Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2923/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací FŘ
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.2923.16.1
Datum podání31.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2923/16 ze dne 19. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti FVE Tuchořice s.r.o., IČ: 24659436, se sídlem Praha 5 - Slivenec, U Habeše 800/11, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Heydukova 505/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. června 2016 č. j. 1 Afs 130/2016-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2016 č. j. 3 Af 34/2013-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. srpna 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2016 č. j. 3 Af 34/2013-49 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. srpna 2013 č. j. 21071/13/5000-14203-700681, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti několika rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu, jimiž bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) [dále jen "solární odvod"] za měsíce říjen až prosinec 2012. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. června 2016 č. j. 1 Afs 130/2016-28. V něm ve shodě s právními závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 uvedl, že v předmětném řízení, ve kterém se podle § 237 daňového řádu přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce solárního odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka by mohla být (po doplnění zákonné úpravy) posuzována v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle § 259 daňového řádu. Za stávající právní úpravy pak přichází v úvahu rozhodnutí ministra financí podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, kterým zcela nebo částečně promine daň nebo příslušenství daně z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, případně uplatnění institutu posečkání daně (ve vztahu k jiným daním) podle § 156 a § 157 daňového řádu.

3. Stěžovatelka si je vědoma právních závěrů obsažených v nálezu ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a nálezu ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, v nichž je řešena otázka ústavnosti a aplikace zákonné úpravy solárního odvodu. Přesto se domnívá, že správní soudy se měly zabývat její argumentací stran jeho likvidačního dopadu na její činnost. Již dnes je totiž zřejmé, že nebudou dodrženy původně stanovené garance návratnosti její investice a že doba návratnosti se bude místo 15 let pohybovat minimálně v rozpětí 20 až 25 let. Správní soudy podle názoru stěžovatelky nedostály své povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení dané věci.

II.

Vlastní posouzení

4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání; je však zjevně neopodstatněná.

5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. V projednávané věci se plně uplatní právní závěry obsažené v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž Ústavní soud podrobně vysvětlil důvody, pro které nelze v řízení o stížnosti proti postupu plátce daně posuzovat tvrzené likvidační dopady zákonné úpravy solárního odvodu na poplatníka (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 či usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14). Tyto závěry jsou - jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti - stěžovatelce známy. Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, pro který by se od nich měl právě v tomto případě odchýlit. Pakliže se za této situace správní soudy nezabývaly uvedeným likvidačním dopadem a v tomto ohledu neprovedly navrhované důkazy, nelze v jejich postupu, který navíc v napadených rozhodnutích náležitým způsobem odůvodnily, shledat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, potažmo jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

9. Jen pro úplnost se dodává, že součástí ústavní stížnosti byla plná moc udělená stěžovatelkou jejímu právnímu zástupci, která jej však opravňovala k podání ústavní stížnosti proti jiným než napadeným rozhodnutím. Ústavní soud nicméně již nevyzýval stěžovatelku k odstranění této vady podání, neboť ani případné dodání bezvadné plné moci by na výsledku tohoto řízení nemohlo nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru