Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 294/06 #1Nález ÚS ze dne 24.06.2008Slovenské důchody XII - podmínka státního občanství

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezp... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
občanství/absence
hmotné zabezpečení
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/49 SbNU 633
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.294.06.1
Datum vyhlášení30.07.2008
Datum podání12.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 30 odst.1, čl. 3 odst.1, čl. 1

228/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 20, čl. 26

395/2001 Sb.

Ostatní dotčené předpisy

100/1988 Sb.

155/1995 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotveno jako základní právo vázané na státní občanství České republiky. Pokud stěžovatel není v okamžiku podání žádosti o přiznání vyrovnávacího příspěvku státním občanem České republiky a nestane se jím ani v průběhu řízení před správním orgánem, nemůže dojít rozhodnutím správního orgánu (resp. soudu) o nepřiznání vyrovnávacího příspěvku k porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných podmínek garantovaného čl. 30 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. června 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech zamítl návrh stěžovatelky V. K. na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006 č. j. 3 Ads 45/2004-75 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.6.2004 č. j. 2 Cad 28/2004-41.

Narativní část

Stěžovatelka požádala o přiznání vyrovnávacího příspěvku ke starobnímu důchodu jako rozdílu mezi starobním důchodem, který jí náležel za dobu zaměstnání v Československu podle českých předpisů, a důchodem, který jí přiznala Sociální pojišťovna a který jí podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. vyplácí do České republiky, kde stěžovatelka, občanka České republiky, trvale žije. K trvalému pobytu v České republice je žalobkyně přihlášena ode dne 15. 10. 1997, státní občanství získala dne 20. 4. 2004. Žádost o přiznání vyrovnávacího příspěvku byla stěžovatelkou podána dne 7. 6. 2003, opakovaně pak dne 10. 12. 2003. ČSSZ její žádost zamítla s tím, že taková dávka neexistuje. Její rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, která byla napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost s tím, že žádný hmotněprávní předpis českého práva neupravuje požadovaný příspěvek, a tudíž ho správní orgán přiznat nemohl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Pokud jde o argumentaci Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud odkázal na své dosavadní nálezy ve věci tzv. „slovenských důchodů“, a to zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. III. ÚS 252/04 a sp. zn. IV. ÚS 301/05, a tyto argumenty odmítl.

Ústavní soud konstatoval, že z dosavadní judikatury vyplývá, že čl. 30 odst. 1 Listiny zakotvuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří jako základní právo vázané na státní občanství České republiky. Z toho vyplývá, že jen občané České republiky a nikoli jiné osoby mohou být diferenční skupinou pro testování případného odlišného zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v okamžiku podání žádosti o přiznání vyrovnávacího příspěvku státní občankou České republiky a nestala se jí ani v průběhu řízení před správním orgánem, nemohlo dojít k porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných podmínek garantované čl. 30 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem byla v dané věci Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 294/06 ze dne 24. 6. 2008

N 115/49 SbNU 633

Slovenské důchody XII - podmínka státního občanství

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Františka Duchoně - ze dne 24. června 2008 sp. zn. I. ÚS 294/06 ve věci ústavní stížnosti PhDr. V. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006 č. j. 3 Ads 45/2004-75, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004 č. j. 2 Cad 28/2004-41, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nepřiznání vyrovnávacího příspěvku ke starobnímu důchodu, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006 č. j. 3 Ads 45/2004-75 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu") a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004 č. j. 2 Cad 28/2004-41 (dále jen "rozsudek krajského soudu").

2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 2. 2004 č. X. Tímto rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání vyrovnávacího přídavku ke starobnímu důchodu jako rozdílu mezi starobním důchodem, který jí náležel za dobu zaměstnání v Československu podle českých předpisů, a důchodem, který jí přiznala Sociální pojišťovna - ústředí v Bratislavě, Slovenská republika, a který jí podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále též jen "Smlouva") vyplácí do České republiky, kde stěžovatelka, nyní již (poznámka Ústavního soudu) občanka České republiky, trvale žije. Stěžovatelka v ústavní stížnosti používá pojmu "vyrovnávací přídavek". K tomu již na tomto místě Ústavní soud poznamenává, že v napadených rozhodnutím i podáních účastníků řízení se promiskue používá jak pojem příspěvek, tak i pojem přídavek, což je však vzhledem k projednávané věci zcela nepodstatné.

3. Vedle toho, že stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje předcházející praxi při aplikaci Smlouvy, polemizuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že vyrovnávací příspěvek nelze přiznat, neboť není jako samostatná dávka upraven žádným předpisem vnitrostátního práva ani Smlouvou. Tento názor je podle stěžovatelky typickým produktem pozitivistického přístupu k výkladu práva. Odkazuje přitom na dřívější judikaturu Ústavního soudu, který již konstatoval, že dochází k porušení ústavně chráněných zásad právní jistoty, rovnosti zacházení a zákazu diskriminace. Skutečnost, že soud nenašel v předpisech vyrovnávací přídavek, nemůže znamenat nemožnost domoci se práva mezinárodně uznávaného a zaručeného dokumenty vyšší právní síly, než mají zákony. Poukazuje též na praxi přiznávání vyrovnávacího přídavku při provádění československo-polské úmluvy o sociálním zabezpečení, ačkoli podle stěžovatelky tato smlouva též neobsahovala ani zmínku o vyrovnávacím přídavku.

4. Stěžovatelka též nesouhlasí s dalším míněním Nejvyššího správního soudu, a to že na vyrovnávací příspěvek jako formu poskytování části starobního důchodu musí stěžovatelka splňovat podmínku 25 let zaměstnání v českém systému pojištění; veškerá doba stěžovatelčina zaměstnání však byla získána ve slovenském systému zabezpečení. Kritizuje též názor, že se proto domáhá absurdního závěru, aby byla doba slovenského pojištění hodnocena ještě jednou jako česká doba. Podle stěžovatelky nelze zcela oprávněně hovořit o slovenském a českém systému pojištění (zabezpečení) v době existence Československa, kdy právo týkající se důchodového pojištění a zabezpečení spadalo do výlučné kompetence unitárního státu, resp. federace. Stěžovatelka poukazuje na zásadu, podle které není přípustné poškodit občany mezinárodní smlouvou, když by nárok byl bez ní vyšší. Zásada platná pro aplikaci smlouvy vychází ze srovnání stavu podle smlouvy a stavu bez existence smlouvy.

5. Konečně stěžovatelka kritizuje třetí důvod, o který své rozhodnutí opřel Nejvyšší správní soud, a to že námitky stěžovatelky jsou jen faktické povahy, neboť vyrovnávací přídavek stěžovatelka dovozuje z rozdílného kurzu české a slovenské koruny, což vede ke snížení reálné hodnoty starobního důchodu poskytovaného slovenskou stranou. Zde však chybí zákonem vymezený prostor pro jakékoli plnění ze strany českého státu. Stěžovatelka souhlasí s tím, že rozdíly mezi důchody vznikají především z důvodu rozdílného kurzu, ale i z rozdílnosti předpisů, jiných částek valorizace, které se odvíjí od stavu inflace a růstu mezd ve státě, který důchod vyplácí, ale ve kterém dotyčný nežije.

6. Stěžovatelka uzavírá, že vyrovnávací přídavek existuje téměř jedno století jako osvědčený prostředek sloužící ve všech případech pro vyrovnání rozdílů mezi důchody přiznanými nebo vyplácenými na základě dvoustranné mezinárodní smlouvy založené na principu dílčích důchodů, a na základě předpisů, které platí pro příslušnou osobu ve státě, ve kterém trvale žije, a jejichž podmínky pro vyšší důchod splnila. Podle stěžovatelky nelze akceptovat názor Nejvyššího správního soudu, že pokud by smlouvy nebylo, nebylo by možné hodnotit dobu zaměstnání jako zaměstnání ve smyslu českých předpisů.

7. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů zrušil. Přitom tvrdí, že byly porušeny základní principy právního státu, principy právní jistoty, rovnosti a zákaz diskriminace.

8. Znění dotčených ustanovení ústavního pořádku je následující:

Ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy zní: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

II.

9. K ověření stěžovatelčiných tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Cad 28/2004, z něhož zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") rozhodnutím ze dne 10. 2. 2004 č. X zamítla žádost stěžovatelky o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu, který jí vyplácí Sociální pojišťovna - ústředí Bratislava, a že stěžovatelka napadla toto rozhodnutí správní žalobou, ve které tvrdila, že postupem při přiznávání starobního důchodu byla vystavena diskriminaci. Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že ČSSZ nepochybila, neboť zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ani současně platný zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ani Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (publikovaná pod č. 228/1993 Sb.) pojem vyrovnávacího přídavku neznají.

10. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že stěžovatelce byl přiznán starobní důchod ode dne 2. 1. 1997 rozhodnutím Slovenské pojišťovny v Bratislavě. Stěžovatelka ke dni 31. 12. 1992 působila jako učitelka na Střední průmyslové škole stavební v Prievidzi. Žádnou jinou dobu zaměstnání (pojištění) než na Slovensku předtím ani potom v žádosti nevykazuje. Důchod jí byl vyměřen slovenským nositelem pojištění podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Její žádost o odstranění tvrdosti zákona podle čl. 26 Smlouvy byla zamítnuta rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí ze dne 29. 10. 2003. K trvalému pobytu v České republice je žalobkyně přihlášena ode dne 15. 10. 1997, státní občanství získala dne 20. 4. 2004. Žádost o přiznání vyrovnávacího příspěvku byla stěžovatelkou podána dne 7. 6. 2003, opakovaně pak dne 10. 12. 2003.

11. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že ode dne účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nelze porovnávat důchodové nároky pojištěnců podle mezinárodní smlouvy a vnitrostátních předpisů, nýbrž dobu zabezpečení získanou na území bývalé ČSFR je třeba hodnotit jen podle čl. 20 Smlouvy.

12. Závěr, že stěžovatelce nevznikl nárok na "vyrovnávací příspěvek ke starobnímu důchodu", dovozuje Nejvyšší správní soud ze tří důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že státní moc lze podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a pouze způsobem stanoveným zákonem. Žádný zákon však podmínky pro přiznání vyrovnávacího příspěvku neupravuje, není zde proto ani žádný zákon, který by správní soud mohl porušit. Správní soud nemůže nerespektovat příslušné články Ústavy a Listiny a uložit správnímu orgánu, aby přiznal stěžovatelce dávku bez zákonného podkladu v oblasti hmotněprávní i procesní.

13. Jako druhý důvod Nejvyšší správní soud uvádí, že jelikož by vyrovnávací příspěvek byl formou poskytování části starobního důchodu, musela by stěžovatelka splnit podmínky nároku na starobní důchod z českého systému pojištění. V českém systému pojištění stěžovatelka nezískala žádnou dobu pojištění, neboť na hodnocení dob zabezpečení dopadá čl. 20 Smlouvy, a všechny doby jejího zaměstnání jsou tak dobami Slovenské republiky. Podmínky nároku na starobní důchod z českého systému pojištění stěžovatelka nesplnila. Nejvyšší správní soud též konstatuje, že stěžovatelka by nesplnila podmínku potřebné doby zaměstnání ani v případě, že by na hodnocení dob byla aplikována kritéria zastávaná judikaturou do účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. Pak se doba zabezpečení, resp. pojištění počítala v závislosti na místu výkonu zaměstnání. Stěžovatelka však získala veškerou dobu zabezpečení výkonem zaměstnání na území dnešní Slovenské republiky. Pokud by stěžovatelka měla získat potřebnou dobu zaměstnání (pojištění) pro vznik nároku na starobní důchod z českého systému pojištění, bylo by nutno tuto stěžovatelkou získanou dobu započítat podruhé. To by podle Nejvyššího správního soudu vedlo k absurdnímu závěru, že doba zaměstnání je dobou započitatelnou součastně jak ve slovenském, tak i v českém systému pojištění, a to podle vnitrostátních předpisů obou států s důsledkem vzniku nároku na dávku v obou systémech pojištění.

14. Konečně Nejvyšší správní soud argumentuje tím, že stěžovatelka svůj nárok neodvozuje ani tak z rozdílné právní úpravy hodnocení dob pojištění podle Smlouvy a podle vnitrostátních předpisů, ale z rozdílného kursu české a slovenské koruny, který ve svém důsledku vede ke snížení reálné hodnoty starobního důchodu přiznaného slovenským nositelem pojištění. Zde ovšem podle Nejvyššího správního soudu zákonem vymezený prostor pro jakékoliv plnění ze strany českého nositele pojištění chybí.

III.

15. Ústavní soud vyzval účastníky řízení Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší správní soud a také Českou správu sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka (dle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané věci vyjádřili.

16. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na své vyjádření, které podal podle svého tvrzení ve skutkově obdobném případě A. W. V tomto vyjádření Nejvyšší správní soud k otázce důchodového nároku stěžovatelky (tj. A. W.) v návaznosti na aplikaci zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění dalších předpisů, a čl. 20 Smlouvy uvedl, že stěžovatelkou požadovaný "vyrovnávací přídavek" není - jako samostatná dávka - těmito právními předpisy upraven, pročež není v pravomoci žádného soudu (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) uložit správnímu orgánu, aby "přiznal neexistující dávku", tedy "nutit jej k porušení právních předpisů v oblasti jak hmotněprávní i procesní". Na žádost stěžovatelky bylo proto pohlíženo jako na žádost o přiznání starobního důchodu z českého systému pojištění a bylo posuzováno, zda splňuje podmínky nároku dle "českých předpisů" - tj. zejména potřebnou dobu pojištění - s tím, že "jednu a tutéž dobu pojištění lze pro nárok na dávku (vyjma případů dle čl. 11 odst. 3 Smlouvy) zhodnotit pouze v jednom ze systémů důchodového pojištění osob nástupnických států zaniklé federace". Ač stěžovatelka formálně tuto zásadu uznává, fakticky se "právě zápočtu doby v obou systémech pojištění domáhá", a to s požadavkem zohlednění státního občanství (jako "neupraveného" kritéria) a "pro tento případ irelevantní skutečnosti - tj. trvalého pobytu", jež (a ani jejich změny) však žádnou souvislost s hodnocením (potřebné) doby pojištění pro vznik nároku na starobní důchod podle platných právních předpisů nemají. K argumentaci stěžovatelky ohledně dodržování zásady, dle níž aplikace mezinárodní (sociální) smlouvy nesmí být občanovi na újmu v jeho nárocích vzniklých dle vnitrostátních předpisů, pak Nejvyšší správní soud dodal, že "vnitrostátním předpisem pro posouzení nároku stěžovatelky na dávku byl vzhledem k okolnostem případu (vzhledem k její celoživotní výdělečné činnosti na území Slovenské republiky a jejímu trvalému pobytu tamtéž v době splnění podmínky věku) zákon č. 100/1988 Sb.", tedy vnitrostátní předpis Slovenské republiky, přičemž slovenský nositel pojištění při vyměřování starobního důchodu stěžovatelce také pro nárok i výši dávky všechny (jí) získané doby pojištění započetl (a to výhradně dle "slovenských vnitrostátních předpisů bez odkazu na Smlouvu"). K újmě stěžovatelky na výši důchodových nároků v důsledku aplikace Smlouvy tak v dané věci podle Nejvyššího správního soudu dojít nemohlo.

17. Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího správního soudu nepřináší nové relevantní argumenty, nezaslal je Ústavní soud stěžovatelce k eventuální replice.

18. Krajský soud v Českých Budějovicích jen odkázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozsudku.

19. Česká správa sociálního zabezpečení se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

20. V průběhu shromaždování podkladů potřebných pro rozhodnutí projednávané věci napadla Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatelky A. W. (evidovaná pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06), brojící proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, řešícímu věc obdobnou posuzovanému případu. Vzhledem k tomu, že přezkum rozhodnutí rozšířených senátů Nejvyššího správního soudu si atrahovalo plénum Ústavního soudu, první senát rozhodl usnesením ze dne 4. 8. 2006 č. j. I. ÚS 294/06-13 o přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/06. V citované věci plénum Ústavního soudu rozhodlo nálezem dne 20. 3. 2007, vyhlášeným dne 29. 3. 2007 [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (N 54/44 SbNU 665; dostupný též na http://nalus.usoud.cz], ve kterém zrušilo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vytklo mu, že chronicky přehlíží specifické skutečnosti spočívající v rozdělení původně společného státu s jednotným systémem důchodového pojištění. Poté, co odpadl důvod pro přerušení řízení, Ústavní soud v řízení pokračoval.

21. Protože účastníci řízení i vedlejší účastník projevili souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud od ústního jednání další objasnění věci neočekával, bylo od téhož upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu za současné aplikace ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř.

IV.

22. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

23. Jádrem projednávané věci je zejména otázka, zda rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, dle kterého stěžovatelka nemá podle zákona nárok na vyrovnávací příspěvek, resp. přídavek (dále jen "vyrovnávací přídavek"), bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny na důchod za rovných podmínek.

24. Stěžejním důvodem, na kterém spočívá hmotněprávní posouzení Nejvyššího správního soudu, je názor, že stěžovatelce nelze přiznat vyrovnávací přídavek, neboť není jako samostatná dávka upraven žádným předpisem vnitrostátního práva ani Smlouvou.

25. Právní závěry Ústavního soudu vyplývající z dosavadní judikatury lze shrnout takto: čl. 30 odst. 1 Listiny zakotvuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří jako základní právo vázané na státní občanství České republiky. Z toho vyplývá, že jen občané České republiky, a nikoli jiné osoby, mohou být diferenční skupinou pro testování případného odlišného zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Dále Ústavní soud dovodil, jak je níže podrobněji zdůvodněno, že dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské republiky v době existence společného československého státu nelze zpětně považovat za dobu zaměstnání v cizině, tzn. musí být považována za českou dobu, byť jde ve smyslu Smlouvy o dobu získanou na Slovensku. V dosavadní judikatuře proto Ústavní soud dovodil nárok stěžovatelů na vyrovnávací přídavek k úhrnu jejich (dílčího) starobního důchodu přiznaného českým nositelem pojištění a (dílčího) starobního důchodu přiznaného slovenským nositelem pojištění, a to do výše předpokládaného důchodu, který by jim byl přiznán, pokud by všechny doby pojištění z doby společného státu byly počítány jako doby české. Případ, o který jde v posuzované věci, se od dosud judikaturou Ústavního soudu řešených případů liší tím, že stěžovatelka nebyla v okamžiku podání žádosti o přiznání vyrovnávacího přídavku státní občankou České republiky a nestala se jí ani v průběhu řízení před správním orgánem.

26. Ústavní soud se již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) vyjádřil k argumentaci Nejvyššího správního soudu, když kromě jiného uvedl, že Česká republika je povinna podle čl. 30 Listiny poskytovat občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných podmínek a zákon o důchodovém pojištění je konkretizací tohoto základního práva. Navíc v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245) Ústavní soud vyslovil právní názor, že Česká republika je oprávněna tuto povinnost delegovat podle mezinárodní smlouvy ("Úprava těchto vztahů do budoucna nevytváří žádný specifický problém mezinárodněprávní či ústavněprávní povahy."). Důvod pro takovou smlouvu může být správní vhodnost anebo zjednodušení správních úkonů. Dalším důvodem je fakt, že Česká republika a Slovenská republika měly dlouhodobou pevnou vazbu tím, že přes sedmdesát let tvořily společný stát, a bylo proto třeba spravedlivě rozuzlit propojené vztahy, které byly v tomto období nastoleny. Ale to, že Česká republika je oprávněna takovou povinnost delegovat, a v tomto případě má k tomu i dobrý důvod, neznamená, že by mohla zatlačit do pozadí převažující ústavní princip. Co se týče práva občana na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, Česká republika má stále vůči svým občanům primární povinnost poskytovat ho i v případě, že zajistila náhradníka. Pokud náhradník nesplňuje zcela její povinnost, musí Česká republika pokrýt zbývající část povinnosti.

27. Ústavní soud proto v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) zdůraznil rozdíl mezi částí, na kterou má stěžovatelka nárok podle českého práva, a částí, kterou skutečně dostává podle práva Slovenské republiky. Tím, že Slovenská republika jenom nahradí Českou republiku, musí Česká republika "dohnat" eventuální schodek, či jinak řečeno, Česká republika má povinnost platit do té míry, v níž Slovenská republika tuto povinnost zcela nekryje: "Konečně toliko jako obiter dictum ve vztahu k případu stěžovatelky považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů, a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů.".

28. Podle Nejvyššího správního soudu má skutečnost, že vyrovnávací přídavek není v zákoně o důchodovém pojištění výslovně upraven, za následek to, že navzdory nároku občana na takovou dávku z hlediska ústavního práva nemůže se jí úspěšně domoci. Ústavní soud už dříve odmítl jako přepjatý formalismus (vyplývající z čistě pozitivistického pohledu na právo) takový postup, podle kterého soudy neposkytují ochranu subjektivním základním právům jenom proto, že stát zanedbal vytvoření zákonného podkladu pro jejich uplatňování [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 98/95 ze dne 5. 6. 1996 (N 42/5 SbNU 359)]. Je obecným principem právního státu, že pochybení státu nesmí být na úkor jednotlivce, a to zejména pokud jde o základní práva [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 275/96 ze dne 15. 10. 1996 (N 104/6 SbNU 249), ve kterém Ústavní soud uvedl: "Tímto výkladem orgány aplikující právo povýšily hlediska vhodnosti či praktičnosti nad zákon a především nad ústavní principy a nesouladnost zákonů přičítají k tíži toho, kdo realizuje svá ústavní práva."].

29. Z pohledu srovnávacího je vhodné podotknout, že v oblasti komunitárního práva zaujal Evropský soudní dvůr podobné stanovisko. K otázce výše přídavku v oblasti sociálního zabezpečení migrujících pracovníků uvedl, že pokud konkrétní otázka není speciálně a explicitně regulována v aktu komunitárního práva sekundárního, musí ji soudy rozhodovat ve světle cíle dotyčného ustanovení Smlouvy o ES (o sociálním zabezpečení pracovníků v souvislosti s volným pohybem pracovníků) a obecných principů z něho vyplývajících (srov. věc Claudino Rossi v. Caisse de compensation pour allocations familiales des régions de Charleroi et Namur, 100/78, 1979 ECR 831, bod 12). Relevantním článkem citované smlouvy je čl. 42 (bývalý čl. 51). V tomto kontextu vyplývá aplikovatelný obecný princip, že přídavek přiznaný jednotlivci by neměl být snížen v důsledku toho, že migrant-pracovník uplatňuje svoje právo na svobodný pohyb. Navíc Evropským soudním dvorem vyslovené argumenty při výkladu Smlouvy o ES jsou velmi blízké argumentům Ústavního soudu ohledně vyrovnávacího přídavku: "Nárok na rodinný přídavek od členského státu, ve kterém bydlí příjemce, se nikterak nedotýká nároku na vyšší přídavek, který jiný členský stát příjemci už dříve přiznal ... Pokud výše přídavku, kterou pracovník skutečně dostává od členského státu, ve kterém bydlí (v případě stěžovatelky jde o Českou republiku), je nižší než výše přídavku stanovená legislativou toho druhého členského státu, pak má pracovník nárok od příslušné instituce tohoto druhého (dříve přiznávající) členského státu na doplněk k přídavku, který se rovná rozdílu mezi přídavky" (věc Theo Dammer v. VZW Securex Kinderbijslagfonds and Rijksdienst voor Kinderbijslag der Werknemers, C-168/88, 1989 ECR 4553, bod 23).

30. Pokud ústavní pořádek zaručuje základní práva, k jejichž realizaci je třeba zákonné úpravy, je primárně věcí zákonodárce, aby tuto legislativu přijal. Pokud se však tak nestane, vykazuje zákonná úprava mezery, k jejichž naplnění je zásadně povolána moc soudní, a to nejen Ústavní soud, nýbrž, jak bylo výše vyloženo, i soudy obecné a veškeré orgány moci veřejné při výkonu této moci. Není-li tedy mechanismus naplnění ústavně garantovaného práva vymezen zákonem, je povinností orgánu aplikujícího právo, zejména moci soudní, tento mechanismus dotvořit, přičemž je vázán existujícím systémem hodnotových rozhodnutí, která jsou součástí právního řádu. Absence procedury nesmí být důvodem pro odmítnutí ochrany ústavně zaručeného základního práva či svobody.

31. Zcela nepřípadná je i argumentace Nejvyššího správního soudu, že pokud by nebyl na případ stěžovatelky čl. 20 Smlouvy aplikován, pak by jí v českém systému důchodového pojištění nárok na důchod vůbec nevznikl. I v případě, že by takový výklad podústavního práva byl prima facie správný, byl by takový interpretační výsledek - nepřísluší jí žádný starobní důchod - ještě výraznějším porušením ústavního práva stěžovatelky zaručeného čl. 30 odst. 1 Listiny (též ve spojení s čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny), než které představují ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v projednávané věci - přísluší jí nižší starobní důchod. Postavení stěžovatelky musí vycházet ze srovnání právního postavení stěžovatelky, které je založeno na ústavně konformním výkladu podústavního práva, a na jejím právním postavení, které je důsledkem aplikace Smlouvy. Výklad podústavního práva, který je sám o sobě z hlediska ústavního pořádku neudržitelný, je pro účely předestřené úvahy zcela irelevantní.

32. Konečně názor Nejvyššího správníhosoudu, že stěžovatelka odvozuje svůj nárok na vyrovnávací přídavek z rozdílného kurzu české a slovenské koruny, je sice do značné míry správný, avšak ve vztahu k jím zastávanému stanovisku o nemožnosti přiznání tohoto přídavku zcela nepřípadný. Z hlediska zákazu diskriminace je naprosto samozřejmé, že jednotlivé dávky důchodového pojištění, které jsou vypláceny českým občanům, musí být srovnávány po přepočtení na jednu měnu, např. korunu českou. Toto srovnání pak zcela zjevně musí být dotčeno změnou vzájemných směnných kurzů jednotlivých měn, není-li současně důchod vyplácený v aktuálně slabší měně valorizován. Pokud stát sám či pomocí jiného poskytuje určité dávky různým skupinám oprávněných osob prostřednictvím odlišných statků, pak v případě, že dojde ke změně hodnoty jednoho druhu statků (např. měny) v relaci k ostatním statkům, je povinen k zásahu, neboť jinak se ve výsledku dopouští nedůvodného rozlišování, tj. diskriminace. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu proto není vůbec zřejmé, z jakého důvodu tuto samozřejmost Nejvyšší správní soud používá jako argument pro svůj zamítavý rozsudek.

33. Ačkoli argumentace Nejvyššího správníhosoudu není případná, k zásahu do ústavního základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny na důchod za rovných podmínek nedošlo. Jak vyplývá již z výše citované judikatury Ústavního soudu, jedná se o tzv. státoobčanské základní právo, které se vztahuje jen na občany České republiky.

34. Ústavnísoud v předmětné věci posuzuje rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, ve kterém soudy kromě jiného posuzují zákonnost správních rozhodnutí. Při přezkoumání správního rozhodnutí vychází správní soudy ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Přezkoumává-li následně Ústavní soud rozhodnutí správního soudu, musí i on nutně vycházet z takto vymezeného časového hlediska. V dané věci je proto rozhodný den 10. 2. 2004, kdy bylo vydáno správní žalobou napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Aby mohlo dojít k porušení práva stěžovatelky zakotveného v čl. 30 odst. 1 Listiny, musela by být již k tomuto datu státní občankou České republiky. Z obsahu soudního spisu se však podává, že stěžovatelka české státní občanství nabyla až 20. 4. 2004. Až od tohoto data by z uvedených důvodů mohla získat nárok na vyrovnávací přídavek k důchodu ve světle výše zmíněné judikatury Ústavního soudu. Jenom z těchto důvodů ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů nepředstavují zásah do základního práva stěžovatelky na starobní důchod za rovných podmínek garantovaného čl. 30 odst. 1 ve spojení s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

35. Z důvodů uvedených výše byl Ústavnísoud nucen ve smyslu § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru