Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2946/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
Zástavní právo
interpretace
Předkupní právo
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2946.17.1
Datum podání20.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2946/17 ze dne 17. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti BP Integralis Limited, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097 Nikósia, Kypr, zastoupené Mgr. Ivo Sieglem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 50 ICm 1981/2013-65 (KSPH 42 INS 17992/2012) ze dne 12. 8. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 869/2015-90 ze dne 26. 5. 2016 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 ICdo 85/2016-115 ze dne 31. 7. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 50 ICm 1981/2013-65 ze dne 12. 8. 2015 Krajský soud v Praze určil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem dále jen "stěžovatelka") má v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 42 INS 17992/2012 vůči dlužnici Janě Maškové dílčí pohledávky č. P16/1 ve výši 113 028,06 Kč a č. P16/2 ve výši 250 Kč (výrok I.). V bodu II. výroku zamítl žalobu o určení, že stěžovatelka má vůči dlužnici též dílčí pohledávky č. P16/3 až P16/6 celkem ve výši 217 221 Kč, a že veškeré dílčí pohledávky jsou zajištěny zástavním právem. V bodu III. výroku pak soud uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému JUDr. Jaroslavu Hrnčířovi, insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužnice Jany Maškové, na náhradě nákladů řízení částku 6 776 Kč.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 101 VSPH 869/2015-90 ze dne 26. 5. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že stěžovatelka je povinna uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 8 816 Kč, jinak jej ve výroku II. o zamítnutí žaloby potvrdil. Dále vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 ICdo 85/2016-115 ze dne 31. 7. 2017 zamítl, načež zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud potvrdil správnost závěrů soudu prvního a druhého stupně, podle nichž stěžovatelkou přihlášené pohledávky nejsou zajištěny zástavním právem s ohledem na neplatnost Zástavní smlouvy č. 1F 100226/2006 ze dne 6. 12. 2006. Předmětnou smlouvou bylo zřízeno nejen zástavní právo k zajištění popsaných pohledávek, ale rovněž předkupní právo ve prospěch zástavního věřitele, při jehož realizaci je zástavní věřitel oprávněn započíst proti kupní ceně "veškeré své právoplatné, dosud nesplacené pohledávky" za dlužnicí. Ve smlouvě bylo zároveň dohodnuto, že zástavní právo i předkupní právo zanikají společně ve stanovených případech, mj. při uspokojení pohledávek zástavního věřitele. Nejvyšší soud vyslovil názor, že účastníci Zástavní smlouvy projevili vůli zřídit předkupní právo jako způsob zajištění pohledávek zástavního věřitele, k čemuž však objektivně sloužit nemohlo, jelikož předkupní právo neskýtá možnost uspokojit se ze zástavy. Pravý smysl zřízení tohoto práva Nejvyšší soud spatřoval ve snaze zamezit zástavní dlužnici prodat nebo jinak zcizit zástavu, případně jí takovou možnost značně ztížit. Za dané situace považoval Nejvyšší soud Zástavní smlouvu v rozsahu ujednání o zřízení předkupního práva za neplatnou dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Přihlížejíc k okolnostem, za nichž došlo k uzavření Zástavní smlouvy, a k účelu, jaký měla plnit, Nejvyšší soud následně dovodil obsahovou neoddělitelnost neplatné části smlouvy od zbytku tohoto právního úkonu. Neplatná ujednání o zřízení předkupního práva k zástavě ve prospěch zástavního věřitele vtiskla podle něj Zástavní smlouvě takové vlastnosti (zejména v důsledku šikany zástavní dlužnice při zajištění pohledávek dlužnice a pro snahu o získání nepřiměřeného prospěchu z nesplacené půjčky), pro které nemohla obstát jako celek.

Stěžovatelka se s výše popsaným posouzením věci neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Nejvyššímu soudu vytkla, že předmětnou argumentaci převzal zcela neopodstatněně a svévolně ze svého dřívějšího rozsudku sp. zn. 21 ICdo 14/2014 ze dne 26. 3. 2014, který je však nepřiléhavý, neboť řešil kombinaci nejen zástavního práva a předkupního práva, ale navíc také věcného břemene užívání. V projednávané věci nelze hovořit o šikanózní povaze předkupního práva, neboť, oproti právu věcného břemene osobního užívání, toto nijak neomezuje zástavního dlužníka v užívání nemovitosti a nevylučuje tak ani její ekonomickou atraktivitu. Stěžovatelka se dále domnívá, že smlouva měla být shledána platnou přinejmenším co do zřízení zástavního práva, které nemá žádnou spojitost s předkupním právem. Naopak se jedná o zcela samostatný právní úkon, jenž se svým účelem - zajištění pohledávek zástavního věřitele vůči dlužnici - neliší od jiných smluv tohoto typu. Přesvědčení dovolacího soudu o obsahové neoddělitelnosti ujednání o zřízení předkupního práva a zástavního práva není podle stěžovatelky podloženo konkrétní úvahou a tedy postrádá řádné odůvodnění. Stěžovatelka se rovněž dovolává judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu sp. zn. IV. ÚS 144/01 ze dne 8. 8. 2002, nálezu sp. zn. I. US 557/05 ze dne 24. 7. 2007, nálezu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 a nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, směřující k zachování autonomie projevů vůle smluvních stran, a prioritě výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Zmíněné principy podle stěžovatelky obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly. Krom toho porušily její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, když jí odepřely zajištění pohledávek v insolvenčním řízení, což má vliv na jejich uspokojení.

Ústavní soud zvážil předloženou ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná.

Úvodem Ústavní soud konstatuje, že již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatelka podložila svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelka předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

V dané situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Jak si ověřil, obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušnou právní úpravu, jež v uspokojivé míře vyložily. Tento svůj postup také řádně osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, které tak nelze označit za svévolná či nadmíru formalistická, jak uvádí stěžovatelka ve své stížnosti.

Ke kritice stěžovatelky na adresu Nejvyššího soudu týkající se způsobu, jakým posoudil otázku platnosti zástavní smlouvy, v níž bylo současně sjednáno ve prospěch zástavního věřitele předkupní právo k zástavě, Ústavní soud dodává, že neshledává závěry dovolacího soudu v jakémkoli směru extrémními. Nelze ani dovozovat, že by Nejvyšší soud ujednání předmětné zástavní smlouvy interpretoval způsobem, který by vykročoval z obsahu obvyklých výkladových metod či zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Za těchto okolností nebyl dán tudíž prostor pro to, aby Ústavní soud úvahy Nejvyššího soudu jakkoliv revidoval.

Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení jí zmiňovaných ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru