Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2920/09 #1Nález ÚS ze dne 08.02.2011K možnosti ukládat povinnosti (náhradu škody) v soudním řízení pouze účastníkům řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjád... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Trestný čin
Odvolání
interpretace
rozhodnutí procesní/opravné, doplňující
účastník řízení
státní zastupitelství
Adhezní řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/60 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2920.09.1
Datum vyhlášení22.02.2011
Datum podání12.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4, čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 180, § 49 odst.1, § 50

141/1961 Sb., § 247 odst.1, § 131 odst.1

41/1961 Sb., § 228 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Uloží-li soudy povinnost k náhradě škody dle § 228 odst. 1 trestního řádu subjektu, který nebyl vůbec účastníkem (stranou) řízení, poruší tím právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo i čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele, Autoklubu České republiky, zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 8. 2. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2009, č. j. 70 T 66/2009-395, o povinnosti stěžovatele uhradit škodu tam citovaným poškozeným a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 3 To 111/2010, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a též čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro neoprávněnost navrhovatele a pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím okresního soudu byli obžalovaní A. F. a J. K. uznáni vinnými trestným činem a mj. jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce související s pořádáním automobilových závodů prostřednictvím Federace automobilového sportu AČR. Zároveň byla Autoklubu ČR uložena dle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem. Krajský soud poté odvolání stěžovatele zamítl jakožto odvolání podané osobou neoprávněnou, neboť dle § 247 odst. 1 trestního řádu může v neprospěch obžalovaného podat odvolání pouze státní zástupce a pokud jde o povinnost k náhradě škody, pak také poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody. I když zavázání stěžovatele k náhradě škody bylo nesprávné a zmatečné, nebyl stěžovatel dle krajského soudu oprávněn podat odvolání. Nápravu by mohl odvolací soud zjednat pouze na základě odvolání státního zástupce. Stěžovatel posléze uvedená rozhodnutí napadl ústavní stížností s tím, že je povinen uhradit určené částky přesto, že vůbec neměl možnost se v trestním řízení k věci jakkoliv vyjádřit, neboť nebyl účastníkem předmětného trestního řízení, v řízení nevystupoval jako „obžalovaný“, poškozený či v pozici zúčastněné osoby, a ani nezpůsobil v této souvislosti jinému žádnou majetkovou škodu. Výsledkem adhezního řízení dle § 228 odst. 1 trestního řádu nemůže být výrok o náhradě škody, který ukládá povinnost k náhradě škody jiné osobě, než fyzické osobě obžalovaného.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že uložil-li okresní soud povinnost k náhradě škody stěžovateli, který neměl možnost se v řízení k věci jakkoliv vyjádřit, neboť nebyl účastníkem (stranou) předmětného trestního řízení, porušil tím základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Požadavkům spravedlivého procesu odporuje uložení povinnosti fyzické či právnické osobě, aniž by se tato osoba mohla k věci vyjádřit, a tím uplatňovat a bránit své zájmy. Již to samo o sobě nutně vede k vyhovění ústavní stížnosti, pokud jde o zrušení výroku o náhradě škody. Je zřejmé, že okresní soud porušil § 228 odst. 1 trestního řádu, neboť povinnost k náhradě škody mohl uložit jen obžalovanému a nikoli stěžovateli, který stranou řízení ani nebyl. Tím byl porušen i čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Totéž je třeba konstatovat o rozhodnutí krajského soudu, pokud protiústavní stav neodstranil.

Ústavní soud dodal, že nápravu měl krajský soud zajistit, i když dle § 247 odst. 1 trestního řádu, již z logiky věci, nebylo možno stěžovatele podřadit do okruhu osob oprávněných podat odvolání. V tomto směru bylo třeba aplikovat jinou než jen jazykovou metodu výkladu; to platí vždy, pokud mechanická aplikace a interpretace právní normy vede k absurdním důsledkům (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97); v dané situaci bylo možné použít analogii, či tzv. teleologickou redukci traktovanou v odborné literatuře. Odvolací soud rovněž selhal ve své funkci role ochránce základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy).

Pozitivně je však třeba kvitovat snahu okresního soudu své rozhodnutí napravit tím, že na svůj chybný výrok upozornil Okresní státní zastupitelství v Ostravě s tím, že je žádoucí, aby státní zastupitelství podalo do předmětného výroku odvolání. Státní zastupitelství však na tento přípis nereagovalo a odvolání proti výroku o náhradě škody nepodalo a nevysvětlilo tuto svou nečinnost. Všechny státní orgány jsou však povinny přispívat svojí činností k ochraně práv a svobod osob, k ochraně ústavnosti. I kdyby nešlo o právní povinnost státního orgánu takto postupovat, mělo by být niterním (mravním) imperativem každého člověka vykonávajícího funkci státního orgánu (tím spíše funkce státního zástupce, kterého lze považovat za mj. orgán ochrany práva) usilovat o nápravu porušení práv jiné osoby; tedy nebýt lhostejný k porušení práv jiného a učinit co nejvíce k odstranění takového protiprávního stavu. To platí tím spíše u prima facie viditelného porušení základních práv a svobod. Pokud by byl okresní státní zástupce odvolání v nyní posuzované věci podal, nemusel by stěžovatel podávat ústavní stížnost a nemusel by být v nejistotě, zda ochranu jeho základním právům účinně poskytne alespoň Ústavní soud, jako poslední vnitrostátní instance.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud napadená rozhodnutí ve shora uvedeném rozsahu zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a též čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2920/09 ze dne 8. 2. 2011

N 14/60 SbNU 141

K možnosti ukládat povinnosti (náhradu škody) v soudním řízení pouze účastníkům řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 8. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2920/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Autoklubu České republiky, se sídlem Opletalova 29, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. července 2009 č. j. 70 T 66/2009-395 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2010 sp. zn. 3 To 111/2010, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody.

Výrok

I. Výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2009 č. j. 70 T 66/2009-395 o povinnosti Autoklubu České republiky uhradit škodu tam citovaným poškozeným a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 3 To 111/2010 se zrušují.

II. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 70 T 66/2009 byl obžalovaný A. F. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení dle ustanovení § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále též "tr. zákon") a odsouzen podle § 180 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně mu byl dle § 49 odst. 1, § 50 odst. 3 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce související s pořádáním automobilových závodů prostřednictvím Federace automobilového sportu AČR na dobu 3 roků. Obžalovaný J. K. byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení dle ustanovení § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen podle § 180 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst.1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně mu byl dle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce související s pořádáním automobilových závodů prostřednictvím Federace automobilového sportu AČR na dobu 3 roků.

2. Ve výrokové části napadeného rozsudku soudu prvního stupně se dále uvádí, že "podle § 228 odst. 1 trestního řádu je Autoklub ČR se sídlem v Praze 1, Opletalova 29, povinen uhradit škodu ve výši 576 971 Kč na účet Hutnické zaměstnanecké pojišťovny se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Jeremenkova 11, 12 051 Kč na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava, Sokolská 1/267, Ostrava-Moravská Ostrava, 12 950 Kč k rukám poškozeného P. K. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu se poškozený M. F. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních."

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") bylo dle § 253 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") odvolání stěžovatele proti napadenému rozsudku nalézacího soudu zamítnuto jako odvolání podané osobou neoprávněnou. V odůvodnění tohoto usnesení bylo především uvedeno: "Z ustanovení § 247 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že v neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním státní zástupce: toliko pokud jde povinnost k náhradě škody, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody. Přes skutečnost, že výrok učiněný soudem prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř., kterým soud v rámci adhezního řízení zavázal Autoklub ČR k náhradě škody poškozeným, ve výroku tam specifikovaným, je nesprávný a zmatečný (v tomto je třeba s argumentací odvolání souhlasit), není Autoklub ČR osobou oprávněnou podat odvolání do výroku o náhradě škody. Pochybení ve výroku o náhradě škody mohlo být napraveno toliko z podnětu odvolání státního zástupce, který však toto oprávnění nevyužil, nebo z podnětu odvolání poškozených. Dále je třeba uvést, že výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. nemohl odvolací soud napravit ani vydáním opravného usnesení ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 tr. ř., jak bylo navrhováno, neboť nešlo o zřejmou nesprávnost, protože jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 7. 20009 (č. l. 394), byl výrok o náhradě škody takto vyhlášen. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že bylo podáno odvolání osobou neoprávněnou, musel odvolací soud, bez toho, že by napadený rozsudek v meritu věci přezkoumával, toto podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnout."

II.

4. Ústavní stížností (doplněnou 13. 9. 2010) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro porušení svých základních práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v konkrétnostech namítá zejména následující.

6. Dle výroku o náhradě škody je stěžovatel povinen uhradit výše citované částky, a to i přesto, že vůbec neměl možnost se v trestním řízení k věci jakkoliv vyjádřit, neboť nebyl účastníkem předmětného trestního řízení, jestliže v řízení nevystupoval jako "obžalovaný", poškozený či v pozici zúčastněné osoby, a ani nezpůsobil v této souvislosti jinému žádnou majetkovou škodu.

7. Ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., na které napadený výrok odkazuje, hovoří o obžalovaném, kterému soud uloží povinnost k náhradě škody, za dalších podmínek zde uvedených. Jedná se tedy o výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody, a ne o povinnosti jiné osoby, v tomto případě právnické osoby - Autoklubu České republiky (dále též "Autoklub ČR"). Na základě výše citovaného ustanovení tedy soud může zavázat k povinnosti nahradit škodu jen osobu obžalovanou z trestného činu, a to v případě, kdy škoda byla způsobena právě tím trestným činem, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Výsledkem předmětného adhezního řízení tedy nemůže být výrok o náhradě škody, který ukládá povinnost k náhradě škody jiné osobě než fyzické osobě obžalovaného.

8. Soud prvního stupně tedy nemohl vyslovit povinnost k náhradě škody jiné osobě než osobě obžalované.

9. Na základě výše uvedených skutečností se stěžovatel domnívá, že byly ze strany Okresního soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně porušeny základní zásady trestního řízení, včetně práva na zákonný a spravedlivý proces, neboť právnické osobě byla výrokem o náhradě škody stanovena povinnost k náhradě škody, která může být dle zákona uložena pouze fyzickým osobám obžalovaným, tak jak je stanoveno v ustanovení § 228 tr. ř.

10. Tímto jednáním tak podle názoru stěžovatele došlo ze strany Okresního soudu v Ostravě k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny. Soudní řízení vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 70 T 66/2009, jehož nebyl stěžovatel účastníkem, neproběhlo totiž postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny, neboť povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

11. Napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že tento soud rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě potvrdil, a neodstranil tak vady namítané stěžovatelem jak v odvolání, tak i v ústavní stížnosti.

III.

12. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené rozhodnutí; dodal, že podle Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001 č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, konkrétně dle § 186, bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dne 2. 4. 2010 doručeno toliko Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě. K dalšímu doručování byl povinen Okresní soud v Ostravě. Pokud tak okresní soud neučinil, nelze toto klást za vinu odvolacímu soudu a domáhat se i zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

13. Okresní soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve výroku o náhradě škody dle § 228 odstavec 1 tr. ř. v napadeném rozsudku pochybil a v této části považuje "dovolání" (správně odvolání) za důvodné. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

14. Okresní státní zastupitelství i Krajské státní zastupitelství v Ostravě se vzdala postavení vedlejšího účastníka.

15. Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (do 30. 9. 2009 Hutnická zaměstnanecká pojišťovna) se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.

16. M. F. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti uvedl, že správnost, resp. ústavní konformnost adhezního výroku ponechává bez vyjádření. Konstatuje však, že i kdyby byly výtky stěžovatele oprávněné, není nezbytné ani žádoucí rušit rozsudek okresního soudu jako celek, ale postačí zrušení adhezního výroku. Požadavek akademického výroku o porušení stěžovatelova práva má vedlejší účastník za nedůvodný, neboť (vzhledem k tomu, kdy on sám usnesení krajského soud obdržel) se domnívá, že došlo pouze k pozdnímu rozeslání pošty a nejednalo se o vyloučení určité osoby z řízení.

17. Všeobecná zdravotní pojišťovna jako vedlejší účastník uvedla k ústavní stížnosti, že pohledávka ve výši 12 051 Kč byla dne 29. 10. 2010 uhrazena A. F.

18. A. F. jako vedlejší účastník uvedl k ústavní stížnosti, že Okresní soud v Ostravě v rozsudku pochybil, jestliže jím uložil povinnost k náhradě škody osobě, která v trestním řízení nebyla v pozici obžalovaného, a proto jí ani nemohla být uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem. Vedlejší účastník nicméně nesouhlasí s návrhem stěžovatele, který se ústavní stížností domáhá zrušení celého napadeného rozsudku, tedy i těch výroků, které se práv a povinností stěžovatele nijak nedotkly. Uvedeným rozsudkem bylo v první řadě rozhodnuto o vině vedlejšího účastníka a dalšího spoluobžalovaného ze spáchání trestného činu a o uložení trestu za jeho spáchání. Těmito výroky o vině a o trestu přitom nemohlo dojít k žádnému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, což ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí. Rovněž tak nelze dovodit, že by výrok o náhradě škody byl s ostatními výroky rozsudku neoddělitelně spjat tak, že by odstranění zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele bylo možné pouze cestou zrušení rozsudku celého. Domáhá-li se proto stěžovatel zrušení rozsudku i ve výrocích, kterými nebyly a ani nemohly být jeho ústavně zaručená práva a svobody porušeny, je v této části jeho ústavní stížnost nepřípustná.

19. J. K. se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

20. Další vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

21. Stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

IV.

22. S ohledem na uvedená vyjádření účastníků řízení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.

V.

23. Ústavní stížnost je důvodná.

24. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že okresní soud ve výroku o náhradě škody dle § 228 odstavec 1 trestního řádu v napadeném rozsudku pochybil, neboť uložil povinnost k náhradě škody stěžovateli, který neměl možnost se v trestním řízení k věci jakkoliv vyjádřit, neboť nebyl účastníkem (stranou) předmětného trestního řízení, jestliže v řízení nevystupoval jako "obžalovaný", poškozený či v pozici zúčastněné osoby.

25. Tuto námitku shledaly za důvodnou dokonce i další účastníci řízení, konkrétně krajský soud (v napadeném rozhodnutí), tak i soud okresní. Mezi účastníky řízení tedy není ohledně důvodnosti uvedené námitky sporu.

26. Tedy, pokud okresní soud uložil povinnost k náhradě škody stěžovateli, který neměl možnost se v trestním řízení k věci jakkoliv vyjádřit, neboť nebyl účastníkem (stranou) předmětného trestního řízení, porušil tím základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Požadavkům spravedlivého procesu odporuje uložení povinnosti fyzické či právnické osobě, aniž by se tato osoba mohla k věci vyjádřit, a tím uplatňovat a bránit své zájmy. Již to samo o sobě nutně vede k vyhovění ústavní stížnosti, pokud jde o zrušení výroku o náhradě škody.

27. Ani Ústavní soud nevidí důvod rozporovat tento konsensus účastníků řízení a pro stručnost odkazuje na shora rekapitulovaný obsah ústavní stížnosti (na tam uvedenou argumentaci).

28. Je zřejmé, že okresní soud porušil ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., neboť povinnost k náhradě škody mohl uložit jen obžalovanému, a nikoli stěžovateli, který stranou řízení ani nebyl. Tím bylo porušeno i ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 2 Listiny.

VI.

29. Jelikož tento protiústavní stav (nastolený nalézacím soudem) odvolací soud neodstranil (zamítl odvolání), nelze než dovozovat, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (a rovněž čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 2 Listiny) porušil též. V kontextu s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu považuje Ústavní soud za důležité zmínit následující.

30. Přestože odvolací soud uznal v napadeném usnesení, že výrok nalézacího rozsudku, kterým zavázal stěžovatele k náhradě škody poškozeným, je "nesprávný a zmatečný (v tomto je třeba s argumentací odvolání souhlasit)", neučinil nápravu; to pouze s odkazem na doslovné znění § 247 odst. 1 tr. ř., dle kterého "v neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody". Nicméně, odvolacím soudem citované doslovné znění § 247 odst. 1 tr. ř. vychází právě z premisy (ze které vyšel i odvolací soud), že povinnost k náhradě škody může být dle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena jen obžalovanému, a proto ustanovení § 247 odst. 1 tr. ř. nezakládá rozumný důvod uvádět ve výčtu osob aktivně legitimovaných k podání odvolání v neprospěch obžalovaného i jinou osobu než státního zástupce a poškozeného. Čili ze samotné nemožnosti podřadit stěžovatele pod doslovné znění § 247 odst. 1 tr. ř. nelze dovozovat úmysl zákonodárce (právní normu), že by měl být stěžovatel osobou neoprávněnou k podání odvolání, pokud by (snad) byla výrokem rozsudku soudu prvního stupně - jak tomu bylo i v nyní posuzované věci - porušena výchozí premisa zákonodárce; povinnost k náhradě škody byla totiž v rozporu s § 228 odst. 1 tr. ř. uložena osobě jiné než obžalovanému.

31. Toto pochybení odvolacího soudu pramení zřejmě z toho, že si nepoložil otázku smyslu § 247 odst. 1 tr. ř. a neaplikoval ani žádnou jinou metodu výkladu práva než výklad jazykový. Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že "naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity." [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Tato teze je v judikatuře Ústavního soudu notorietou. Dále lze citovat kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.): "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku". Ústavní soud např. ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1773/07 ze dne 23. 1. 2008 konstatoval, že "výklad zákona podávaný stěžovatelem nese rysy formalismu, který pomíjí smysl a účel zákona. V ústavní stížnosti je argumentováno pouze jazykovým, resp. doslovným výkladem. Tím je však zcela nereflektována základní teze interpretace práva, a to sice, že nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu. Právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. např. I. ÚS 138/06). Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. ... Stěžovatel nepoukázal na žádný jiný (alternativní) smysl a účel na podporu svého závěru o odlišné právní normě a založil jej toliko na argumentu textem předmětného ustanovení. Tím však svou argumentací popřel podstatu práva, která je dána jeho účelovým zaměřením, tj. záměrně regulovat v té které podobě společenské vztahy; z jeho výkladu plyne, že smysl a účel právní normy nemusí být zjišťován a postačí vyjít pouze z textu právního předpisu."

32. Bylo tak povinností odvolacího soudu - s poukazem na shora nastíněnou teleologii - vyložit § 247 odst. 1 tr. ř. v kontextu s § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že stěžovatel je osobou aktivně legitimovanou k podání odvolání; to proto, že bylo rozhodnuto nalézacím soudem též o jeho právní sféře (byla mu uložena povinnost k náhradě škody). Pokud by byl snad odvolací soud shledal nemožnost takového výkladu, měl přistoupit k použití analogie. Jak uvedl kupříkladu Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2395/10 ze dne 26. 10. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), analogie je metodologický nástroj k nápravě protiplánové neúplnosti zákona, resp. zákonodárství, a právě podmínka protiplánovosti je v zásadě kritériem řešení otázky, kdy lze použít analogii, resp. teleologickou redukci a kdy argumentum e contrario, resp. e silentio legis (srov. např. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva, Úvod do právní argumentace, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, např. str. 221). Řečeno opět slovy citovaného doktrinárního díla, "pokud pouze zákonodárce povšechně stanoví, že určité ustanovení platí jen pro tyto případy a pro žádné jiné, tak z toho vůbec není zřejmé, zda si byl možnosti právě projednávaného případu vůbec vědom. Lze se pak vždy s ohledem na předpoklad racionálního zákonodárce domnívat, že právě projednávaný případ, jehož teleologie vyžaduje stejné řešení, jako případy ve výčtu uvedené, by při vědomí si tohoto případu do taxativního výčtu též zařadil. ... Zákonodárce zpravidla vychází z toho, co je běžné, z tzv. normálního případu, přičemž zvláštní případy mohou uniknout jeho pozornosti, ... jelikož přípustnost analogie, alespoň v případě teleologické mezery v zákoně, vyplývá z objektivně teleologické argumentace, není možné argumentovat čistě formálními (např. jazykovými argumenty)." Pasivitu odvolacího soudu v tom smyslu, že uzná porušení práv stěžovatele, avšak s odkazem jen na doslovné znění zákona toto porušení neodstraní, lze tedy zhodnotit jako zřejmé odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

33. I kdyby však bylo obhajitelné nalézání práva provedené odvolacím soudem, vyústěné do závěru o neoprávněnosti stěžovatele podat odvolání dle § 247 odst. tr. ř. - což však obhajitelné nebylo, jak je vysvětleno výše - měl by odvolací soud zaregistrovat na první pohled zřejmou protiústavnost takto aplikovaného zákona. Rozhodování soudem o povinnosti určité osoby, aniž by byla tato osoba současně účastníkem řízení, a mohla tak své právní zájmy uplatňovat a bránit, lze totiž považovat za "učebnicový" příklad porušení práva na spravedlivý proces. V takovém případě měl tedy odvolací soud postupovat v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a předložit návrh na zrušení zákona (jeho ustanovení). Jinými slovy, ať již Ústavní soud nahlíží na počínání odvolacího soudu jakkoli, nelze než dospět k závěru, že i odvolací soud ve své funkci role ochránce základních práv a svobod selhal (dle čl. 4 Ústavy České republiky "základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci".).

34. Řečeno poněkud z jiného úhlu, podle logiky aplikace práva odvolacím soudem by v případě, že by bylo rozhodnuto nalézacím soudem o povinnosti obžalovaných (nikoli stěžovatele) nahradit škodu poškozeným, mohl obžalovaný podat odvolání proti výroku o náhradě škody. Ovšem za srovnatelné, resp. totožné situace - kdy byl stěžovatel odsouzen k povinnosti nahradit škodu poškozeným - toto právo podat odvolání stěžovateli odepírá. Taková aplikace práva, vystavěná na neracionálním rozlišování mezi obžalovaným a stěžovatelem, je protiústavní i ve smyslu porušení ústavního principu rovnosti. Dokonce, pokud by měl právo podat odvolání proti výroku o povinnosti nahradit škodu poškozeným obžalovaný, tím spíše (a fortiori) by toto právo měl mít stěžovatel, neboť ten - na rozdíl od obžalovaného - nebyl účastníkem řízení, a tak nemohl své zájmy uplatňovat a hájit.

35. Nelze však též neregistrovat jen těžko rozumně vysvětlitelnou nečinnost Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále též "okresní státní zastupitelství"). Okresní soud se totiž v nyní posuzované věci snažil odčinit své pochybení (tuto snahu okresního soudu je namístě kvitovat), a proto adresoval okresnímu státnímu zastupitelství přípis (došlý okresnímu státnímu zastupitelství dne 9. 7. 2009), v němž upozorňuje na chybný výrok o náhradě škody a uvádí, že "je žádoucí, aby státní zástupce do tohoto výroku podal odvolání". (srov. č. l. 408). Okresní státní zastupitelství však na tento přípis nereagovalo a odvolání proti výroku o náhradě škody nepodalo, nevysvětlilo tuto svou nečinnost a jen zaslalo žádost okresnímu soudu o sdělení právní moci rozsudku okresního soudu (žádost ze dne 19. 10. 2009 na č. l. 426). Všechny státní orgány jsou však povinny přispívat svojí činností k ochraně práv a svobod osob, k ochraně ústavnosti. I kdyby nešlo o právní povinnost státního orgánu takto postupovat, mělo by být přece niterním (mravním) imperativem každého člověka vykonávajícího funkci státního orgánu (tím spíše funkci státního zástupce, kterého lze považovat za mj. orgán ochrany práva) usilovat o nápravu porušení práv jiné osoby; tedy nebýt lhostejný k porušení práv jiného a učinit co nejvíce k odstranění takového protiprávního stavu. To platí tím spíše u prima facie viditelného porušení základních práv a svobod. Pokud by byl okresní státní zástupce odvolání v nyní posuzované věci podal, nemusel by stěžovatel podávat ústavní stížnost a nemusel by být v nejistotě, zda ochranu jeho základním právům účinně poskytne alespoň Ústavní soud, jako poslední vnitrostátní instance.

VII.

36. V projednávané věci tak senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že Okresní soud v Ostravě výrokem o náhradě škody porušil základní práva stěžovatele shora uvedená. Proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok o náhradě škody v napadeném rozsudku Okresního soudu v Ostravě zrušil, jak je ve výroku uvedeno.

37. Ze stejného důvodu zrušil Ústavnísoud i napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě.

38. Stěžovatel napadl petitem ústavní stížnosti nejen výrok rozsudku okresníhosoudu o náhradě škody, ale všechny výroky, resp. celý rozsudek okresního soudu. Ovšem těmito dalšími výroky nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, a proto ústavní stížnost ve vztahu k nim odmítl Ústavní soud dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou osobou zjevně neoprávněnou. Ostatně, patrně jde o omyl v petitu, neboť stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti ani neargumentuje, z jakých důvodů by měla být porušena jeho základní práva či svobody těmito dalšími výroky napadeného rozsudku okresního soudu.

39. Stěžovatel se domáhal v petitu ústavní stížnosti též výroku, že "jednáním Okresníhosoudu v Ostravě, jenž stěžovateli nedoručil písemné vyhotovení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 3 To 111/2010, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod". Leč napadené usnesení krajského soudu stěžovateli bylo doručeno (srov. č. l. 443), a proto i v této části odmítl Ústavní soud ústavní stížnost [jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Na druhou stranu nelze nevidět průtahy při jeho doručování (nejen stěžovateli, ale všem), neboť napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno dne 30. 3. 2010, ale stěžovateli bylo doručeno až dne 13. 9. 2010. Lze proto chápat stěžovatele, že se domníval, že mu napadené usnesení obecnými soudy již doručeno nebude.

40. Dne 13. 9. 2010 došel Ústavnímusoudu i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku okresního soudu s odůvodněním, že Všeobecná zdravotní pojišťovna přistoupila k výzvě ke splnění povinnosti stěžovatele podle napadeného rozsudku. Ústavní soud však tomuto návrhu nevyhověl; to již proto, že Všeobecná zdravotní pojišťovna sdělila Ústavnímu soudu, že pohledávka ve výši 12 051 Kč byla dne 29. 10. 2010 uhrazena A. F.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru