Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2946/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bezdůvodné obohacení
advokát
žaloba/na plnění
legitimace
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2946.11.1
Datum podání04.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 149, § 142, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2946/11 ze dne 10. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO PALACE Spořilov s.r.o., se sídlem Na Chodovci 2457/1, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011 č.j. 72 Co 175/2011-40 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 11. 2010 č.j. 20 C 314/2009-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se domáhala po žalovaném, advokátní kanceláři Lněnička Řehák a spol., v.o.s. (dále jen "žalovaný"), částky 56.649,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka považovala předmětnou částku za plnění z právního důvodu, který odpadl. Vrchním soudem v Praze byla totiž stěžovatelce uložena povinnost zaplatit klientovi žalovaného na nákladech řízení danou částku, což také stěžovatelka převodem na účet žalovaného učinila, ovšem Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelčinu žalobu zamítl a zároveň ji zavázal zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Podle názoru obvodního soudu měla stěžovatelka žalovat vydání předmětné částky přímo po klientu žalovaného, účastníku právního vztahu, nikoliv po žalovaném, neboť ten byl pouhým platebním místem. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo potvrzeno městským soudem, který uložil stěžovatelce též povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalovaný jako advokát nebyl věcně legitimován k náhradě nákladů řízení. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 odvolací soud uvedl, že osobou, jíž byla náhrada nákladů řízení přiznána, je účastník řízení, a proto i osobou, které se dostalo plnění na podkladě později odpadnuvšího právního důvodu a která se tak na úkor stěžovatelky obohatila, byl zase jen účastník řízení, tj. klient žalovaného.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se obecné soudy s důvody, pro které stěžovatelka uplatnila svůj nárok vůči žalovanému a nikoliv vůči jeho klientovi (viz str. 2n. ústavní stížnosti), nevypořádaly. Podle stěžovatelky z komplexní úpravy institutu bezdůvodného obohacení vyplývá, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení svědčí tomu, komu se fakticky dostalo plnění, jehož právní důvod odpadl, což ovšem v daném případě nemohl být klient žalovaného (str. 4 ústavní stížnosti).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení základního práva na spravedlivý proces, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavnímu soudu navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti nezbývá než konstatovat, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že žalovaný, jakožto advokát, nebyl ve věci pasivně legitimován, když představoval toliko platební místo (str. 4 rozhodnutí soudu I. stupně, str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu). Obecné soudy přiléhavě vysvětlily, proč měla stěžovatelka požadovat předmětnou částku po klientu žalovaného, nikoliv však po žalovaném, neboť rozhodujícím v projednávané věci bylo to, kdo byl právním (nikoliv faktickým) příjemcem plnění. Výkladu a aplikaci příslušných norem civilního práva nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ze skutečnosti, že stěžovatelčina žaloba byla zamítnuta, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2011

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru