Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 295/10 #1Nález ÚS ze dne 07.11.2012K podmínkám vydědění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
interpretace
vůle/projev
zůstavitel
Vydědění
Dědické řízení
dědic
Dědění
právní úkon
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 185/67 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.295.10.1
Datum vyhlášení14.11.2012
Datum podání01.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 469a, § 473 odst.2, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


I u jednostranných právních úkonů, jakým je vydědění, je potřeba respektovat na prvním místě projev vůle a poskytnout mu principiální ochranu. Na posuzování platnosti jednostranných právních úkonů je potřeba vztáhnout zásadu, podle které jsou-li možné dva opačné výklady, je potřeba upřednostnit ten, který neplatnost úkonu nezakládá. Nevedou-li důkazy k jednoznačným závěrům o neplatnosti úkonu, jímž došlo k vydědění, je potřeba poskytnout ochranu zůstavitelově vůli. V opačném případě dojde k zásahu do práva ostatních dědiců na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a na dědění majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Z. O. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 11. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 ve výroku I a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 125/2004-195 ve výroku I, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka brojila ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu (včetně navazujícího rozhodnutí o odvolání), kterým bylo určeno, že potomci jejího manžela nejsou vydědění. Manžel stěžovatelky zanechal listinu, kterou vydědil oba své syny a důsledky vydědění výslovně vztáhl i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 obč. zákoníku. Okresní soud však v napadeném rozhodnutí na základě provedeného dokazování konstatoval, že nebylo prokázáno, že by byly splněny zákonné důvody vydědění, tedy že by trvalé neprojevování zájmu a neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany jeho synů dosahovalo intenzity zakládající rozpor s dobrými mravy. Soud připustil, že vztahy mezi zůstavitelem a jeho syny nebyly vždy ideální, měl však za to, že intenzita narušení vzájemných vztahů nebyla taková, že by zůstavitel vydědil své potomky důvodně. Ze svědeckých výpovědí dovodil, že žalobci o otce zájem projevovali, navštěvovali ho v nemocnicích, lázních a příležitostně v jeho bydlišti, zůstavitel měl nicméně občas rozdílnou představu o vzájemných vztazích, chtěl častější kontakty a i s ohledem na svoji nemoc hůře snášel případné vzájemné konfliktní situace, které normálně rodinný život přináší. Za těchto okolností však dle soudu nebyly dány důvody pro vydědění. Podle stěžovatelky došlo postupem obecných soudů k zásahu do jejích práv garantovaných Listinou, konkrétně mělo být porušeno právo na dědění majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Meritem sporu bylo posouzení existence důvodů pro vydědění zůstavitelových synů, na čemž závisel i rozsah dědění majetku stěžovatelkou. Ústavní soud se nejdříve vyjádřil k zákonným důvodům vydědění relevantním pro posuzovaný případ. Konstatoval, že neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech musí být v rozporu s dobrými mravy. Dále uvedl, že musí jít o pomoc, která byla pro zůstavitele objektivně potřebná, o níž potomek věděl nebo mohl vědět, kterou s přihlédnutím ke všem okolnostem byl schopen objektivně poskytnout a jejíž poskytnutí zůstavitel neodmítal. U druhého z důvodů sice občanský zákoník výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce („opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“), vede dle Ústavního soudu k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod.

Ústavní soud předestřel, že i u jednostranných právních úkonů je potřeba (bez zřetele, zda jsou adresované či neadresované) respektovat na prvním místě projev vůle a poskytnout mu principiální ochranu. I na posuzování platnosti jednostranných právních úkonů je potřeba vztáhnout zásadu, podle které musí být upřednostněn výklad, který nezakládá neplatnost úkonu, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. V dané věci však obecné soudy zůstavitelově vůli ochranu v tomto smyslu neposkytly a přiklonily se, byť důkazy, tj. svědecké výpovědi, nevedly k jednoznačným závěrům, k výkladu opačnému. Tímto postupem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na dědění majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jako obiter dictum vyslovil Ústavní soud pochybnost nad kompatibilitou ustanovení § 469a odst. 2 obč. zákoníku, které umožňuje vztáhnout důsledky vydědění i na potomky potomků, s čl. 11 odst. 1 Listiny zaručujícím dědění a ústavní hodnotou autonomie a integrity rodiny a její ochrany (zejm. čl. 32 odst. 1 Listiny).

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012

N 185/67 SbNU 231

K podmínkám vydědění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 ve věci ústavní stížnosti Z. O. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 125/2004-195, jimiž bylo rozhodnuto, že synové stěžovatelčina zesnulého manžela jsou jeho dědici, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení.

I. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 a výrokem I rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 125/2004-195 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na dědění majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 ve výroku I a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 125/2004-195 ve výroku I se ruší.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla výrok I v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") a výrok I rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále též jen "okresní soud"). V návrhu informovala, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl ve výroku I potvrzen rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že žalobci Z. O. a I. J. jsou dědici po zůstaviteli I. O. K tomu doplnila popis skutkových okolností případu, z něhož plyne, že její manžel I. O. listinou ze dne 10. 1. 2002 vydědil oba žalobce - své syny - a důsledky výslovně vztáhl i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 občanského zákoníku. V této listině uvedl, že ani jeden ze žalobců mu v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v jeho nemoci a veškerou starost nechali na stěžovatelce, dále uvedl, že neprojevili, byť telefonem, sebemenší zájem, aby mu (a stěžovatelce) ulehčili život. Podle stěžovatelky byl v řízení dostatečně prokázán nezájem žalobců o osobu stěžovatelčina manžela, a to jak v předmětném období do sepsání listiny, příp. i po jejím sepsání, a následně konkretizovala chování obou žalobců i málo frekventované projevy jejich zájmu o jejich otce do doby sepsání listiny.

2. Podle stěžovatelky došlo postupem obecných soudů k zásahu do jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně mělo být porušeno právo na dědění majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1. Porušení základních práv stěžovatelka spatřuje zejména v hodnocení odvolacího soudu, že v celém kontextu zjištěných skutečností u žádného ze žalobců nelze zjistit trvalý a dlouhodobý nezájem o zůstavitele, spíše rozdílnost představ žalobců a zůstavitele o možnostech návštěv a výši intenzity zájmu o stěžovatele; v hodnocení nereagování na výzvy zůstavitele k vrácení dluhu či na vytýkání závad rekonstrukce koupelny vedoucí k nutnosti půjčování peněž od cizích lidí, v bagatelizaci stěžovatelkou navržených důkazů a přeceňování věrohodnosti a významu důkazů navržených žalobci. K tomu dodává, že žalobcům byla nepochybně dána příležitost i reálná možnost zůstaviteli potřebnou pomoc skutečně poskytnout, zůstavitel pomoc neodmítal, naopak o ni sám žádal, nezájem jeho potomků o jeho osobu mu vadil a osobně a citově se ho dotýkal; přitom podle obecné morálky lze v daném případě očekávat aktivitu především ze strany potomků. Na základě těchto tvrzení je stěžovatelka přesvědčena, že na straně jejího zesnulého manžela (zůstavitele) bylo právo oba žalobce vydědit.

3. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil výrok I rozsudku krajského soudu a výrok I rozsudku okresního soudu.

4. Relevantní znění příslušných článků Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

6. Krajský soud má za to, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění a závěry z nich v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, rovněž jeho právní závěry vyplývají z aplikace příslušné zákonné normy a z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, tudíž k namítanému závěru porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle jeho názoru nedošlo. Dále uvádí, že mu není zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny (citujíc ustanovení v části "Dědění se zaručuje."), neboť se svého nároku domáhá právě v pořadu práva dědického, když vede řízení o žalobě na určení svého dědického práva, k jejímuž podání byla odkázána soudem jednajícím o dědictví. V tomto řízení je zkoumáno, zda vydědění učiněné zůstavitelem splňuje zákonné podmínky, za nichž může zůstavitel potomka vydědit, a v rámci dědického řízení pak bude výsledek řízení o dědickém právu zohledněn a dojde k potvrzení nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bude prokázáno, přičemž do té doby je právo dědice "jen" nárokem na majetek zůstavitele. Z tohoto důvodu nedošlo podle jeho názoru ani k porušení čl. 11 Listiny. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud neformuloval.

7. Podle okresního soudu nedošlo z jeho strany k porušení ústavních práv stěžovatelky, obsahem ústavní stížnosti je pouze hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Připomenul, že krajský soud potvrdil jeho rozhodnutí a zrušil ho pouze v části týkající se nákladů řízení, kde bylo soudem prvního stupně opětovně rozhodnuto. Stěžovatelka nevyužila případné možnosti podat proti rozhodnutí krajského soudu dovolání a neodvolala se ani do rozhodnutí o nákladech řízení. V důkazně složitém řízení nebylo porušeno právo účastníků na spravedlivý proces a rovnost stran a v rámci možností bylo soudem rozhodováno bez průtahů. Na závěrech svého rozhodnutí trvá a domnívá se, že ústavní stížnost není důvodná.

8. Vedlejší účastníci, tj. ve sporu před obecnými soudy žalobci, se k ústavní stížnosti nevyjádřili, ač oba byli jednotlivě řádně vyzváni.

9. Vyjádření účastníků bylo zasláno stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v reakci toliko uvedla, že vyjádření účastníků neobsahují argumentaci, která by vyvracela její námitky stěžovatelky, pročež na ústavní stížnosti a jejích důvodech trvá.

10. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 125/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobci se vůči stěžovatelce domáhali určení, že nejsou listinou sepsanou zůstavitelem dne 10. 1. 2002 vyděděni, protože tvrdili, že důvod vydědění neodpovídá skutečnosti, že není pravda, že by v rozporu s dobrými mravy neposkytli otci potřebnou pomoc v jeho nemoci a neprojevovali o něho žádný zájem. Okresní soud provedl obsáhlé dokazování zaměřené na posouzení existence důvodu vydědění, jakož i grafologické posouzení zůstavitelova rukopisu. Poté rozhodl rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 č. j. 9 C 125/2004-152 tak, že určil, že žalobci nejsou vyděděni (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit a uhradit náklady řízení (výroky II a III). V odůvodnění formuloval názor, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by byly splněny zákonné důvody vydědění. Připustil, že vztahy mezi zůstavitelem (otcem) a jeho syny (žalobci) nebyly vždy ideální, byly zde určité konfliktní situace, na kterých se podílel nejenom zdravotní stav zůstavitele, ale i omezená možnost jeho synů pravidelně za otcem jezdit a rovněž vztahy mezi syny a žalovanou (stěžovatelkou). Ztotožnil se s názorem žaloby, že musí jít z objektivního hlediska o trvalé neprojevování zájmu a neposkytnutí pomoci musí být takové intenzity, aby bylo v rozporu s dobrými mravy. Vydědění považuje za krajní řešení, které může zůstavitel učinit skutečně pouze v případě, že chování budoucích dědiců vůči jeho osobě je hrubě nevhodné a jsou skutečně a prokazatelně splněny zákonné důvody; v dané věci má za to, že intenzita narušení vzájemných vztahů nebyla taková, že by zůstavitel vydědil žalobce důvodně. Připustil, že vyslechnutí svědci byli v převážné míře tendenčně zaměřeni, někteří potvrzovali dobrý vztah žalobců ke svému otci, jiní (včetně F. J. - vnuka zůstavitele a syna jednoho ze žalobců) potvrdili problematické vztahy, jejichž předmětem měly být problémy ve vzájemné komunikaci, četnosti návštěv, nespokojenost zůstavitele s předělanou koupelnou a jejím financováním. Ze svědeckých výpovědí shrnul, že přestože žalobci o otce projevovali zájem, navštěvovali ho v nemocnicích, lázních, příležitostně v jeho bydlišti, zůstavitel měl občas rozdílnou představu o vzájemných vztazích, chtěl častější kontakty ais ohledem na svoji nemoc hůře snášel případné vzájemné konfliktní situace, které normálně rodinný život přináší. Část odůvodnění věnoval okresní soud i vydědění dětí žalobců, k čemuž dodal, že nebylo prokázáno, že by vůči nim měl nějaké námitky týkající se jejich chování k osobě zůstavitele, naopak se s nimi stýkal a měl je rád, vnuk F. za ním často jezdil a pomáhal mu. Za této situace se soudu zdá nepřiměřené vyjádření stěžovatelky, že zůstavitel chtěl vydědit svá vnoučata jen kvůli tomu, aby se přes ně jeho synové nedostali k majetku; pouze takový důvod je pro vydědění vnoučat nepřípustný, je v rozporu s dobrými mravy a je zcela v rozporu s tím, jaký byl vztah mezi zůstavitelem a jeho vnoučaty, potvrzený i výpověďmi svědků. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání napadající nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud usnesením ze dne 29. 10. 2008 č. j. 18 Co 14/2008-185 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a to pro nesoulad žalobního návrhu s právní úpravou zařazenou do § 175k odst. 12 občanského soudního řádu. Po změně žaloby na určení, že žalobci jsou dědici po zůstaviteli, okresní soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2009 č. j. 9 C 125/2005-195 žalobě vyhověl, a to ze shodných důvodů, které zařadil do předchozího rozsudku. Také tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, krajský soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. 18 Co 182/2009-219 rozsudek soudu prvního stupně v meritu potvrdil (zrušil ho ve výroku o nákladech řízení). Odvolací soud uzavřel, že u žádného z žalobců není dán nedostatek projevu opravdového zájmu o zůstavitele, protože i kdyby bylo prokázáno, že žalobci neprojevovali o zůstavitele opravdový zájem od konce jeho hospitalizace v květnu 2001 a úprav v jeho domácnosti v souvislosti s ukončením hospitalizace do návštěvy dne 23. 12. 2001, do sepsání listiny o vydědění dne 10. 1. 2002, pak uvedená doba je tak krátká, že nemohla naplnit ustanovením § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku vyžadovanou "trvalost" nedostatku opravdového zájmu. Ohledně důvodu vydědění uvedeného v § 469a odst. 1 občanského zákoníku nebylo prokázáno, že by v období od února 2001 do sepisu listiny o vydědění v lednu 2002 žalobci odmítli žádost zůstavitele o konkrétní pomoc, za takové odmítnutí krajský soud nepovažuje tvrzené nereagování na výzvu k vrácení dluhu či případné vytýkání závad rekonstrukce koupelny. Údaj uvedený zůstavitelem v listině o vydědění ohledně neprojevení zájmu nepovažuje krajský soud za pravdivý a dodává, že je podstatné, že, jak zůstavitel v této listině uvedl, při domácím léčení o zůstavitele pečovala žalovaná, tudíž zůstavitel nebyl v situaci, že by se ocitl bez pomoci, což - s odkazem na blíže nespecifikovanou, údajně stabilní judikaturu - je předpokladem hodnocení chování vyděděného jako neposkytnutí pomoci ve smyslu § 469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Řízení pak pokračovalo rozhodováním o nákladech řízení, což je z hlediska posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nepodstatné.

11. Po důkladném přezkoumání všech k ústavní stížnosti připojených podkladů včetně spisu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní právo nebo svoboda stěžovatele.

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a tradičně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že krajským i okresním soudem bylo porušeno její právo na dědění majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum sporu je založeno na posouzení existence důvodů pro vydědění zůstavitelových synů, na čemž závisí i rozsah dědění majetku stěžovatelkou. Je tedy zřejmé, že stěžovatelčiny námitky se koncentrují na interpretaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Ačkoliv Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

14. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu krajského soudu, příp. též v postupu okresního soudu při posuzování předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na dědění majetku a práva na spravedlivý proces došlo (viz bod 12), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovatelce ústavněprávní ochranu. K zásahu do obou základních práv došlo nesprávnou interpretací ustanovení o vydědění, s přihlédnutím k povaze a účelu tohoto právního úkonu. Z hlediska obecné teorie je vydědění jednostranným neadresovaným právním úkonem, jenž umožňuje zůstaviteli svojí vůlí vyloučit zákonnou ochranu tzv. neopomenutelných dědiců, tj. potomků, přičemž jeho právní účinky nastávají mortis causa. Institut vydědění se do českého (československého) právního řádu navrátil novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, s účinností od 1. 4. 1983, přičemž účinnost vydědění je vázána na naplnění zákonem stanovených 4 důvodů. Podle § 469a občanského zákoníku platí, že:

1. Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže

a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,

b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,

c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,

d) trvale vede nezřízený život.

2. Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2.

Z uvedené formulace plyne, že neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech musí být v rozporu s dobrými mravy; musí jít o pomoc, která byla pro zůstavitele objektivně potřebná, o níž potomek věděl nebo mohl vědět, kterou s přihlédnutím ke všem okolnostem byl schopen objektivně poskytnout a jejíž poskytnutí zůstavitel neodmítal. U druhého z důvodů občanský zákoník výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod.

15. Podle Ústavního soudu je třeba také u jednostranných právních úkonů (bez zřetele, zda jsou adresované, či neadresované) respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytnout jeho vůli principiální ochranu. Ústavní soud v minulosti tento přístup vyjádřil při posuzování dvoustranných projevů vůle [srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157): "Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím."]. Z narativní části tohoto nálezu vyplývá, že to byly obecné soudy, které zůstavitelově vůli ochranu v tomto smyslu neposkytly a přiklonily se, byť důkazy, tj. svědecké výpovědi, nevedly k jednoznačným závěrům, k výkladu opačnému.

16. Tímto postupem bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a současně i právo na dědění majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť neuznáním důvodů vydědění zůstavitelových synů, tedy nerespektováním vůle zůstavitele by nepochybně byl dotčen rozsah jí nabytého dědictví.

17. V této souvislosti je nutno nad rámec uvedeného vyslovit pochybnosti nad kompatibilitou ustanovení § 469a odst. 2 občanského zákoníku v jeho ustáleném výkladu s čl. 11 odst. 1 větou třetí Listiny ("Dědění se zaručuje.") a ústavní hodnotou autonomie a integrity rodiny a její ochrany (zejm. čl. 32 odst. 1 Listiny). Dle uvedeného ustanovení § 469a odst. 2 občanského zákoníku platí, že pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 ("Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci."). Citovaná konstrukce vychází z možnosti výslovným prohlášením pořizovatele vztáhnout účinky vydědění také na potomky (nikoliv pouze na děti) vyděděného potomka - bez ohledu na to, zda by pořizovatel mohl jednotlivé potomky vyděděného potomka samostatně platně vydědit. V tom je možno spatřovat výraznou (a bezdůvodnou) nerovnost mezi potenciálními dědici, pro jejichž vydědění zákon vyžaduje existenci důvodů stanovených v § 469a odst. 1 občanského zákoníku, a potenciálními dědici (§ 473 odst. 2 občanského zákoníku), na něž je možno "vztáhnout" důsledky vydědění, ačkoliv proti nim samým tyto zákonem stanovené důvody nesvědčí. Nelze především vyloučit, že skutečná vůle zůstavitele vyjádřená v prohlášení dle § 469a odst. 2 občanského zákoníku je současnou právní úpravou deformována v tom smyslu, že se jedná o jediný funkční institut, jímž je možno fakticky oddělit vyděděného potomka od zůstavitelova majetku. Pokud má být účelem § 469a odst. 2 občanského zákoníku pouze snaha předejít situaci, kdy by majetek přešlý na potomka vyděděného byl přesto v dispozici vyděděného, svědčí to o celkové nedostatečnosti současné zákonné úpravy dědického práva, která neposkytuje zůstaviteli jiné instituty zajišťující stejný výsledný stav (tedy nikoliv jen formální, nýbrž efektivní vydědění), aniž by přitom muselo dojít ke "vztažení" účinků vydědění i na osoby, které by jinak nemohly být z hlediska zákona samostatně důvodně vyděděny a patrně ani z hlediska vůle zůstavitele (fakticky) vyděděny být nemusely. Úskalím výkladu obsahu vůle zůstavitele dle současné právní úpravy je proto její interpretace toliko prostřednictvím těch vyhraněných možností, které občanský zákoník poskytuje, ačkoliv respekt k vůli zůstavitele vyžaduje širší přístup než jen její klasifikaci v mezích stávající dichotomie "všechno, nebo nic." Tím se tedy rozumí buď možnost vztažení účinků vydědění dle § 469a odst. 2 občanského zákoníku i na potomky vyděděného, anebo faktická eliminace účelu vydědění prostřednictvím vlivu vyděděného na majetek (nezletilého) potomka. Konečně je možno připomenout, ve vztahu k eventuální aplikaci práva v konkrétním případě (§ 469a odst. 2 občanského zákoníku), že Ústavnísoud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého - podústavního - práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367); nález sp. zn. I. ÚS 1826/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 47/64 SbNU 581), dostupné též na http://nalus.usoud.cz], zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)].

18. Kromě uvedeného není možno přehlížet, že vztahy v rodině se formují v mnohem širším rozsahu a neomezují se pouze na práva a povinnosti rodičů k dětem a dětí k rodičům. Vzájemná blízkost a z toho pramenící úcta a ochota k vzájemné pomoci se naopak může vytvořit jako funkční element rodinnésoudržnosti i - přes jednu generaci - mezi vnuky a prarodiči, což právo obecně nejen zohledňuje, nýbrž i podporuje a chrání. Ustanovení Listiny (čl. 11 odst. 1 in fine a čl. 32 odst. 1), vztahující se i k majetkové ochraně rodiny zaručeným děděním přednostně v zákonné linii neopomenutelných dědiců, nepozbývá nic na své podstatě uznáním a respektováním autonomie vůle zůstavitele, směřující k vydědění synů, ale nikoliv vnuků, pokud zároveň při dokazování vyšlo mimo jiné najevo (bod 10 nálezu), že vztažení vydědění i na vnuky nemuselo zohledňovat skutečnou intenci zůstavitele, ale pouze mělo zabránit tomu, aby vydědění synové fakticky získali vliv na majetek zůstavitele.

19. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené výroky rozsudků Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť s tím stěžovatelka a účastníci řízení vyslovili explicitní či tacitní souhlas a Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru