Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2912/10 #1Nález ÚS ze dne 01.03.2011K porušení práva podat mimořádný opravný prostředek v důsledku nesprávného poučení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkpoučení
dovolání/přípustnost
Exekuce
Doručování
legitimace/pasivní
konkurzní podstata
konkurzní podstata/správce
PoznámkaPo nálezu sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011 následuje usnesení sp. zn. II. ÚS 2524/11 ze dne 20. 5. 2014;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 29/60 SbNU 371
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2912.10.1
Datum vyhlášení16.03.2011
Datum podání08.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44 odst.7, § 130

328/1991 Sb., § 31 odst.2, § 25 odst.2, § 25a odst.1

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.a, § 238 odst.1 písm.c, § 238 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Znemožní-li soud nesprávným poučením realizaci procesního práva účastníka řízení podat mimořádný opravný prostředek, zasáhne tím do práva tohoto účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nedoručí-li obecný soud odvolání protistrany účastníkovi řízení, poruší tím jeho právo být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Manhattan Development, s.r.o., zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. 3. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010, č. j. 25 Co 222/2010-39. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl jako opodstatněné v důsledku porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Usnesením obvodního soudu byla nařízena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky stěžovatelky. Městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá. Odvolací soud přitom uvedl, že stěžovatelka (oprávněná) se k odvolání povinného nevyjádřila a v poučení uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítala, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že jí odvolání povinného proti prvostupňovému rozhodnutí nebylo doručeno a nebyla jí tak dána žádná možnost na odvolaní povinného reagovat a vypořádat se s jeho námitkami.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu dospěl k závěru, že městský soud, který změnil usnesení obvodního soudu, znemožnil nesprávným poučením stěžovatelce realizaci jejího procesního práva podat mimořádný opravný prostředek a již tím zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na § 237 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. a na § 130 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ze kterých jasně vyplývá přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o nařízení exekuce. Stejně se k přípustnosti dovolaní v těchto věcech vyslovil Nejvyšší soud (viz jeho rozhodnutí z 21. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4699/2008, či z 7. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4/2007).

Ústavní soud rovněž konstatoval, že ze spisu obvodního soudu zjistil, že dne 9. 7. 2010 byl dán pokyn soudce tohoto soudu kanceláři, aby doručila kopii odvolání povinného právnímu zástupci stěžovatelky a po vypravení předložila spis městskému soudu. Z dalšího obsahu uvedeného spisu se však již nepodává, zda k takovému doručení skutečně došlo. Ústavní soud za této situace dovodil, že právo stěžovatelky vyjádřit se k odvolání povinného nebylo náležitě zajištěno, neboť odvolací soud tuto procesní situaci neidentifikoval a pouze konstatoval, že se stěžovatelka k odvolání povinného nevyjádřila. Na příslušnou námitku obsaženou v ústavní stížností ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ani nereagoval.

Výše uvedeným postupem městský soud porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, pročež Ústavní soud přistoupil ke zrušení předmětného rozhodnutí.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011

N 29/60 SbNU 371

K porušení práva podat mimořádný opravný prostředek v důsledku nesprávného poučení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 1. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Manhattan Development, s. r. o., se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, IČ: 28227948, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce tak, že se návrh na nařízení exekuce povinného k uspokojení stěžovatelčiny pohledávky zamítá.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30. 3. 2010 č. j. 33 EXE 456/2010-20 v exekuční věci oprávněné stěžovatelky proti povinnému JUDr. J. H., advokátovi [správci konkursní podstaty úpadce VAYF, spol. s r. o. v likvidaci, (dále též jen "povinný")], o nařízení exekuce pro pohledávku 34 024,50 Kč s přísl. nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výše uvedené částce, nákladů této exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny (výroková část I); soud pověřil provedením této exekuce soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun (výroková část II).

Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 28. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39 citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh na nařízení exekuce povinného k uspokojení uvedené pohledávky stěžovatelky zamítá. Odvolací soud nejdříve uvedl, že stěžovatelka (oprávněná) se k odvolání povinného nevyjádřila. Dále poukázal na to, že před nařízením výkonu rozhodnutí soud zkoumá, zda jsou splněny všechny podmínky nařízení výkonu rozhodnutí, mimo jiné také věcná legitimace oprávněné (stěžovatelky) a povinného. V této souvislosti soud uvedl, že se soudní praxe ustálila v názoru, že v řízeních, ve kterých jde o vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, může být exekuce nařízena pouze proti úpadci, neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty, jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 4699/2008 nebo rozhodnutí téhož soudu ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 4/2007). V souzené exekuční věci jde o vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, který však v exekučním řízení není pasivně věcně legitimován. Návrh je třeba směřovat přímo proti úpadci. Městský soud v Praze konečně v poučení uvedl, že "Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.".

II.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na veřejné projednání věci v přítomnosti stěžovatelky, její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace povinného; tu odkazovala především na ustanovení § 31 odst. 2, § 25 odst. 2 a § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Nepřisvědčila ani závěrům odvolacího soudu, že by náklady sporu, který se fakticky netýká majetku podstaty, měl nést úpadce, a nikoliv ve sporu neúspěšný správce konkursní podstaty.

Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že jí odvolání povinného proti prvostupňovému (jí vyhovujícímu) rozhodnutí nebylo vůbec doručeno, a nebyla jí tak dána žádná možnost na odvolání povinného reagovat a vypořádat se s jeho námitkami. Odvolací soud v napadeném usnesení pouze konstatoval, že se stěžovatelka k odvolání povinného nevyjádřila; nezkoumal však, zda jí byla vůbec dána možnost se k odvolání povinného vyjádřit, resp. zda byla o podání odvolání povinného vyrozuměna. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by "odvolací soud nerezignoval na procesní pravidla upravující vedení exekučního řízení, musel by z obsahu spisu velmi jednoduše zjistit, že odvolání vedlejšího účastníka (poznámka: povinného) nebylo vůbec stěžovateli doručeno (poznámka: roz. stěžovatelce), a že se tedy stěžovatel (poznámka: roz. stěžovatelka) k jeho obsahu vyjádřit ani nemohl" (-a).

Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřili Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 2 a vedlejší účastník JUDr. J. H. (advokát, správce konkursní podstaty úpadce VAYF, spol. s r. o. v likvidaci).

Městský soud v Praze uvedl, že rozhodnutí napadené ústavní stížností vychází z (již výše citované) judikatury Nejvyššího soudu, která řeší otázku pasivní legitimace v řízeních, ve kterých jde o vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty. Pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty; advokát (stěžovatelkou označený jako povinný), který v nalézacím řízení jednal za úpadce coby správce konkursní podstaty, není v exekučním řízení pasivně věcně legitimován a jeho námitku, která je z hlediska § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. relevantní, posoudil odvolací soud jako důvodnou. Městský soud v Praze vyslovil souhlas upuštěním od ústního jednání.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření odkázal na vlastní rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření podrobněji poukázal (včetně poměrně rozsáhlých citací) na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, ztotožnil se s právními závěry v ní vyslovenými a navrhl, aby ústavní stížnost "byla odmítnuta pro zjevnou neoprávněnost", případně aby ji Ústavní soud zamítl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

IV.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavnísoud se ještě dříve, než přistoupí k řešení merita ústavní stížnosti, tj. zda při posouzení pasivní věcné legitimace povinného Městským soudem v Praze nedošlo k porušení stěžovatelkou uvedených základních práv, zabýval otázkou, zda se městský soud nedopustil v důsledku vadného poučení účastníků řízení porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud v Praze v poučení ústavní stížností napadeného usnesení uvedl, že "Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.". Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. a na ustanovení § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterých jasně vyplývá přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nařízení exekuce. Stejně se k přípustnosti dovolání v těchto věcech vyslovil Nejvyšší soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 4699/2008 nebo ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 4/2007). Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze, který změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, znemožnil nesprávným poučením stěžovatelce realizaci jejího procesního práva (podat mimořádný opravný prostředek), a již tím ve svých důsledcích zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr vyslovuje Ústavní soud - neboť jde o otázku zásadní - bez ohledu na to, že uvedenou vadu stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně nenapadala.

Ústavnísoud se k námitce stěžovatelky zabýval i tím, zda odvolání povinného bylo stěžovatelce řádně doručeno. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 33 EXE 456/2010 (č. l. 34) zjistil, že dne 9. 7. 2010 byl dán pokyn soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 kanceláři, aby doručila kopii odvolání povinného právnímu zástupci stěžovatelky a po vypravení předložila spis Městskému soudu v Praze. Z dalšího obsahu uvedeného spisu se však již nepodává, zda k takovému doručení skutečně došlo. Ústavní soud za této situace dovozuje, že právo stěžovatelky vyjádřit se k odvolání povinného nebylo náležitě zajištěno, neboť odvolací soud tuto procesní situaci neidentifikoval a pouze konstatoval, že se stěžovatelka k odvolání povinného nevyjádřila. Na uvedenou námitku obsaženou v ústavní stížnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ani nereagoval. I tím porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Meritorními námitkami stěžovatelky se již Ústavnísoud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru