Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2919/20 #1Usnesení ÚS ze dne 17.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít výpověď, zákaz nucení k sebeobviňování
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
obviněný
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2919.20.1
Datum podání13.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 100


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2919/20 ze dne 17. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. P., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 895/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020 č. j. 3 Tdo 683/2020-6372, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 3 To 11/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017 č. j. 57 T 9/2016-6176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 1 100 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že jejím předmětem nejsou skutkové námitky. Namítá, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva neobviňovat sebe sama (nemo tenetur), s odkazem na odbornou literaturu uvádí, že je zjevně vadná právní kvalifikace skutku, jehož se dopustil ve vztahu ke svým vlastním příjmům z trestné činnosti, neboť příjmy z trestné činnosti nelze podřadit pod příjmy zdanitelné. Zdůrazňuje, že nejde o marginální část skutku, za nějž byl odsouzen, tato část měla značný význam pro uložený trest.

Stěžovatel dále rozporuje, že platby, které sám sobě vyplácel z účtu společnosti X, jejímž byl jednatelem, byly ve skutečnosti jeho mzdou, když z těchto peněz dále vyplácel zaměstnance společnosti. Tvrdí, že pokud by převáděné prostředky byly jeho mzdou, kterou měl podrobit zdanění, přičemž z ní měl dále vyplácet zaměstnance společnosti nad rámec oficiálně vykázané mzdy, byl by fakticky za stejnou trestnou činnost postižen dvakrát, čímž by byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání. Jako iracionální hodnotí závěr, podle něhož by měl být považován za zaměstnance uvedené společnosti, který sám u sebe vykazuje menší mzdu, než skutečně pobírá, když byl jediným jednatelem i společníkem této společnosti.

Stěžovatel brojí proti znaleckému posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové, z něhož trestní soudy ve svých rozhodnutích vycházely a který považuje za nepřezkoumatelný. Trestní soudy podle jeho názoru přistupovaly k tomuto posudku nekriticky. Bylo jejich povinností reagovat na předložené oponentní odborné vyjádření znalkyně Ing. Čočkové, který vyzníval vůči znaleckému posudku Ing. Klapuchové kriticky. Připomíná, že nebylo úkolem znalkyně Ing. Klapuchové stanovit výši mezd, z níž byla vypočítána škoda na dani a dalších odvodech.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Ústavní soud předně konstatuje, že i když stěžovatel ve své ústavní stížnosti deklaruje, že jejím předmětem nejsou skutkové námitky, opak je pravdou. Brojí totiž mj. proti skutkovému závěru trestních soudů, že část plateb, které si vyplácel z účtu společnosti X, představovala jeho mzdu. Jeho námitky směřují rovněž proti závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku Ing. Klapuchové, z nichž vycházela důležitá část skutkových zjištění trestních soudů. Tyto námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení, a staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).

Trestní soudy se přitom s uvedenými námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích důsledně vypořádaly. Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 55-61 rozsudku Městského soudu v Praze, kde je obsaženo velmi podrobné hodnocení znaleckého posudku Ing. Klapuchové. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že trestní soudy přistupovaly k tomuto posudku nekriticky, neboť ve svých rozhodnutích reagovaly na všechny zásadní výhrady stěžovatele, jakož i na kritiku uvedeného posudku obsaženou v odborném vyjádření Ing. Čočkové (srov. č. l. 66-67 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 11-12 a 14-15 usnesení Vrchního soudu v Praze). Jestliže tedy stěžovatel uvádí, že bylo povinností trestních soudů na zmíněné oponentní odborné vyjádření Ing. Čočkové reagovat, Ústavní soud k tomu konstatuje, že trestní soudy této povinnosti dostály.

Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele, že v jeho případě došlo k porušení zákazu dvojího přičítání, když byl postižen jak za to, že nepodrobil zdanění a dalším povinným odvodům částky, které si vyplatil jako mzdu, tak i za to, že nepodrobil zdanění a odvodům i částky vyplácené pracovníkům nad rámec oficiálně vykazované mzdy. Z rozsudku Městského soudu v Praze je totiž zřejmé, že krácení daní a dalších povinných odvodů bylo dovozováno jak z částek představujících mzdu stěžovatele, kterou si vyplácel, tak z částek vyplácených dalším pracovníkům společnosti X. Jinak řečeno, částky vyplácené ostatním pracovníkům jako "neoficiální" mzda byly vypláceny vedle částek vyplácených stěžovateli jako jeho "neoficiální" mzda, nikoli z těchto částek. Tyto nezdaněné platby zde tedy figurovaly vedle sebe. Na č. l. 60 rozsudku Městského soudu v Praze je ostatně výslovně uvedeno, že znalkyně Ing. Klapuchová postupovala u stěžovatele stejným způsobem jako u ostatních zaměstnanců, resp. pracovníků. V samotném výroku tohoto rozsudku jsou pak zachyceny částky krácené na daních a dalších povinných odvodech za jednotlivé měsíce, a to vždy ve vztahu k jednotlivým pracovníkům, mezi nimiž figuruje i stěžovatel, a to pouze v relaci k částkám, které představovaly výhradně jeho vlastní mzdu.

Závěr trestních soudů, že stěžovatele bylo možno považovat za jednoho ze zaměstnanců společnosti, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, Ústavní soud nepovažuje za iracionální. Trestní soudy totiž správně poukázaly na skutečnost, že stěžovatel podle svého vlastního tvrzení pobíral měsíční příjem ve výši 7 000 Kč čistého, tedy příjem nižší, než jaký ve společnosti pobírali řadoví zaměstnanci, jako byli strážníci či uklízečky. Jeho skutečný měsíční příjem však převyšoval částku 100 000 Kč měsíčně, z čehož trestní soudy logicky dovodily, že stěžovatel i sám sobě pro účely povinných odvodů vykazoval pouze minimální mzdu (srov. č. l. 69-70 rozsudku Městského soudu v Praze).

Z uvedeného dále vyplývá, že zkrácení daně a ostatních povinných odvodů nebylo dovozováno z částek získaných trestnou činností, a tedy nezdanitelných. Částky převáděné na stěžovatele a další pracovníky společnosti X, coby jejich nezdaněné mzdy, byly získány standardní činností uvedené společnosti. Nemohlo proto dojít ke kolizi ze zásadou nemo tenetur se ipsum accusare.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru