Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2915/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
styk rodičů s nezletilými dětmi
odškodnění
občanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2915.15.1
Datum podání29.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2915/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kadlece, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 423/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 4272/2014-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 11 Co 64/2014-183, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2013, č. j. 22 C 165/2012-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatele ze dne 10. 11. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva zaručená stěžovateli čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny.

II.

2. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v celkové výši 100.000,- Kč, sestávající z částky 10.000,- Kč představující náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky opatrovnického řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 210/2010, jež bylo zahájeno na návrh stěžovatele, jímž se tento domáhal, aby byl jeho nezletilý syn svěřen do střídavé péče obou rodičů, a z částky 90.000,- Kč představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli tím, že ve věci po dobu jednoho a půl roku rozhodoval nezákonný soudce, když věc měla být projednána senátem příslušným k projednání věci s cizím prvkem, ve skutečnosti však byla rozhodována jiným senátem téhož soudu.

3. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2013, č. j. 22 C 165/2012-164, zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 11 Co 64/2014-183, jako věcně správné potvrzeno.

5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 4272/2014-201, odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil svůj nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, že nárok stěžovatele na požadované přiměřené zadostiučinění není dán, neboť předmětné opatrovnické řízení nelze považovat za řízení nepřiměřeně dlouhé, přičemž stěžovatelem uplatňovaný nárok není dán ani z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť skutečnost, že v předmětném opatrovnickém řízení v prvním stupni původně rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen, takovým nesprávným úředním postupem není. K tomu stěžovatel uvedl, že důsledkem nesprávného postupu soudu, kdy od počátku nerozhodoval specializovaný senát pro věci s mezinárodním prvkem, ačkoli rozhodovat měl, nebylo jen prodloužení celého opatrovnického řízení o dobu jednoho a půl roku, ale také to, že veškeré úkony, které takto nesprávně obsazený soud provedl, nebylo lze považovat za úkony zákonné a použitelné pro další řízení, navíc jimi bylo zasaženo do integrity stěžovatele, a to mj. tím, že nesprávně obsazený soud nařídil realizaci znaleckého posudku, čímž byl dle názoru stěžovatele narušen jeho soukromý a intimní život. Předmětné pochybení ostatně dle stěžovatele uznal i sám opatrovnický soud, který se stěžovateli za předmětné pochybení omluvil. Tento neblahý stav, kdy opatrovnické řízení se i po roce a půl ocitalo stále na samém začátku, pak stěžovatele dle jeho názoru vmanévroval k uzavření dohody, kterou bylo opatrovnické řízení skončeno a která byla spíše než realizací účelu opatrovnického řízení důsledkem toho, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a stěžovatel se tak nacházel v neudržitelné pozici otce, který se v reálném čase nemůže domoci svých práv.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudů všech stupňů, že není dán nárok stěžovatele na požadované přiměřené zadostiučinění, neboť předmětné opatrovnické řízení nelze považovat za řízení nepřiměřeně dlouhé, přičemž stěžovatelem uplatňovaný nárok není dán ani z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť skutečnost, že v předmětném opatrovnickém řízení v prvním stupni původně rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen, takovým nesprávným úředním postupem není.

9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění učiněná soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí", nikoli však již to, zda právní závěry soudů jsou "věcně správné" či nikoli.

10. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Z ústavní stížnosti a z jí napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti toliko opakuje svou argumentaci přednesenou již v řízení před obecnými soudy, která však z jejich strany byla podrobně, srozumitelně a přesvědčivě vypořádána. Soudy dle názoru Ústavního soudu především řádně a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu není dán nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., když v této souvislosti uvedly, že nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Pokud jde o vady činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Dle názoru soudů se v nyní souzené věci fakt, že předmětná opatrovnická věc byla původně rozhodována nesprávně obsazeným soudem, přímo promítl do vydaného rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí nebylo vydáno zákonným soudcem. Z toho důvodu tak dle názoru soudů všech stupňů nemůže být dán nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, ale lze uvažovat toliko o nezákonném rozhodnutí. S přihlédnutím k právě uvedenému se proto soudy zabývaly tím, zda není dán nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy z tohoto důvodu, avšak dospěly k závěru, že není dána ani odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť předmětné pochybení soudu prvního stupně v opatrovnickém řízení bylo v rámci tohoto řízení k odvolání stěžovatele napraveno odvolacím soudem, který rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nesprávného obsazení soudu zrušil. Ani o nezákonném rozhodnutí proto v dané věci dle názoru soudů všech stupňů hovořit nelze.

11. Soudy se s přihlédnutím k výše uvedenému dle názoru Ústavního soudu následně správně zabývaly i tím, zda předmětné opatrovnické řízení netrvalo (mj. i v důsledku toho, že v řízení zpočátku rozhodoval nesprávně obsazený soud) nepřiměřeně dlouhou dobu. Dospěly však k závěru, že nikoli. Přitom poukázaly na to, že předmětné řízení trvalo 2 roky a 8 měsíců, a podrobně zrekapitulovaly průběh opatrovnického řízení. Upozornily na to, že stěžovatel i matka nezletilého v rámci tohoto řízení podávali opakované návrhy na vydání předběžného opatření, což bylo způsobeno jejich zcela protichůdnými představami o další výchově a péči o nezletilého. Řízení proto bylo po procesní stránce složité, ve věci opakovaně rozhodoval též odvolací soud. S přihlédnutím k právě uvedenému soudy uzavřely, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, neboť s ohledem na složitost věci procesní i skutkovou a počet soudních instancí, které ve věci rozhodovaly, nelze dovodit, že by v důsledku toho, že se na části řízení podílel nezákonný soudce, došlo k výraznému prodloužení délky řízení, v níž by bylo možné očekávat skončení řízení v obdobné opatrovnické věci. Ústavní soud má přitom za to, že obecné soudy přiměřenost délky předmětného řízení hodnotily zcela v souladu s kritérii vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349) nebo nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)], když vzaly v úvahu složitost posuzované věci, chování účastníků řízení, chování (postup) příslušných orgánů a v neposlední řadě také význam řízení pro účastníka. Své závěry též velmi podrobně odůvodnily. Za daných okolností by tak zásah Ústavního soudu přicházel v úvahu pouze v situaci, kdy by závěry obecných soudů byly výsledkem přepjatého formalismu či svévolné interpretace, a tedy ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto zvažoval právě to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů z těchto postulátů nevybočuje, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není (shodně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 806/13 ze dne 12. 5. 2015).

12. Na právě uvedeném pak dle názoru Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně v předmětném opatrovnickém řízení procesně pochybil, kteréžto pochybení vedlo následně ke zrušení původně vydaného rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu sama o sobě (bez zohlednění výše uvedených kritérií) nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení nezakládá. Přistoupil-li by totiž Ústavní soud na argumentaci stěžovatele, který je přesvědčen o opaku, pak by to znamenalo, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení by bez dalšího náležel všem účastníkům všech soudních řízení, v jejichž rámci by došlo ke zrušení původně vydaného rozhodnutí soudem rozhodujícím o řádném či mimořádném opravném prostředku a vrácení věci zpět soudu nižšího stupně k dalšímu řízení, neboť v takovém případě dojde k prodloužení doby řízení (z povahy věci) vždy. Takový výklad však dle názoru Ústavního soudu připustit nelze, neboť skutečnost, že dojde k prodloužení doby řízení, ještě bez dalšího neznamená, že řízení jako celek bude probíhat nepřiměřeně dlouho.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru