné nemovitosti proveden; přinejmenším ne v době, kterou lze označit za rozhodující. Naopak, došlo k dalšímu provedení a zaknihování právních úkonů, na jejichž základě k věci (věcem) nabyla vlastnictví P. s. F., která je registrovaným občanským sdružením. Finálním úkonem se stalo darování P. s. při ZŠ K. H. ze dne 29. 6. 1993.

Žalující obec dovozuje své vlastnické právo z jím konstruované zákonné "automatiky". Podle ní došlo k nabytí vlastnictví subjektem B (tehdejší federací) ze zákona od subjektu A ("svazáckého" či pionýrského). A pak věci měly bez dalšího přejít ze subjektu B na subjekt C, tedy na žalující stranu, opět ze zákona, k datu 24. 5. 1991 (viz § 10 zákona č. 172/1991 Sb.). Právo však - vigilantibus iura - vyžaduje ke svému životu určitou aktivitu, a to především ze strany těch osob, jež se cítí být jeho nositeli. Nečinný však zůstal nejen subjekt B, tedy stát, neboť rozhodnutí nižších instancí nevypovídají nic o jeho případných úkonech a tedy dovršení (perfekci) přechodu věcí na něj ze zákona. Pasivní byla i žalující obec, resp. její právní předchůdce obec H . Byla tu zjevně nevyužita možnost učinit návrh na zápis vlastnictví podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., což se v rámci (presumované) obecní restituce mělo stát do jednoho roku od účinnosti posledně citovaného zákona. Až po patnácti letech však obec "procitá" a podává určovací žalobu. Za těchto okolností se úsilí žalující strany konstruovat vlastnický přechod A-C, aniž by byl aktivně účasten subjekt B, jeví jako právně nepodložené. Strana žalovaná mohla v průběhu oněch patnácti let, v nichž nebyla ve svém vlastnictví k nemovitostem rušena, oprávněně nabýt právní jistotu i dobrou víru o tom, že je či nadále zůstává vlastníkem předmětné nemovitosti (či nemovitostí - oproti nyní jedné jsou v darovací smlouvě z roku 1993 označeny tři budovy a převeden nebyl ani pozemek, tehdy v trvalém užívání dárce). V úvahu nyní přichází i vydržení věci. A navíc, je-li předmětný objekt využíván ve prospěch dětí, naplnil se smysl zákona, vyjádřený takřka týmiž slovy o žádoucím využití ("pro potřeby dětí a mládeže") v ustanovení § 4 ústavního zákona č. 497/1990 Sb.".

Dalším, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2010, č. j. 25 Co 476/2008-108, byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 C 42/2008-46, potvrzen. Odvolací soud byl ve svém rozhodování vázán právním názorem, který byl vysloven dovolacím soudem v předchozím rozsudku (ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85). V tomto ohledu -as odvoláním na jeho argumentaci - přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Jičíně a odvolání posoudil jako nedůvodné.

Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením ze dne 11. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3941/2010-136, odmítl další dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelka v dovolání právní otázku náležitě nevymezila a že již v předmětné věci rozhodováno bylo. Proto odkázal na právní závěry obsažené ve svém původním rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, tedy uvedl: "Obec Markvartice nemohla "automaticky" (bez dalšího) nabýt nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb. do svého vlastnictví, pokud stát předtím nepostupoval v intencích ústavního zákona č. 497/1990 Sb. I zákonný přechod vlastnictví musí mít nutně svou realizační fázi, aby bylo jasné, z koho na koho a jaké věci přecházejí. Jinak řečeno, musí jít o adresovaný právní úkon obsahující vymezení majetku a určení subjektu, kterému je ukládána povinnost jej předat. Právo vždy vyžaduje ke svému "životu" určitou aktivitu, a to především ze strany těch osob, které se cítí být jeho nositeli. V tomto případě však zůstala pasivní nejen žalobkyně, když nevyužila možnosti učinit návrh na zápis vlastnictví podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ale i samotný stát.".

II.

Stěžovatelka podala proti v záhlaví tohoto usnesení citovaným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. Navrhla je zrušit pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Konkrétní námitky jsou specifikovány v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.

1) Stěžovatelka polemizovala s právním názorem vysloveným již v původním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, dále uvedla, že vlastnictví sporné nemovitosti na ni přešlo již účinností zákona č. 172/1991 Sb.; převod vlastnictví je hmotněprávním úkonem, který již bez dalšího nastal. Podání návrhu dle § 8 zákona č. 172/1991 Sb. je pak jen úkonem evidenčního rázu, za který nemůže být stanovena sankce či výjimka z ústavního zákona, tedy nepřejití vlastnického práva na stěžovatelku. Dle stěžovatelky je nutno odmítnout úvahy o vydržení sporné nemovitosti žalovanou, neboť byly přijaty zákony, jejichž neznalost žalovanou neomlouvá, a proto nemohla být nikdy v dobré víře.

Tu Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost jejich rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995); o to dle povahy argumentů v ústavní stížnosti stěžovatelka usiluje. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění určitých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ty však v dané věci shledány nebyly a stěžovatelka jejich naplnění dostatečně ani neodůvodnila.

S argumenty stěžovatelky se obecné soudy (především Nejvyšší soud ve dvou rozhodnutích shora citovaných) v odůvodnění napadených rozhodnutí postačujícím způsobem vypořádaly. Jejich právní názor je racionálním způsobem odůvodněn; v daném případě proto nešlo o interpretaci a aplikaci práva svévolnou, a tudíž ani o porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto v tomto kontextu odkazuje na shora uvedenou citaci relevantní části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, od níž nemá důvod se odchylovat. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) proto nelze obecným soudům nic vytknout.

Stěžovatelka nerozlišuje důsledně, že porušením základního práva na spravedlivý proces nemůže být jen to, že obecné soudy aplikovaly a interpretovaly právní předpisy jinak než dle jejího pohledu. K zásahu do jejích základních práv tedy nemohlo dojít pouze tím, že stěžovatelka sama s právním názorem obecných soudů nesouhlasí. Stěžovatelka činí z Ústavního soudu - důsledně vzato - další instanci obecného soudnictví; tou však Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, není a ani být nemůže.

2) Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí četné skutečnosti, které mají dle jejího názoru za následek absolutní neplatnost hospodářské smlouvy ze dne 29. 9. 1988, č. HS 03/A/88, uzavřené ohledně sporné nemovitosti mezi Okresním stavebním podnikem Jablonec nad Nisou a Správou účelových zařízení KV SSM Ústí nad Labem. Správa účelových zařízení KV SSM Ústí nad Labem měla poté hospodářskou smlouvou ze dne 22. 12. 1988 - jak plyne i z rozsudku nalézacího soudu - převést spornou nemovitost na Pionýrskou skupinu při 25. ZŠ Králův Háj Liberec. Dnem 2 9. 6. 1993 je pak datována darovací smlouva mezi Pionýrskou skupinou při 25. ZŠ Králův Háj Liberec jako dárcem a žalovanou jako obdarovanou, jejímž předmětem je mj. převod vlastnictví sporného pozemku (srov. č. l. 46 - tedy str. 2 napadeného rozsudku nalézacího soudu /Okresního soudu v Jičíně/- dole).

Tu Ústavní soud konstatuje, že uvedené skutečnosti (které dle názoru stěžovatelky mají za následek absolutní neplatnost hospodářské smlouvy ze dne 29.9.1988 č. HS 03/A/88) uvedla stěžovatelka až v odvolacím řízení (srov. č. l. 99-102). Odvolací soud - a ani soud dovolací - se proto těmito skutečnostmi věcně zabývat nemohly [srov. č. l. 111: "V řízení před okresním soudem se účastníkům řízení dostalo poučení o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí označit dříve, než ve věci okresní soud vyhlásí rozhodnutí s tím, že k později uplatněným skutečnostem a důkazům nebude odvolací soud přihlížet (§ 117a odst. 1 o.s.ř.). Za tohoto stavu odvolací soud nemohl přihlížet k novým skutečnostem a provádět nové dokazování tak, jak nabízela žalobkyně v doplnění odvolání. Některá z výjimek pro nepoužití zásady tzv. neúplné apelace ve smyslu § 205a o.s.ř. splněna nebyla."].

Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti.

Z uvedených důvodů se tedy ani Ústavní soud těmito námitkami stěžovatelky (tedy tvrzenými skutečnostmi, které dle jejího názoru mají za následek absolutní neplatnost citované hospodářské smlouvy) zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

III.

Stěžovatelce se zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zjevný. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako nepřípustný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru