Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2917/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkprávní fikce
žaloba/na plnění
výzva
rozsudek/pro uznání
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2917.20.1
Datum podání13.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b, § 153a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2917/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Hynka Kočího, zastoupeného Tomášem Hofrichterem, advokátem se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 75/2020-41 ze dne 26. 8. 2020 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 46 C 3/2011-18 ze dne 20. 12. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem pro uznání Městský soud v Brně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Vyhověl tak žalobě podané z titulu nevrácené části půjčky, poskytnuté žalobcem stěžovateli na koupi bytu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil.

3. Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v jeho případě došlo k porušení pravidel pro použití kvalifikované výzvy dle § 114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve světle judikatury Ústavního soudu, na niž odkázal. V důsledku toho došlo dle jeho názoru k chybnému uchopení věci městským soudem, který vyšel z fikce uznání nároku a dle toho také rozhodl rozsudkem pro uznání. Tento postup pokládá stěžovatel s přihlédnutím k okolnostem případu za nadmíru formalistický. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji přiblížil.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Námitkami stran okolností, za nichž nalézací soud přikročil k vydání rozsudku pro uznání, se již dostatečně zabýval odvolací soud. Poznamenal, že podmínky pro vydání kvalifikované výzvy, uvedené v ustanovení § 114b o. s. ř., byly splněny, a poukázal především na to, že stěžovatel věrohodně nedoložil závažné důvody, pro které zaslal své vyjádření k žalobě až po uplynutí lhůty stanovené mu v předmětné kvalifikované výzvě soudem prvního stupně. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že pro přistoupení k vydání kvalifikované výzvy nepostačuje pouhé splnění jejích zákonných podmínek, nýbrž i konkrétní okolnosti případu. Na tomto místě je nicméně nutno podotknout, že těmito konkrétními okolnostmi má judikatura Ústavního soudu na mysli především ty případy, kdy žalovaný je již ve věci nějak činný a jeho postoj k žalobě lze seznat, zejména podal-li odpor či vyjádřil-li svůj nesouhlas jinak. Kupříkladu ve stěžovatelem vzpomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179) byla řešena situace, kdy tehdejší stěžovatel zaslal vyjádření k žalobě, avšak v důsledku administrativního, resp. technického pochybení došla soudu jen titulní strana zjevně vícestránkového podání. O takový případ se tu však nejedná.

6. Namítá-li stěžovatel, že krajskému soudu nepřísluší zkoumat okolnosti pracovní neschopnosti, přehlíží, že je to právě žalovaný, jenž tvrdí závažné důvody, pro které se nebyl schopen včas vyjádřit. Je proto na něm, aby věrohodně závažnost své situace doložil, neboť z této své omluvy vyvozuje pro sebe příznivé důsledky v podobě prodloužení (popř. prominutí) lhůty k vyjádření, a tím odvrácení možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání v důsledku nastalé fikce. Stěžovatel však charakter svého onemocnění, resp. léčení nijak nespecifikoval, takže nelze klást krajskému soudu k tíži, že stěžovatelem tvrzenou překážku neuznal za omluvitelný důvod. Zvláště když byl v průběhu zmíněného léčení s to své vyjádření soudu dodat.

7. Ze všech výše uvedených důvodů řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru