Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2936/18 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2936.18.1
Datum podání29.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888, § 925 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2936/18 ze dne 8. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Kateřinou Matýskovou, advokátkou se sídlem Pernerova 676/51, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 96/2018-1870 ze dne 12. 6. 2018 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o úpravu styku a stanovení dohledu.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 11. 2017 č. j. 29 P 22/2017-1751 byl upraven styk stěžovatele s nezletilým synem a zamítnut jeho návrh na stanovení dohledu nad synem. Odvolací soud rozsudek v části týkající se běžného styku v rozsahu každý lichý týden od čtvrtka od 16:45 h do neděle 18:30 h a styku o jarních, velikonočních a vánočních prázdninách potvrdil. Částečně úpravu styku změnil v období letních prázdnin, a to tak, že otec je oprávněn se se synem stýkat v každém sudém roce od 15. 7. do 31. 7 a od 15. 8. do 31. 8., v každém lichém roce dvakrát čtrnáct dní po sobě jdoucích jednou v červenci a jednou v srpnu, přičemž konkrétní termín určí matka do 20. 2. daného roku, a pokud tak neučiní, je otec oprávněn se s nezletilým stýkat od 1. 7 do 15. 7. a od 11. 8. do 15. 8. Dále otci uložil povinnost umožnit nezletilému účast na hasičském kroužku a na víkendových akcích s tím spojených. Návrhu na stanovení dohledu soudy nevyhověly, neboť neshledaly v péči matky žádné nedostatky, nevyžadoval ho zdravotní stav nezletilého ani otcem tvrzená závažná obezita nezletilého.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Tvrdí, že nepředvídatelné zásahy odvolacího soudu znamenají zcela zásadní komplikace výkonu již tak úzkého styku otce se synem. Rozhodnutí odvolacího soudu vede fakticky k znemožnění styku syna s jeho polorodým bratrem, ohledně kterého je styk se stěžovatelem rovněž upraven soudním rozhodnutím.

Stanovisko soudu, že pro syna je v jeho životě důležitější kroužek hasičů, na který jej nedávno matka účelově přihlásila, oproti úzkému styku s vlastním otcem a jeho rodinou, přestože syn preferuje styk s otcem, považuje za absurdní. Povinnost otce je navíc stanovena neurčitým způsobem, není určen rozsah, čas, termín, kdo syna a na čí náklady do kroužku odvede. Účast syna na akci spojené s kroužkem hasičů může vést k omezení styku polorodých bratrů.

Stěžovatel dále nesouhlasí s úpravou styku se synem během letních prázdnin. V sudém roce má otec pevné termíny styku se synem, které korespondují termínům styku s mladším synem, avšak úprava styku otce se synem v lichém roce je po zásahu odvolacího soudu zcela v režii matky. Matky obou synů přitom spolu spolupracují a své kroky vzájemně koordinují za účelem minimalizovat styk otce se syny.

Stěžovatel rovněž poukazuje na nedostatečné sladění termínů styků s oběma chlapci během vánočních prázdnin.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

Ústavní soud předesílá, že s věcí je seznámen již z rozhodování o předešlé ústavní stížnosti stěžovatele (sp. zn. IV. ÚS 423/17), která se týkala změny úpravy výchovy a svěření syna do péče matky. V rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že posuzoval věc především z hlediska zájmu nezletilého, přičemž dospěl k závěru, že jakékoliv prodlužování sporu, vedené jen potřebou formálně bezvadného řešení, by vedlo k další psychické zátěži nezletilého. Apeloval na oba rodiče, aby synovi, který je v podstatě celý svůj život traumatizován a negativně ovlivňován jejich osobními konfliktními postoji, umožnili vyrůstat v klidném a nestresujícím prostředí. Současně vyslovil, že věci by prospělo méně důsledné trvání na prosazení stanoviska, o jehož správnosti jsou účastníci subjektivně přesvědčeni, což by napomohlo vytvoření zdravých rodinných vazeb. Uvedené plně platí i pro nyní projednávanou věc.

Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy styku s nezletilým synem.

Ústavní soud však žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr. Ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy zvažovaly i vliv dosavadního dlouholetého sporu rodičů a snažily se o vyvážené rozhodnutí beroucí v potaz práva a povinnosti všech dotčených subjektů, kdy přednostní zájem představoval zájem nezletilého syna.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle něhož byl výrokem soudu upřednostněn kroužek hasičů oproti styku otcem. Soud pouze vyslovil, že stěžovatel je povinen synovi umožnit účast na hasičském kroužku a souvisejících aktivitách. Své závěry v tomto smyslu patřičně zdůvodnil, kdy mj. uvedl, že nezletilý navštěvuje kroužek rád, pohybová aktivita je v jeho zájmu, stejně jako vedení k odpovědnosti a dodržování povinností, které přihlášením do kroužku přijal. Soud dodal, že úpravou styku s druhým rodičem by neměly být narušeny povinnosti a zájmové činnosti dítěte.

V projednávané věci tak nešlo o uložení povinnosti, pokud jde o účast na aktivitách v zájmovém kroužku, ale pouze o možnost vyhovět přání syna, pokud jde o jeho trvalou zájmovou činnost, která někdy může spadat i do doby styku s otcem. Je třeba přihlédnout i k tomu, že doba konání zájmového kroužku se může v průběhu doby změnit a není možné, aby na takovou okolnost soud vždy reagoval rozsudkem, stejně tak není nutné striktně vyžadovat, aby soud i v případě 14letého nezletilého podrobně upravoval způsob dopravy a jeho "předávání" mezi rodiči.

Ústavní soud dodává, že dobu styku s rodičem, který dítě nemá ve výchově, nelze chápat tak, že zejména dospívající nezletilý bude zcela odříznut od svých přiměřených zájmů a koníčků a trávit veškerý čas styku výhradně se svým rodičem, a to způsobem prosazovaným tímto rodičem. Jakkoliv lze chápat přání rodiče trávit se svým dítětem co nejvíce času, je třeba respektovat i osobnost a věk nezletilého. Trvání na detailní a rigidní soudní úpravě styku navíc může být s ohledem na věk nezletilého kontraproduktivní a případně vést též ke zhoršení vztahů otce se synem.

Úkol Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nemůže spočívat v tom, aby namísto civilních soudů vyhodnocoval opodstatněnost účasti nezletilého na čtvrtečním kroužku hasičů (konaném pouze v zimních měsících) a nahodilých víkendových akcích, případně vhodnost jiné zájmové činnosti syna po dobu jeho pobytu u otce. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat vhodnost či nevhodnost určování konkrétního data styku s otcem o letních prázdninách v lichých letech (do nabytí zletilosti syna jde o dvoje prázdniny), navíc dovozovanou z hypotetické úvahy o nevstřícných krocích ze strany matky či z její úmyslné spolupráce s matkou druhého syna, která má směřovat k minimalizaci styku stěžovatele se synem.

Ústavní soud dále připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Poukázal i na to, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Pokud se rodiče nedohodnou, vždy bude jeden z nich nespokojený, dotčený a bude pokračovat v řízení podáváním nových návrhů, což ve svém důsledku negativně ovlivňuje dítě. Soudní úprava mezilidských vztahů, navíc citlivých vztahů mezi dětmi a rodiči, není přirozená a nelze od ní očekávat ideální a vyčerpávající regulaci všech možných rodinných situací, ale pouze postižení základních parametrů styku s nezletilým (srov. obdobně I. ÚS 1542/18). Zodpovědný vztah k rodičovství a skutečný, nejen tvrzený, zájem o dítě se projevuje i ve schopnosti rodičů chovat se v rodinných vztazích rozumně a obejít se alespoň při řešení běžných, nikoliv zásadních, situací bez pomoci soudu.

Ani v nyní projednávané věci tak nelze předpokládat, že soud obecným výrokem zajistí bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů tím spíše, že jde o alespoň částečné sladění potřeb a zájmů tří dětí a více rodin, tj. rodiny matky nezletilého, kde nezletilý vyrůstá spolu s polorodou sestrou, rodiny mladšího syna stěžovatele, který byl svěřen do péče své matky, a stěžovatele, který má s oběma syny - polorodými bratry - soudně stanoven styk. Stěžovatel navíc požaduje detailní úpravu běžného styku i styku o prázdninách a svátcích, kdy v podstatě trvá na tom, aby soudy za něj, resp. matku nezletilého, vyřešily situace, ke kterým běžně dochází i v nerozdělených rodinách.

Ústavní soud považuje v projednávané věci za rozhodující, že ačkoliv syn dává přednost matce a jejímu rodinnému prostředí, nemá k otci negativní vztah, má rád oba rodiče a s otcem i polorodým bratrem se chce stýkat. V předchozích řízeních nebylo prokázáno manipulativní jednání matky, které by vedlo k odmítání otce ze strany syna.

Napadené rozhodnutí není v kolizi se zájmem nezletilého syna, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a ust. § 906 odst. 1 a násl. obč. zák.

Ústavní soud rovněž připomíná, že nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Z neochoty či neschopnosti rodičů se dohodnout na styku a navazujícím nesouhlasem s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti. Je především úlohou rodičů, kteří se rozhodli vychovávat dítě, aby byli schopni povýšit zájmy svých nezletilých dětí nad svoji osobní animozitu.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnost nebyl dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru