Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2910/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Šumperk
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
Dobré mravy
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
vlastnické právo/ochrana
Pozemní komunikace
zásah do pokojného stavu
vlastnické právo/obsah
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2910.11.1
Datum podání30.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 19

40/1964 Sb., § 420, § 424, § 3 odst.1, § 5, § 126

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 157 odst.2, § 132, § 120, § 2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2910/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti K. H., zast. Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, sídlem Okružní 10, Mohelnice, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29.6.2011, č.j. 16 C 9/2010-110, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud"), protože se domnívá, že jím byla porušena jeho základní práva dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a navrhl jeho zrušení, vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání a k vyrovnání se zjištěnými vadami řízení. K věci uvedl, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 59/2 v kat. úz. Police, V. Č. je vlastníkem sousedních nemovitostí a neoprávněné užíval část jeho pozemku jako přístupovou a příjezdovou cestu ke svým nemovitostem, aniž by takový přístup byl dohodnut. Stěžovatel z důvodu stavebních úprav umístil na svůj pozemek různý materiál, V. Č. tyto překážky odstranil (dle jeho mínění mu bránily v užívání komunikace) a po stěžovateli žalobou (společně s manželkou) požadoval náhradu škody ve výši 3 139,- Kč. Škoda mu údajně měla vzniknout vynaložením nákladů na odstranění překážek. Stěžovatel se žalobou nesouhlasil, namítal, kromě jiného, že příjezd k žalobcovým nemovitostem je zajištěn jinak, že rozhodnutí Městského úřadu v Mohelnici, kterým byla stěžovateli uložena povinnost obnovit poslední pokojný stav, bylo zrušeno (poté žalobci vzali svůj návrh zpět a řízení bylo zastaveno) a že jednání žalobců vedoucí k odstranění z pozemku stěžovatele jeho majetku, je protiprávní, nemá v žádném případě zákonnou oporu. Podle jeho názoru škoda na straně žalobců nevznikla, naopak je to on, kdo je v této věci poškozen.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že okresní soud odmítl provést důkaz výslechem starosty obce Police, který se vyjadřoval k možnosti napojení nemovitosti žalobce na místní komunikaci. Informoval, že u okresního soudu je vedena žaloba o zřízení věcného břemene, kterou se V. Č. domáhá zřízení práva cesty přes stěžovatelův pozemek; stěžovatel navrhl ve sporu o náhradu škody přerušení řízení, protože obě řízení spolu vzájemně souvisejí. Okresní soud tento návrh zamítl, což stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces (stejně jako nesprávné poučení soudu o možnosti podat proti rozsudku odvolání). Podle stěžovatele nebylo v řízení prokázáno, že by příjezd k nemovitostem žalobce byl zablokován. Žalobce sice podal návrh na obnovení pokojného stavu, ovšem na rozhodnutí nečekal, hned začal z pozemku stěžovatele odklízet stěžovatelovy věci. Za nemístné považuje tvrzení okresního soudu o tom, že stěžovatel věděl, že jde o jediný přístup k nemovitostem žalobců, že věděl o zdravotních problémech žalobce. Připomenul i nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 268/06 ohledně omezení vlastnického práva vyplývajícího z charakteru účelové komunikace, k němuž může dojít pouze na základě souhlasu vlastníka, a to za předpokladu nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Nejsou-li tyto podmínky splněny, jde o porušení vlastnického práva.

Na základě uvedených skutečností zastává stěžovatel názor, že popsaným postupem okresního soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 Listiny, a že svým postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 2 odst. 3:

Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 3 odst. 1:

Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Čl. 11:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II.

Z předloženého rozsudku okresního soudu zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Vedlejší účastník (v řízení před okresním soudem v postavení žalobce) se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 3 139,- Kč s odůvodněním, že jde o škodu, kterou mu a jeho manželce (zemřelé v průběhu řízení) způsobil stěžovatel protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že na jediné přístupové a příjezdové cestě k jeho nemovitostem přesně doprostřed cesty umístil sloup a přes celou cestu vykopal příkop, a to poté, co zjistil, že jeho pozemek zasahuje těsně před bránu žalobců, jež tvoří vstup do jejich domu a na jejich pozemek. Žalobce se, kromě jiného, domáhal obnovení pokojného stavu, řízení trvalo dlouhou dobu, proto mu nezbylo nic jiného, než nechat uvést cestu do původního stavu, protože se musel dostavit s osobním automobilem na STK a cestu měli zablokovanou. Za obnovení do původního stavu zaplatili částku 1 800,- Kč. Stěžovatel opět vybudováním překážky zablokoval znovu cestu, protože žalobce v důsledku nepříznivého zdravotního stavu musel absolvovat vyšetření v nemocnici, nezbylo mu nic jiného, než opět na vlastní náklady nechat překážky odstranit, za což zaplatil 1 339,- Kč. Tímto jednáním stěžovatele mu vznikla škoda, neboť ten protiprávně bez jakéhokoliv povolení zbudoval překážky na jediné příjezdové cestě k nemovitostem žalobce, aby jim znemožnil užívat osobní automobil a další dopravní prostředky.

Stěžovatel navrhoval zamítnutí žaloby s tvrzením, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal porušení právní povinnosti stěžovatele, vznik škody a příčinnou souvislost. Na svém pozemku si vybudoval oplocení a vykonával tedy své nezadatelné právo k nemovitostem, předkládal důkazy o tom, že jediný přístup a sjezd k nemovitostem žalobců nebyl přes pozemek stěžovatele, ale přes jiné pozemky. Stěžovatel měl za to, že škoda vznikla jemu, a to protiprávním chováním žalobců na jeho nemovitostech.

Po provedeném dokazování okresní soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že návrh je důvodný. V odůvodnění nejprve konstatoval skutková zjištění z předložených listin, z výslechu svědků a z místního šetření (str. 3 až 5 napadeného rozsudku). Při místním šetření zjistil, že jedinou přístupovou komunikací k domu žalobce je přes část pozemku stěžovatele, když přístup přes ostatní pozemky a přes parcely zmiňované v technické zprávě, jež byla součástí stavebního povolení, je v současné době nemožný, a to s ohledem na svahovitost terénu a přístup přes další parcely je nemožný z toho důvodu, že patří dalším vlastníkům a není na nich vybudována zpevněná plocha. Při ohledání bylo zjištěno, že jediným přístupem je stávající přístup přes bránu instalovanou žalobcem, když část přístupové cesty zasahuje do pozemku stěžovatele. Na základě těchto skutkových zjištění pak formuloval právní závěr, že stěžovatel jako vlastník pozemku parc. č. 59/2, umístěním překážek, vykonával své vlastnické právo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Podle soudu takový výkon vlastnického práva nemůže požívat ochrany, zvlášť za situace, když mnoho let byl pokojný stav zachován, a to jak mezi účastníky, tak mezi jejich právními předchůdci. Stěžovatel, i když věděl, že jde o jediný přístup žalobce a jeho manželky k nemovitostem, věděl, že se jedná o osoby vysokého věku, které mají zdravotní problémy a z důvodu lékařských ošetření či vyšetření se mohou přemísťovat pouze osobním vozidlem, zabraňoval jim v průjezdu předmětnou cestou, které doposud užíval a tímto jednáním tak porušoval dobré mravy. Okresní soud též uvedl, že skutečnost, že se jedná o jedinou přístupovou cestu, byla zjištěna a prokázána zejména místním šetřením soudu na místě samém. Dále dovodil, že byly splněny veškeré předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu jednáním stěžovatele, když bylo zjištěno jeho protiprávní jednání, tj. jednání spočívající v rozporu s dobrými mravy, když nechal na svém pozemku zhotovit výkop, aby žalobci zabránil přístupu k domu, současně byla prokázána bezprostřední příčinná souvislosti mezi tímto protiprávním jednáním a vznikem škody, neboť žalobci a jeho zemřelé manželce vznikla škoda spočívající v nákladech, které museli vynaložit k odstranění překážek zbudovaných stěžovatelem a rovněž v řízení bylo prokázáno i zavinění stěžovatele, který jednal úmyslně právě proto, aby žalobci zamezil používat jeho pozemek jako přístupovou cestu. Z uvedených důvodů okresní soud uzavřel, že všechny předpoklady pro odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zákoníku byly dány.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým rozsudkem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, přičemž konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem okresního soudu, ani v řízení předcházejícímu jeho vydání, nedošlo.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova obrana proti uložení povinnosti nahradit škodu způsobenou při výkonu vlastnického práva, tj. při užívání pozemku ve svém vlastnictví vedeném snahou zabránit neoprávněnému užívání pozemku k přístupu k sousedícím nemovitostem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, byla žaloba dotčeného vlastníka vůči stěžovateli posouzena v řádném, byť (s ohledem na bagatelní výši náhrady škody) v jednoinstančním procesu, v němž okresní soud zjišťoval pečlivě a v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodil z něj i adekvátní a správné právní závěry; jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil (§ 157 odst. 2 obč. soudního řádu), jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Také v této věci Ústavní soud konstatuje, že okresní soud svoje rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil a současně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Nutno ještě připomenout, že vlastnického právo patří sice k základním právům zasluhujícím ochranu na ústavněprávní úrovni, není však právem absolutním, neomezeným. Koncepce ústavněprávního zakotvení vlastnického práva v Listině akcentuje především jeho sociálně ekonomickou roli vyjádřenou lapidárně převzetím tzv. Hedemanovy koncepce v čl. 11 odst. 3 Listiny: "Vlastnictví zavazuje.", s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zákonodárce tímto přístupem respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích. V rovině jednoduchého práva umožňuje dosáhnout účel vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny pečlivé posouzení individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku, zakotvujícího zákaz takového výkonu subjektivních práv (včetně práva vlastnického), pokud by jím docházelo bez právního důvodu k zásahu do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů a vyjadřujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy. Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva (srov. nález sp.zn. I.ÚS 2216/09).

Jelikož okresní soud v posuzované věci zjistil právě takový výkon vlastnického práva stěžovatele, odepřel mu právní ochranu a navíc ho hodnotil jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, přičemž shledal existenci i dalších nezbytných předpokladů odpovědnosti, není možné z ústavně právního hlediska jeho závěrům ničeho vytknout. Na tomto hodnocení nic nemění neurčitá právní kvalifikace prvního z předpokladů, tj. protiprávního jednání (pak by byla vhodná aplikace § 420 obč. zákoníku), či jednání spočívajícího v rozporu dobrými mravy (pak měl být aplikován § 424 obč. zákoníku).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tento závěr nebylo ani třeba posuzovat stěžovatelův návrh na postup Ústavního soudu podle § 39 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru