Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2936/15 #2Nález ÚS ze dne 17.08.2016Přípustnost dovolání formulujícího právní otázku stran výkladu § 471 odst. 3 nového občanského zákoníku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Blovice
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na územní samosprávu /financování samosprávy státem
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stíž... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Opatrovník
dovolání/přípustnost
příslušnost/místní
Obec
pobyt/přechodný
působnost/přenesená
způsobilost k právním úkonům/omezení/zbavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 153/82 SbNU 431
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.2936.15.2
Datum vyhlášení25.08.2016
Datum podání30.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 101 odst.3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 61

314/2002 Sb.

89/2012 Sb., § 80, § 471 odst.3

99/1963 Sb., § 237, § 235e odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání musí uspokojivě reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, nikoli pouze citovat text zákona a odkazovat na prejudikaturu obsahující obecné závěry.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 17. 8. 2016 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele města Blovice usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. 7. 2015 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel byl jako obec s rozšířenou působností jmenován v souladu s § 471 odst. 3 o. z. veřejným opatrovníkem vedlejšího účastníka, který byl v rozhodné době umístěn v domově se zvláštním režimem v obci Letiny, která je obcí nižší kategorie ve správním obvodu stěžovatele. V odvolání proti tomuto jmenování stěžovatel argumentoval umístěním domova v obci Letiny, která je sama plně způsobilá funkci veřejného opatrovníka vykonávat a také tak v případech jiných opatrovanců pobývajících v domově činí. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil s tím, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkon v rámci přenesené působnosti a tedy přísluší obci s pověřeným obecním úřadem. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nenaplnění podmínek jeho přípustnosti.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve rekapituloval otázky formulované stěžovatelem v jím podaném dovolání. Stěžovatel považoval za v řízení dosud nevyřešené právní otázky, (1) zda je podle § 471 odst. 3 o. z. způsobilá být veřejným opatrovníkem každá obec, nebo pouze obec s rozšířenou působností, a (2) zda je bydlištěm ve smyslu § 471 odst. 3 a § 80 téhož zákona místo, kde se člověk s omezenou svéprávností zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.

Takové podání Nejvyšší soud odmítl s tím, že nesplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Svůj závěr odůvodnil tím, že ke jmenování není třeba souhlasu veřejného opatrovníka a že výkon této funkce je výkonem přenesené působnosti obce. Tomuto odůvodnění Ústavní soud bez dalšího přitakal, ovšem bylo třeba také dodat, že zcela neodpovídá na nastolené otázky. Z žádné úvahy předestřené městským či Nejvyšším soudem totiž nevyplynulo, proč by samotná skutečnost, že stěžovatel vykonává část přenesené působnosti i pro správní obvod, v němž se nachází obec Letiny, měla být určující pro stanovení toho, která obec má být ustanovena opatrovníkem. Napadená rozhodnutí tedy nijak neodpověděla na otázku vznesenou v dovolání, a sice která obec má být jmenována opatrovníkem.

Z rozhodnutí o dovolání proto nebylo zřejmé, proč nebyl naplněn některý z předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že i rozhodnutí o odmítnutí dovolání musí být odůvodněna takovým způsobem, aby z nich byl zřejmý rozhodovací důvod. Dovolací soud musí v rozhodnutí o dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny.

Jelikož nastolené otázky, jejichž řešení náleží obecným soudům, nebyly z pohledu Ústavního soudu uspokojivě (resp. vůbec) vyřešeny, nezbylo než konstatovat porušení práva stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit a vrátit mu věc k novému projednání.

Obiter dictum se Ústavní soud vyjádřil také k výkonu přenesené působnosti obcí a k povinnosti státu poskytovat obcím k plnění těchto úkolů dostatečné materiální zabezpečení tak, aby nemohlo dojít k narušení jejich rozpočtové nezávislosti, garantované územně samosprávným celkům čl. 101 odst. 3 Ústavy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016

N 153/82 SbNU 431

Přípustnost dovolání formulujícího právní otázku stran výkladu § 471 odst. 3 nového občanského zákoníku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 ve věci ústavních stížností města Blovice, se sídlem Blovice, Masarykovo náměstí 143, zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 116/2015-85 ze dne 17. června 2015 a č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. července 2015, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 398/2014-76 ze dne 25. září 2014 a č. j. 12 Co 405/2014-110 ze dne 22. října 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100 ze dne 17. července 2014, jimiž stěžovatel ustanoven veřejným opatrovníkem vedlejších účastníků, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a M. K. a V. K., zastoupených opatrovníkem městem Blovice, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. července 2015 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. července 2015 se ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím byly původně vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 3046/15 a sp. zn. I. ÚS 2936/15. Usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 1. 12. 2015 došlo ke spojení obou věcí ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 2936/15.

Vymezení věci v části původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3046/15

2. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100 ze dne 17. 7. 2014 jmenován opatrovníkem vedlejšího účastníka V. K. (dále jen "opatrovanec") v rozhodné době umístěného v Domově se zvláštní režimem na adrese Letiny 70, Blovice, provozovaného Sociálním a zdravotním centrem Letiny, s. r. o., se sídlem v Plzni, Zručská cesta 8. Soud shledal, že nebyla nalezena žádná vhodná osoba z řad příbuzných, která by funkci opatrovníka vykonávala, a na základě toho jmenoval opatrovníkem město Blovice jako orgán místní správy.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze. Stěžovatel odkázal na § 471 odst. 3 občanského zákoníku z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) s tím, že opatrovanec má faktický pobyt v obci Letiny, která je plně způsobilá funkci veřejného opatrovníka vykonávat a tuto činnost vykonává u mnoha dalších opatrovanců pobývajících v domově se zvláštním režimem. Městský soud usnesením č. j. 12 Co 405/2014-110 napadené rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkon v rámci přenesené působnosti, a tedy přísluší obci s pověřeným obecním úřadem, v tomto případě obci Blovice, která je uvedena v příloze č. 1 k zákonu č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností.

4. Stěžovatel v následném dovolání namítl, že v předchozím řízení nebyly vyřešeny otázky hmotného práva, a to zda má způsobilost být veřejným opatrovníkem "každá" obec nebo pouze obec s rozšířenou působností a zda je bydlištěm ve smyslu § 471 odst. 3 občanského zákoníku místo, kde se člověk zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 dovolání odmítl s tím, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Z předchozí judikatury jasně plyne závěr, že jmenování veřejným opatrovníkem není závislé na souhlasu obce a že opatrovnictví je výkonem přenesené působnosti.

Vymezení věci v části původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 2936/15

5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 Nc 853/2011-69 ze dne 23. 7. 2014 byla obec Letiny jmenována opatrovníkem vedlejšího účastníka M. K. v rozhodné době umístěného v Domově se zvláštním režimem na adrese Letiny 70, Blovice. Městský soud následně usnesením č. j. 25 Co 398/2014-76 ze dne 25. 9. 2014 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že opatrovníkem jmenoval obec Blovice. Obdobně jako ve věci prvního vedlejšího účastníka městský soud uvedl, že výkon funkce veřejného opatrovníka výkonem v rámci přenesené působnosti, tedy náleží obci s rozšířenou působností, kterou je pro obec Letiny město Blovice.

6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 30 Cdo 116/2015-85 ze dne 17. června 2015 z totožných důvodů jako ve věci prvního vedlejšího účastníka.

7. V průběhu řízení před Ústavním soudem podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 398/2014-76. Městský soud usnesením č. j. 25 Co 398/2014-130 ze dne 29. ledna 2016 napadené usnesení zrušil, současně zrušil také usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 Nc 853/2011-69 ze dne 23. 7. 2014. Věc byla tímto rozhodnutím vrácena k projednání soudu prvního stupně.

Ústavní stížnosti

8. Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100, rozhodnutím městského soudu č. j. 12 Co 405/2014-110 a č. j. 25 Co 398/2014-76 a rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 a č. j. 30 Cdo 116/2015-85 stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal se stěžejním dovolacím důvodem, a sice otázkou, zda je v dané věci k výkonu funkce veřejného opatrovníka příslušná obec, kde má opatrovanec bydliště, či obec s rozšířenou působností. Dále stěžovatel namítl porušení principu legitimního očekávání, jelikož v předchozích obdobných případech soud prvního stupně jmenoval do funkce opatrovníka obec Letiny, nikoli město Blovice.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Městský soud a Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedly, že ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ve zbytku odkázaly na odůvodnění napadených usnesení.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas, advokátem zastoupeným a oprávněným stěžovatelem (byl účastníkem řízení před obecnými soudy) a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.

11. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 116/2015-85 ze dne 17. června 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 398/2014-76 ze dne 25. září 2014 není přípustná. Napadené rozhodnutí městského soudu bylo zrušeno výše popsaným usnesením téhož soudu na základě žaloby pro zmatečnost. Žaloba pro zmatečnost je procesním prostředkem k ochraně práva, jehož je před podáním ústavní stížnosti ve věci třeba využít [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V tomto rozsahu tak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost. Nadto bylo napadené rozhodnutí městského soudu právě na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno, právně tedy neexistuje. I z toho důvodu by šlo o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu per analogiam [usnesení sp. zn. III. ÚS 152/2000 ze dne 25. 10. 2000 či sp. zn. III. ÚS 259/06 ze dne 21. 8. 2006 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz].

12. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 405/2014-110 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100 ovšem prima facie přípustná je.

13. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci plně postačovala písemná vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání.

IV. Vlastní posouzení přípustné části návrhu

14. Ústavní soud se seznámil s argumentací účastníků řízení a s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8. Následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ustanovení veřejného opatrovníka v projednávané věci

15. Dle občanského zákoníku z roku 2012 soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem (§ 465 odst. 1). Soud při rozhodování o určení opatrovníka zvolí toho, koho si opatrovanec určí, dále příbuzného či osobu blízkou opatrovanci. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona (§ 471 odst. 2). Občanský zákoník zde předjímá přijetí zákona, který blíže vymezí institut veřejného opatrovníka; do současnosti nicméně takový zákon přijat nebyl.

16. Dle § 471 odst. 3 občanského zákoníku má způsobilost být veřejným opatrovníkem obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Přechodné ustanovení § 3033 odst. 2 občanského zákoníku pak stanoví, že dokud jiný právní předpis nestanoví něco jiného, přechází opatrovnictví podle § 468 na obec, na jejímž území má opatrovanec bydliště.

17. Stěžovatel v projednávané věci vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že podle jeho mínění dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena otázka, 1. zda je podle § 471 odst. 3 občanského zákoníku z roku 2012 způsobilá být veřejným opatrovníkem každá obec, nebo pouze obec s rozšířenou působností, a 2. zda je bydlištěm ve smyslu § 471 odst. 3 a § 80 téhož zákona místo, kde se člověk s omezenou svéprávností zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.

18. Nejvyšší soud odmítl dovolání s tím, že nesplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Z této judikatury podle napadeného rozhodnutí plyne, že veřejný opatrovník nemusí dát souhlas ke svému jmenování soudem a že výkon této funkce je výkonem přenesené působnosti obce.

19. Nejvyšší soud má nepochybně pravdu, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti [kromě předchozích judikatorních výkladů to nyní jasně plyne z § 149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Takový závěr však bez dalšího nemá význam pro určení toho, která obec má být v konkrétní věci opatrovníkem. Jiný důvod pro odmítnutí dovolací soud neuvedl.

20. Výkon přenesené působnosti vykonávají ve smyslu § 61 odst. 1 obecního zřízení obce tří kategorií: a) tzv. obce I neboli obce s běžnými obecními úřady, b) obce II neboli obce s pověřeným obecním úřadem a c) obce III neboli obce s rozšířenou působností. Přenesenou působnost tedy vykonává jak město Blovice, tak i obec Letiny.

21. Městský soud v projednávané věci dospěl k závěru, že stěžovatel má být jmenován opatrovníkem, protože je obcí s rozšířenou působností. Podle § 22 vyhlášky č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, stěžovatel vykonává přenesenou působnost v rozsahu obce II a III právě i pro obec Letiny.

22. Z žádné úvahy předestřené městským či Nejvyšším soudem však neplyne, proč by samotná skutečnost, že stěžovatel vykonává část přenesené působnosti i pro správní obvod, v němž se nachází obec Letiny, měla být určující pro stanovení toho, která obec má být ustanovena opatrovníkem. Napadená rozhodnutí tedy nijak neodpovídají na otázku vznesenou v dovolání - která obec má být jmenována opatrovníkem. Z rozhodnutí o dovolání není zřejmé, proč nebyl naplněn některý z předpokladů jeho přípustnosti.

23. Nelze samozřejmě vyloučit, aby město Blovice skutečně vykonávalo přenesenou působnost za obec Letiny. Obecní zřízení předvídá několik způsobů, jimiž lze přenesenou působnost určit: V první řadě je výkon státní správy převeden na obec s pověřeným obecním úřadem, případně obec s rozšířenou působností, tehdy, stanoví-li to zákon či jiný právní předpis, a to podle § 64 a 66 obecního zřízení. Dále mají obce možnost uzavřít mezi sebou veřejnoprávní smlouvu dle § 63 obecního zřízení. Dle § 65 téhož zákona může být přenesená působnost nebo její část přenesena rozhodnutím krajského úřadu na pověřený obecní úřad v případě, že orgán obce neplní povinnost dle § 7 odst. 2 obecního zřízení. Takový postup bude uplatněn z povahy věci zejména v situacích, kdy obec není objektivně po stránce organizační nebo materiální schopna zabezpečit výkon základní přenesené působnosti ve svém obvodě a současně se obci nepodaří zajistit jinou obec, se kterou by uzavřela veřejnoprávní smlouvu o zajišťování výkonu působnosti.

24. Pro posouzení věci to však není rozhodné, neboť z napadených rozhodnutí a spisu obvodního soudu neplyne, že takový vztah v projednávané věci existoval. Stejně tak není zřejmé, zda by měl význam pro posouzení způsobilosti obce stát se opatrovníkem (zejména pak s ohledem na textaci § 471 odst. 3 občanského zákoníku z roku 2012).

25. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že i rozhodnutí o odmítnutí dovolání musí být odůvodněna takovým způsobem, aby z nich byl zřejmý rozhodovací důvod. Dovolací soud musí v rozhodnutí o dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) a tam citovaná judikatura]. Napadené usnesení Nejvyššího soudu se míjí s právními otázkami, které dovolatel vznesl. Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny přitom je i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [nálezy sp. zn. III. ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423), sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323)].

Náklady na výkon přenesené působnosti a právo na samosprávu

26. Nad rámec nezbytného odůvodnění je třeba připomenout, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§ 62 obecního zřízení). Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat [usnesení sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007 (U 9/46 SbNU 519)]. Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského zákoníku. Má-li obec více než jednoho opatrovance, náklady na výkon funkce se logicky násobí. Nedostatek finančních prostředků může být citelný zejména pro obec, která má z rozhodnutí soudu vykonávat funkci veřejného opatrovníka pro několik desítek opatrovanců, přičemž její materiální a personální zajištění postačuje na uspokojivý výkon opatrovnické funkce pouze pro zlomek z nich.

27. Zákonem uložená povinnost veřejného opatrovnictví, které je pro obec do jisté míry břemenem, může mít význam i pro posouzení postavení obcí a jejich záruk plynoucích z ústavně zaručeného práva na samosprávu a jeho dílčích prvků, zejména pak rozpočtové nezávislosti (čl. 8 a čl. 101 odst. 3 Ústavy). Nedostatečné financování výkonu státní moci v přenesené působnosti totiž nesmí ohrožovat existenci funkční územní samosprávy [nález sp. zn. Pl. ÚS 34/02 ze dne 5. 2. 2003 (N 18/29 SbNU 141; 53/2003 Sb.)].

V. Závěr

28. Ústavnísoud si je vědom možné tíživosti situace veřejných opatrovníků, a to zejména v případě menších obcí, které nemají dostatečné personální a materiální zajištění pro uspokojivý výkon funkce veřejného opatrovníka, jak jim ukládá občanský zákoník. Ústavnímu soudu však přísluší zasahovat tam, kde je to nezbytné pro ochranu ústavně zaručených práv a svobod. V projednávané věci stěžovatel však nepředložil konkrétní důvod, pro který by se Ústavní soud měl se blíže zabývat úpravou veřejného opatrovnictví z hlediska povinnosti státu přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti.

29. Usnesením Nejvyššíhosoudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. července 2015 ovšem bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

30. Zrušením usnesení Nejvyššíhosoudu se stěžovateli otevírá možnost opětovného věcného projednání uplatněných námitek v dovolacím řízení. Nynějším nálezem je tedy vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele i ve vztahu k napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 405/2014-110 a Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100. Pokud by za takového stavu Ústavní soud přikročil k hodnocení rozhodnutí nižších soudů, nepřípustně by nahrazoval činnost soudu dovolacího [zásada subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu, srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)]. Jde navíc o otázku, jejíž věcné řešení spočívá zejména ve výkladu podústavního práva - § 471 odst. 3 občanského zákoníku z roku 2012.

31. Ústavnísoud z uvedených důvodů ve zbylé části návrh odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru