Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2928/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
interpretace
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2928.14.1
Datum podání03.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 577


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2928/14 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky TIME : SERVICE , a.s., se sídlem Tusarova 41, Praha 7, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014 č. j. 29 Cdo 4432/2013-426, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2013 č. j. 3 Cmo 453/2012-384 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 26 Cm 2/2011-278, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a euroAWK, s.r.o., se sídlem Konopišťská 739/16, Praha 10, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem, se sídlem Anglická 140/20, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 525.391 Kč s příslušenstvím coby měsíční úplaty, která jí měla náležet na základě komisionářské smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl s tím, že mezi účastnicemi vůbec nedošlo k uzavření komisionářské smlouvy, neboť za vedlejší účastnici smlouvu podepsal jen jednatel, jenž v dané době dle společenské smlouvy i zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku neměl samostatné jednatelské oprávnění, ale jménem společnosti mohl jednat pouze společně s dalším jednatelem. Prve uvedený jednatel sice byl oním dalším jednatelem, nacházejícím se dlouhodobě v zahraničí a oprávněným jednat za společnost samostatně, zmocněn k jednání za společnost ve stejném rozsahu jako samostatně jednající jednatel, avšak městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005 ze dne 24. 4. 2007 toto zmocnění považoval za neplatné. Na závěru městského soudu nic nemohla změnit ani skutečnost, že účastníci podle oné smlouvy po dobu několika let postupovali. Městský soud též doplnil, že v daném případě by v úvahu přicházelo posouzení věci jako bezdůvodného obohacení, nicméně tomu se sám stěžovatel bránil. K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu ve věci samé, neboť se ztotožnil s jeho právním názorem, a dále rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť shledal souladným se svou ustálenou judikaturou závěr odvolacího soudu, že jednatel vedlejší účastnice oprávněný jednat jejím jménem pouze společně s dalším jednatelem nemohl za ni jednat samostatně jako zmocněnec na základě generální plné moci. Za takové situace pak byly bez významu i stěžovatelčiny odkazy na svou dobrou víru či princip, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.

3. Podle stěžovatelky se obecné soudy řádně nezabývaly jejími námitkami a argumenty a její žalobu zamítly bez faktického meritorního projednání věci, s prostým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, bez zohlednění specifik a odlišností stěžovatelčina případu. Na rozdíl od případu řešeného Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1082/2005 byl u vedlejší účastnice v rozhodné době stanovami určen způsob jejího jednání jinak, a tedy v posuzované věci nešlo o obcházení stanov vedlejší účastnice a údajů zapsaných v obchodním rejstříku. Způsob uzavření smlouvy vedlejší účastnicí byl naopak dán toliko skutečností, že další jednatel vedlejší účastnice se dlouhodobě zdržoval v zahraničí. Vedlejší účastnice měla zjevně v úmyslu uzavřít se stěžovatelkou komisionářskou smlouvu a tu následně déle než šest let dodržovala. Dále stěžovatelka upozorňuje, že samotný obchodní zákoník dotčený postup vedlejší účastnice (podpis smlouvy jednatelem na základě zmocnění druhého jednatele a za něj) nezakazuje, předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu, přicházející se zcela novou interpretací práva, bylo vydáno až více než pět let po uzavření smlouvy a jeho dopady nelze uplatňovat zpětně (srov. i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05). Stěžovatelka též odkazuje na princip, podle něhož nikdo nesmí těžit výhody ze svého protiprávního jednání, a na vybraná ustanovení nového občanského zákoníku, z nějž je patrné směřování k vyšší smluvní volnosti v této oblasti, a to i pokud jde o způsob jednání obchodních korporací, jakož i vyšší ochranu dobré víry.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastníci a vedlejší účastnice řízení. Jejich vyjádření však neobsahovala žádné argumenty či informace, z nichž by Ústavní soud při posuzování podané ústavní stížnosti vycházel, pročež není ani třeba na tomto místě rekapitulovat jejich obsah. Z téhož důvodů Ústavní soud ani nepřistoupil k přeposlání daných vyjádření stěžovatelce s možností repliky.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, jakož i spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 26 Cm 2/2011, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné takové pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Ústavní stížnost namnoze vychází z nesouhlasu stěžovatelky s právním hodnocením a názorem obecných soudů, tento nesouhlas však sám o sobě nemůže učinit ústavní stížnost opodstatněnou. Všechna napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna srozumitelně, logicky a přesvědčivě a též dostatečně vypořádávají podstatné námitky stěžovatelky, včetně její argumentace odlišnostmi daného případu od případu řešeného v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu, praxí smluvních stran po několik let dodržujících spornou smlouvu, svou dobrou vírou a principem, že nikdo nesmí těžit výhody ze svého protiprávního jednání, respektive pravidlem, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, kteroužto argumentaci stěžovatelka předkládá i ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud tak ze své pozice nemá obecným soudům a jejich rozhodnutím v projednávaném případě co vytknout. Na tom pak nemohou nic změnit ani stěžovatelčiny odkazy na novou úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, neboť ta se ve svém celku v posuzovaném případě neuplatní, a nadto i pokud by se uplatnila, není jednoznačně zřejmé, že by právní posouzení platnosti dotčené komisionářské smlouvy, respektive generálního zmocnění jednoho z jednatelů vedlejší účastnice bylo odlišné od toho, k němuž dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích.

9. Konečně opodstatněnou není ani stížnostní námitka nerozpornosti dotčeného postupu vedlejší účastnice s obchodním zákoníkem a nemožnosti zpětného uplatňování nově přijatého výkladu Nejvyššího soudu. K tomu Ústavní soud předně podotýká, že právní předpisy vždy podléhají určitému výkladu a v souvislosti s ním je nutno je chápat. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak vyplývá, že námitku stran změny interpretace určité otázky na základě změny judikatury nelze považovat za porušení právní jistoty stěžovatele, a to s ohledem na skutečnost, že judikatura i výklad určitých právních pojmů se neustále přirozeně vyvíjí a v průběhu doby mění (například usnesení sp. zn. II. ÚS 3364/13 ze dne 30. 10. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2955/09 ze dne 11. 3. 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak bylo podrobně rozvedeno kupříkladu v nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455), na nějž odkazuje i sama stěžovatelka, materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád, související i se stabilitou výkladu právních norem, to však na druhou stranu neznamená, že by jednou dosažený výklad právní normy byl nezměnitelný. Princip právní jistoty i princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným postupem. Ve stěžovatelčině případu potom dokonce nešlo ani přímo o změnu interpretace, neboť v onom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005 nedošlo k odklonu od předchozího právního názoru Nejvyššího soudu, ale k zaujetí nového ("prvního") právního názoru dovolacího soudu, který byl posléze použit i ve stěžovatelčině věci. Je přitom právě v zájmu principu právní jistoty a důvěry občanů v právo, aby Nejvyšším soudem jednou zaujatý právní názor byl respektován a používán i v dalších obdobných případech, byť jejich rozhodné skutkové okolnosti časově předcházejí formulaci dotčeného právního názoru Nejvyššího soudu. Naopak stěžovatelčina argumentace by, dovedena ad absurdum, fakticky vylučovala, aby byla posouzena jakákoli dosud neřešená právní otázka vytanuvší v určitém sporu a aby k ní byl vytvořen právní názor, neboť v takovém případě by šlo vždy o právní názor, s nímž strany sporu nemohly počítat, jejž neznaly, protože neexistoval; touto logikou by tedy naopak soudy mohly formulovat právní názory jen do budoucna, což by ovšem přímo odporovalo jejich povaze coby orgánů rozhodujících existující, reálné a konkrétní, nikoliv budoucí a hypotetické spory jim předložené.

10. Ústavní soud tak shrnuje, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru