Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2936/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - MČ Praha 6
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
právo na soudní a j... více
Věcný rejstříkDokazování
Správní soudnictví
správní žaloba
správní rozhodnutí
sociální zabezpečení
sociální dávky
příspěvek
hygiena
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2936.11.1
Datum podání03.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

100/1988 Sb., § 96 odst.3, § 96 odst.1, § 96 odst.3

150/2002 Sb., § 64

482/1991 Sb., § 4 odst.1, § 4 odst.3

99/1963 Sb., § 123


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2936/11 ze dne 20. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem Křižíkova 196/18, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Ads 22/2011-111, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, č. j. 1 Cad 104/2009-38, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 7. 2009, č. j. MHMP 456503/2009, a proti rozhodnutí Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 6. 1. 2005, č. j. Soc/2005/N/5336, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozhodnutím Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 6. 1. 2005, č. j. Soc/2005/N/5336, byla podle § 96 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 12. 2004 zvýšena měsíčně se opakující dávka sociální péče přiznaná stěžovateli rozhodnutím zdejšího úřadu ze dne 2. 12. 2004 z částky 621 Kč na částku 1277 Kč měsíčně.

K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 14. 7. 2009, č. j. MHMP 456503/2009, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací orgán přezkoumal sociální situaci stěžovatele a konstatoval, že je veden v evidenci Úřadu práce hlavního města Prahy, pobočky v Praze 6, nepobírá hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, je poživatelem částečného invalidního důchodu v celkové výši 3523 Kč měsíčně. Zdravotní stav stěžovatele vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování z důvodu diety výživné, tato dieta je srovnatelná s nejvyšší dietou, tj. pankreatickou, tj. částka na osobní potřeby se zvyšuje o částku 700 Kč. Výše dávky byla stanovena součtem částky na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb stěžovatele ve výši 2320 Kč, zvýšené o 700 Kč, tj. celkem 3060 Kč a částky k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, tj. 1780 Kč a vzhledem k příjmu stěžovatele ve výši 3523 Kč měsíčně, tj. celkem ve výši 1277 Kč. Vzhledem k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost stěžovatele, k výši příjmu a k majetkovým poměrům byla výše dávky sociální péče stanovena v souladu s § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb.

Odvolací správní orgán k otázce ubytování ve vojenských ubytovnách uvedl, že z vyjádření Vojenské ubytovací a stavební správy Praha ze dne 6. 6. 2006 vyplývá, že zásady pro ubytování ve vojenských ubytovnách se řídí předpisem Stav-1-2, příloha 2, Směrnice o vojenských ubytovnách. Na ubytovně lze ubytovávat (roz. osoby) buď na služební (pracovní) cestě, nebo v případě volné lůžkové kapacity na cestě turistické (článek 23 citovaného vnitrorezortního předpisu). To se vztahuje i na vojenské důchodce a důchodce - bývalé občanské zaměstnance vojenské správy a jejich rodinné příslušníky. Stěžovatel se v místě trvalého pobytu nezdržuje, užívá se svou matkou byt o velikosti 3 + 1, tudíž má možnost bydlení v tomto bytě na území hlavního města Prahy. Dojíždění mimo Prahu za účelem praní prádla a mytí, jak stěžovatel uvádí, není zejména i s přihlédnutím k jeho (uváděnému) nepříznivému zdravotnímu stavu aik dalším nepochybně vzniklým nákladů v souvislosti s delší cestou důvodné. Ke skutečnosti, že stěžovatel nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii nelze podle odvolacího správního orgánu přihlédnout, neboť stěžovatel mohl řešit záležitost svého bydlení i různým jiným odpovídajícím způsobem. Je sice pravdou, že není věcí správního orgánu určovat, kde se bude zdržovat žadatel o dávku sociální péče či příjemce dávky sociální péče (toto ani správní orgán neurčuje), ale při stanovení výše dávky podle § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb., se přihlíží pouze k nezbytným nákladům na domácnost; tj. správní orgán vždy individuálně posuzuje, zda jsou náklady předkládané žadatelem o dávku sociální péče či příjemcem dávky sociální péče v daném konkrétním případě nezbytnými náklady k zajištění domácnosti. Stěžovateli vznikly náklady za ubytování na turistické cestě, které nelze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb.; dávky sociální péče nelze poskytovat k úhradě nákladů za turistiku.

Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Při posouzení stěžovatelových námitek ohledně výdajů spojených s ubytováním na vojenských ubytovnách městský soud uvedl, že stěžovatel měl možnost základní potřeby spočívající v bydlení a zajišťování hygienických potřeb uspokojovat tak, že by užíval přístřeší 3 + 1, které užívá se svou matkou. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že si stěžovatel neobstaral jiné bydlení a v jeho případě, i když osobně využíval ubytovny k uspokojení svých potřeb hygienických i k případnému přechodnému bydlení, se nejednalo o náklady nezbytné. Pokud stěžovatel namítal, že přístřeší bylo přiděleno jeho matce pod hrozbou toho, že budou jejich věci vyklizeny na ulici, není možné - podle městského soudu - k této námitce v tomto řízení přihlédnout. Předmětem řízení o přiznání dávky sociální péče je zajištění skutečných a odůvodněných nákladů na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana (společně posuzovaných osob) ve vztahu k výši příjmu a k majetkovým poměrům. Předmětem řízení není posouzení platnosti či neplatnosti nájemního vztahu. Městský soud dále uvedl, že tvrzení stěžovatele o nemožnosti zapojit plyn a elektřinu, o nemožnosti vařit, prát a umývat se, se nezakládají na pravdě. Ze správního spisu je zřejmé, že možnost připojení elektřiny a plynu v přiděleném bytě dána byla, protože byt mohl být napojen na zdroje energií, které umožní vytápění a s tím související uspokojování dalších základních potřeb. K tomu je však třeba, aby stěžovatel, popř. jeho matka, podnikli patřičné kroky k zajištění připojení k těmto zdrojům energie. Jak je zřejmé ze správního spisu, stěžovatel prokazoval, že již v roce 2003 žádal o připojení na tyto sítě, avšak firma, která nemovitost spravuje, na tuto žádost nereagovala. Stěžovatel nedoložil, že poté podnikl další kroky k tomu, aby zajistil pro přístřeší připojení k uvedeným sítím a zajistil tak obyvatelnost tohoto prostoru. Řešil-li stěžovatel své potřeby využíváním turistických ubytoven v rámci turistiky, je to jeho volba řešení situace. Správnímu orgánu však nelze - s ohledem na provedená zjištění - vytknout, že stěžovatelem doložené náklady na toto bydlení v turistických ubytovnách nepovažoval za nezbytné náklady na domácnost. Městský soud dal za pravdu žalovanému správnímu orgánu v tom, že pro zajištění stěžovatelových základních potřeb spojených s bydlením nebylo vyhledávání turistických ubytoven mimo Prahu nezbytné.

Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Především uvedl, že v daném případě jde o posouzení, zda náklady spojené s ubytováním na vojenských ubytovnách lze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb. za situace, kdy stěžovatel společně se svojí matkou užívá byt o velikosti 1 + 3 v P., poskytnutý jim jako přístřeší. Touto otázkou se v případě stěžovatele Nejvyšší správní soud zabýval již v předcházejících věcech, naposledy ve věci sp. zn. 6 Ads 176/2009. V rozsudku ze dne 3. 6. 2010, č. j. 6 Ads 176/2009-69, vyšel z toho, že pokud občan přebývá na trvalé adrese v P., nelze uznat jako nezbytné náklady na domácnost ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. náklady spojené s dočasným ubytováním na ubytovnách v různých částech republiky, kde se svou matkou opakovaně přebývá; tvrzení, že tak činí za účelem osobní hygieny a praní prádla, je nerozhodné. V předcházející věci se Nejvyšší správní soud rovněž vyjádřil k otázce dodávky elektrické energie a plynu do bytu užívaného stěžovatelem, takže pro stručnost lze na odůvodnění předcházejícího rozsudku odkázat. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od dříve vysloveného názoru odchýlit. Posléze Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2605/10, kterým byla odmítnuta ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 3. 6. 2010, č. j. 6 Ads 176/2009-69) a z tohoto rozsudku též citoval.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit napadená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na nedotknutelnost osoby a práva na osobní svobodu včetně svobody pohybu a pobytu dle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny, právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na hmotné zabezpečení a vlastnické právo dle čl. 30 odst. 1, 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na přiměřenou dobu řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Konkrétní námitky budou uvedeny a vypořádány v textu tohoto usnesení níže.

III.

Stěžovatel mimo jiné ve svém podání (doplňujícím ústavní stížnost) adresovaném Ústavnímu soudu uvedl: "Vzhledem k dosud uvedenému - ÚS rozhoduje ve stejném složení v obou věcech (I. ÚS 2605/10, I. ÚS 2936/11) - navrhuji, aby sám senát uvážil, zda není potřeba předložit jinému senátu k posouzení otázku, zda je takto zajištěna potřebná míra objektivity, odpovídající významnosti rozhodnutí Ústavního soudu či nikoli (v tom případě přidělit věc jinému senátu).".

Stěžovatel měl možnost vznést námitku podjatosti soudců I. senátu. To však neučinil; pouze navrhl, aby "sám senát uvážil, zda není potřeba předložit jinému senátu k posouzení" podjatosti soudců I. senátu (srov. § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Samotní soudci I. senátu se podjatí být necítí. Takové prohlášení žádný z nich neučinil (§ 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel totiž v tomto kontextu poukazuje pouze na fakt, že soudci I. senátu rozhodovali o jeho předchozí ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. I. ÚS 2605/10) v jiné jeho věci, kde byla posuzována mimo jiné i otázka shodná jako nyní - tedy zda náklady stěžovatele spojené s ubytováním na vojenských ubytovnách lze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb. za situace, kdy stěžovatel (společně se svojí matkou) užívá byt o velikosti 1 + 3 v P., poskytnutý jim jako přístřeší.

Ve věci sp. zn. I. ÚS 2605/10 šlo o to, že rozhodnutím Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 12. 5. 2008, č. j. MCP6 034944/2008, byla stěžovateli podle § 96 odst. 1, 4, zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 2. 2006, odňata měsíčně se opakující dávka sociální péče ve výši 614,- Kč přiznaná rozhodnutím tamního úřadu ze dne 23. 1. 2004 a ze dne 2. 3. 2006. Odvolací správní orgán odvolání stěžovatele zamítl a zamítnuta byla též správní žaloba a kasační stížnost v tehdejší věci stěžovatele.

Ústavní soud uzavírá, že samotný fakt, že soudce Ústavního soudu rozhodoval v jiné věci stěžovatele - byť předtím (sp. zn. I. ÚS 2605/10) i nyní posuzuje (mimo jiné) v zásadě stejnou otázku - podjatost soudců Ústavního soudu nezakládá.

IV.

I v nynější věci byla podstatná otázka, zda náklady stěžovatele spojené s ubytováním ve vojenských ubytovnách lze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb.; to za situace, kdy stěžovatel (společně se svojí matkou) užívá byt o velikosti 1 + 3 v P., poskytnutý jim jako přístřeší.

Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od usnesení ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS2605/10, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Ke konkrétním námitkám stěžovatele dodává Ústavní soud následující.

V.

Stěžovatel uvádí, že se napadená rozhodnutí s jeho námitkami vůbec či přesvědčivě nevypořádaly; je to prý především Nejvyšší správní soud, který na kasační stížnost dostatečně nereagoval.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že stěžovatel adekvátně nehodnotí fakt, že o jím předložené otázce již Ústavní soud rozhodoval (citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2605/10). To pak logicky našlo odraz ve stručnosti napadených rozhodnutí, zejména pak v rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se v podstatě omezil na reprodukci toho, co již sám vyslovil dříve či co již konstatoval k posuzované otázce Ústavní soud.

V tomto kontextu pak napadená rozhodnutí jako ústavně konformní -iz hlediska řádnosti a přesvědčivosti odůvodnění - obstojí. Na tom nic nemění skutečnost, že by se mohlo jevit jako žádoucí podrobnější odůvodnění správních soudů, především Nejvyššího správního soudu, zejména v reakci na obsah kasační stížnosti.

Stěžovatel dále namítá, že správní soudy v podstatě konstatovaly, že je třeba, aby stěžovatel (popř. jeho matka) podnikl patřičné kroky k zajištění připojení sítí (elektřina a plyn); tyto kroky však prý nijak nespecifikovaly.

Ústavní soud k tomu uvádí následující. Stěžovatel (snad) namítá, že mu není známo, o jaké kroky k zajištění připojení elektřiny a plynu se má jednat; s tímto pojmem pracují napadená rozhodnutí. Tento pojem však stěžovateli neznámý být nemůže; to platí zejména v kontextu s předchozím rozhodováním, které vyústilo ve vydání usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2605/10, ze dne 15. 12. 2010. Tedy, stěžovateli musí být zřejmé, že šlo o kroky buď v podobě přihlášení se k elektřině a plynu, či alespoň ve vyvinutí aktivity směřující k přihlášení se k elektřině a plynu jiným subjektem ve prospěch stěžovatele (vlastníkem nemovitosti), pokud by snad samotný stěžovatel (jeho matka) smlouvu o dodávce elektřiny a plynu uzavřít nemohl, či pokud by k uzavření smlouvy potřeboval souhlas vlastníka nemovitosti. Tato otázka se řešila i v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 2605/10, ze dne 15. 12. 2010. Ostatně, i argumentace stěžovatele v průběhu řízení před správními soudy i v ústavní stížnosti demonstruje, že stěžovateli tento pojem významově známý je, a že s ním toliko nesouhlasí.

Dále, stěžovatel pokládá otázku, jak mu - jako příjemci dávky - mělo být známo dříve (dokud v jeho věcech státní orgány nevyslovily nutnost podniknutí kroků potřebných k zajištění připojení elektřiny a plynu), že k splnění podmínky pro nárok na dávku je třeba, aby takové kroky učinil. To je dle stěžovatele v rozporu s principem právní jistoty (právním státem).

Ústavní soud dovozuje, že ani tato námitka opodstatněná není. Totiž, podstatné je, že i když stěžovatel užíval byt o velikosti 1 + 3 v P., ve stejné době se opakovaně dočasně ubytovával ve (vojenských) ubytovnách v různých částech České republiky. Pokud žil tímto způsobem, objektivně racionálně musel počítat s rizikem, že náklady spojené s ubytováním na vojenských ubytovnách nebudou posléze státními orgány považovány za nezbytné náklady na domácnost. Na tom nic nemění ani tvrzený motiv ubytovávání se na vojenských ubytovnách; hygienické potřeby apod. Stěžovatel totiž objektivně, rozumně nemohl nevidět, že pokud nepodnikl shora vysvětlené kroky k zajištění dodávky plynu a elektřiny k bytu, pak jeho argument - o nutnosti zajišťovat hygienu (apod.) ve vojenských ubytovnách - státní orgány za důvodný shledat nemusí. Přesto se rozhodl ubytovávat se ve vojenských ubytovnách a potřebné kroky k zajištění plynu a elektřiny k bytu neuskutečňoval. O nepředvídatelnosti rozhodnutí státního orgánu a o zásahu do právní jistoty (apod.) tak řeč racionálně zjevně být nemůže.

VI.

Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 6. 2010, sp. tn. 6 Ads 176/09, uvedl, že ověřoval na Pražské energetice, že sítě lze zapojit bez souhlasu pronajímatele. Nejvyšší správní soud však neuvedl, kdy tuto okolnost zjišťoval, protože napadené správní rozhodnutí bylo vydáno v roce 2005 a Nejvyšší správní soud se věcí začal zabývat nejdříve v roce 2009. "Dokazováním bez ústního jednání, resp. vyrozumění o takovém úkonu" bylo navíc porušeno právo účastníka vyjádřit se k důkazům (§ 123 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s).

Pokud se jedná o odkaz napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2605/10, stěžovatel uvádí, že v rámci řízení o stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 176/2009 předložil v kopii dokument - tiskopis PRE, a. s, kde je požadavek na souhlas pronajímatele uveden. Tento "dokument uplatňuje" v řízení u Ústavního soudu znovu s tím, že poskytne na vyžádání Ústavnímu soud originál, aby jej mohl nechat přezkoumat např. Kriminalistickým ústavem.

Stěžovatel dodal, že pokud Nejvyšší správní soud odkazuje na citaci na str. 6 rozsudku, že "Dále stěžovatel jako relevantní situaci, odkazuje na vlastní výpověď z 9.4.2008 k němuž byla připojena kopie návštěvního lístku Pražské energetiky.a.s z 10.4.2008", je to prý tiskopis PRE (který matka obdržela) a dále záznam o návštěvě na ÚMČ Praha 6 z 20. 7. 2005, podle něhož stěžovatel žádal o to, aby dal pronajímatel souhlas k zapojení sítí (žádat nájemce NÓBL, a. s., nepřicházelo v úvahu, jelikož s ním matka vedla soudní spor o určení nájmu).

V dalším podání zaslaném Ústavnímu soudu stěžovatel polemizuje s některými pasážemi odůvodnění citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2605/10 z 15. 12. 2010. Společným jmenovatelem a podstatou těchto námitek je, že jsou směřovány k otázce, zda byl souhlas vlastníka bytu k zapojení elektřiny a plynu nutný a zda se stěžovatel sám marně (protože byl nutný souhlas vlastníka) obrátil na obchodní společnosti zajišťující dodávku elektřiny a plynu apod.

Těmito námitkami však stěžovatel přehlíží následující klíčovou pasáž usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2605/10: "I kdyby však byl názor Nejvyššího správního soudu - že souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu nebyl nutný - nepřiléhavý, nic by to nemohlo změnit na tom, že výrok Nejvyššího správního soudu z ústavněprávních hledisek obstojí. Nejvyšší správní soud totiž přezkoumával rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, č. j. 4 Cad 121/2008-35, který nevyslovil názor o neexistenci nutnosti souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu; obstojí tedy i bez něho. Městský soud totiž v podstatě aproboval následující názor správních orgánů. Konkrétně, v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu (tedy v rozhodnutí Magistrátu Hlavního města Prahy, Odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 1. 9. 2008, č. j. MHMP 408372/2008, č. l. 2 spisu správního soudu) bylo rekapitulováno odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (tedy Úřadu městské části Praha 6 ze dne 12. 5. 2008, č. j. MCP:034944/2008 R/OSPP/2008, jímž byla stěžovateli odejmuta měsíčně se opakující dávka sociální péče ve výši 614,- Kč): "firmou RAK CZ, a.s. bylo správnímu orgánu sděleno, že jmenovaný nikdy nepožádal o potvrzení přihlášky k odběru plynu a elektřiny, nelze tedy přihlédnout k tvrzení jmenovaného, že přístřeší není možné užívat z důvodu, že v bytě není plyn ani el. energie zavedena, neboť on ani jeho matka nepodnikli žádné kroky, aby mohl být plyn a proud do bytu připojen... jmenovaný podáním ze dne 16.4.2008 předložil doklad ze dne 3.4.2003, kterým údajně písemně oslovil firmu RAK CZ, a. s. ve věci připojení elektrické energie a plynu v přiděleném přístřeší, k tomuto dopisu však správní orgán nepřihlédl, neboť jmenovaný nedoložil doklad o doručení této písemnosti firmě RAK CZ, a. s.". Odvolací správní orgán pak odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně aproboval textem: "Ke skutečnosti, že jmenovaný nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii nelze přihlédnout, jmenovaný dlouhodobě tuto situaci neřeší." (č. l. 3 spisu správního soudu). Z toho plyne, že i kdyby byl nutný souhlas vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu, podstatné je, že stěžovatel neprokázal, že by se byl marně pokoušel o získání souhlasu vlastníka nemovitosti ze své iniciativy (ať již přímo obrácením se na vlastníka nemovitosti či na správcovskou firmu RAK CZ, a. s.). Stěžovatel v tomto smyslu pouze tvrdil (v ústavní stížnosti a v replice) - tedy neprokázal - samu existenci doručení údajného dopisu ze dne 3. 4. 2003, kterým se prý obracel na "pronajímatele", aby sjednal souhlas k zapojení sítí.".

Jinými slovy, to, zda souhlas např. vlastníka či nájemce pro připojení elektřiny a plynu byl nutný či nikoliv - a zda se tak stěžovatel skutečně marně obrátil na obchodní společnosti zajišťující dodávku elektřiny a plynu, se zřetelem k uvedeným okolnostem, podstatný není.

Klíčové totiž je, že stěžovatel neprokázal, že by se byl marně pokoušel o získání souhlasu vlastníka nemovitosti (se zapojením elektřiny a plynu) ze své iniciativy (ať již přímo obrácením se na vlastníka nemovitosti či na správcovskou firmu RAK CZ, a. s.). Proti tomuto závěru - známému stěžovateli například z předchozího usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2605/10 - stěžovatel argumentačně nic relevantního nepředkládá a soustředil svoji argumentaci směrem jiným, nikoli podstatným.

VII.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Stěžovatel navrhl položení i předběžných otázek k Evropskému soudnímu dvoru, leč učinil tak až v ústavní stížnosti ["zda a) zdůvodnění soudního rozhodnutí o zamítnutí žaloby proti rozhodnutím o nepřiznání resp. nezvýšení dávek hmotného zabezpečení při stavu sociální potřebnosti( čl. 34 Listiny zákl. práv a svobod EU) slovy" žalobce nedoložil, že poté podnikl další kroky" je v souladu s požadavkem účinné ochrany dle čl. 47 Listiny zákl. práv EU, jestliže je sděleno s odstupem několika let od vydání rozhodnutí o dávce, b) zdaje v souladu s čl. 47 Listiny zákl. práv EU, pokud neobsahuje výhrada nic dalšího než slovní spojení "další kroky" bez navazující specifikace, o jaké kroky se mělo jednat."]. Proto je nutno považovat návrh na položení předběžné otázky dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu za nepřípustný (srov. obdobně např. usnesení ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2079/10). Byl-li totiž stěžovatel názoru, že je v dané věci pro rozhodnutí správních soudů relevantní určitý výklad práva Evropské unie, pak měl svůj návrh řádně a včas uplatnit právě u správních soudů. I zde musí platit zásada subsidiarity; jinak by Ústavní soud podporoval kupříkladu laxnost stěžovatelů při uplatňování svých práv v průběhu řízení před orgánem veřejné moci, předcházejícím řízení o Ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru