Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 291/03Usnesení ÚS ze dne 14.06.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.291.03
Datum podání23.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 71

2/1993 Sb., čl. 8


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 291/03 ze dne 14. 6. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I.ÚS 291/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 291/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti M. W., zastoupeného Mgr. P. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 44 To 142/2003 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2003, sp. zn. 43 Nt 30/2003, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil v záhlaví uvedená usnesení, kterými bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby.

Uvedeným usnesením stěžovatel vytýká porušení svého práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod a porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného článkem čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z materiálů obsažených ve spise Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vzal napadeným usnesením do vazby M. W., pprap. M. V. a V. J., obviněné z trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, a to v případě stěžovatele z důvodů podle § 67 písm. b) trestního řádu (koluzní vazba). V odůvodnění obvodní soud uvedl, že přezkoumal důvodnost návrhu státního zástupce na vzetí do vazby i předložený spisový materiál a dospěl k závěru, že návrh státního zástupce je důvodný. Obvodní soud dále uvedl, že trestní řízení je na samém počátku a že je nutné provést konfrontace mezi obviněnými a zejména konfrontace s poškozeným P. M. Konstatoval proto hrozící nebezpečí, že by všichni obvinění mohli při pobytu na svobodě mařit průběh vyšetřování a jsou zde proto dány důvody vazby podle § 67 písm. b).

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Úvodem městský soud předeslal, že k datu rozhodování stížnostního soudu byl již M. W. z vazby propuštěn na svobodu rozhodnutím státního zástupce ze dne 7. 3. 2003, neboť důvod vazby koluzní v průběhu řízení pominul. Dospěl k závěru, že důvod vazby koluzní byl v počátku řízení dovozen u všech obviněných v souladu se zákonem. Kromě obavy, že by obvinění na svobodě ovlivňovali dosud nevyslechnuté svědky, se kterými byli před tím v kontaktu a mohli by na ně působit, bylo třeba zabránit i obavě z domluvy mezi obviněnými navzájem.

Z ústavní stížnosti vyplývá názor stěžovatele, že v jeho případě nebyly splněny zákonné důvody pro koluzní vazbu, přičemž ani usnesení obvodního soudu, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, ani zamítavé usnesení městského soudu neobsahují skutečnosti, které by vazbu odůvodňovaly. Dle názoru stěžovatele navíc postup státního zástupce, který údajně nekonal s největším urychlením, zapříčinil v rozporu s trestním řádem, že takto nezákonná vazba netrvala jen nezbytně nutnou dobu. Proto v napadených usnesení spatřuje porušení čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny a čl. 36 Listiny.

Čl. 8 Listiny základních práv a svobod zní:

(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal písemné vyjádření účastníků řízení. Obvodní soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení. Městský soud ve svém vyjádření zejména uvádí, že zákonná maximální doba vazby nebyla v případě stěžovatele ani zdaleka vyčerpána a že stěžovatel byl v době rozhodování městského soudu z vazby již propuštěn, neboť pominuly její důvody. Městský soud též připomněl skutečnost, že v počátku řízení existovaly rozpory mezi výpověďmi obviněných. Dále zdůraznil právo státního zástupce z hlediska taktiky vyšetřování určovat sled výslechů svědků a zvažovat eventualitu provedení konfrontací. S odkazem na své napadené usnesení uvedl, že v době rozhodování obvodního soudu důvody vazby u stěžovatele existovaly. Proto městský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Po důkladném zvážení způsobilosti napadených rozhodnutí porušit subjektivní ústavní práva stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že není běžnou třetí instancí v rámci obecného soudnictví, může tedy přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Přestože v době rozhodování Ústavního soudu byl stěžovatel již z vazby propuštěn, neměla tato skutečnost na rozhodování Ústavního soudu zásadní vliv a opodstatněnost ústavní stížnosti byla přezkoumána. Ústavní soud se zaměřil na skutečnost, zda jsou napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jejich vydání předcházelo, způsobilá porušit ústavně zaručené práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury se do úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li následné rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96. Publikovaný in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88.).

Vzetí do vazby je bezpochyby výrazným omezením ústavně zaručených práv jednotlivce a vazební důvody tedy musí vždy odpovídat požadavkům zákona, neboť jen na jeho základě lze svobodu jednotlivce omezit. Posouzení zjištěných skutečností jako kvalifikovaných důvodů pro vzetí do vazby je tedy vždy otázkou velice citlivou. Je však především věcí obecných soudů, zda konkrétní skutečnosti shledají dostatečně intenzivními ke splnění požadavků zákona. Právě obecné soudy při důkladné znalosti skutkových okolností té které věci, v kterémkoli stadiu řízení, posuzují důvody vazby a jejich trvání. Pro aplikaci § 67 písm. b) trestního řádu tedy nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, ale tato je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování a podobně.

Jak Ústavní soud uvedl ve své dřívější judikatuře (např. nález ze dne 15. 9. 1994 sp. zn. II. ÚS 138/93, publikovaný in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 44.), ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu předpokládá pro vzetí do vazby konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. To bude platit vždy, když obviněný sám zavdá příčinu k této obavě. Na druhou stranu však může stačit určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i rozsah potřebného dokazování, všechny znaky skutkové podstaty trestného činu i stadium vyšetřování.

Dle názoru Ústavního soudu obvodní soud v odůvodnění svého usnesení takovou objektivní konstelaci vyjádřil způsobem, který není v extrémním rozporu s ústavními kautelami.

Ve své obavě z maření průběhu vyšetřování stěžovatelem zohlednil výsledek svého přezkumu důvodnosti zahájení trestního stíhání stěžovatele a též výsledek přezkumu důvodnosti návrhu státního zástupce na jeho vzetí do vazby. Obvodní soud taktéž přihlédl k počátečnímu stádiu vyšetřování a celkovému charakteru skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a jeho závažnosti s uvážením podrobně popsaného jednání obviněných včetně stěžovatele M. W. Dále uvedl nutnost provedení konfrontace mezi jednotlivými obviněnými a zejména nutnost konfrontace s poškozeným.

Úvaha o potřebě uskutečnění konfrontací mezi jednotlivými obviněnými a mezi obviněnými a poškozeným jako důležitou součástí vyšetřování byl oprávněnou úvahou obvodního soudu jednajícího s plným obeznámením se spisovým materiálem. Obvodní soud měl v době svého rozhodování k dispozici výpovědi stěžovatele i dalších obviněných a stanovisko poškozeného, v nichž spatřoval dostatečně intenzivní rozpory, k jejichž odstranění potřebu konfrontace shledal.

Městský soud ve svém usnesením s argumentací obvodního soudu ztotožnil a nezjistil v jeho postupu procesní vady. V odůvodnění svého usnesení zdůraznil obavu z možného ovlivňování dosud nevyslechnutého poškozeného P. M. v procesním postavení svědka a též obavu z domluvy obviněných mezi sebou navzájem.

Ústavní soud připomíná, že pro výslech poškozeného P. M. jako svědka před zahájením trestního stíhání nebyly splněny podmínky vymezené v ustanovení § 158 odst. 8 trestního řádu.

Ústavní soud se z ústavněprávního hlediska ztotožnil s argumentací městského soudu obsaženou v jeho usnesení i v písemném vyjádření co do možnosti orgánů činných v trestním řízení v mezích daných trestním řádem určovat pořadí provedení důkazů (výslech poškozeného v procesním postavení svědka) i co do možnosti upustit od konfrontace v určité fázi vyšetřování, ačkoliv ji v počáteční fázi řízení zvažoval.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pochybnosti týkající se rychlosti a správnosti postupu státního zástupce uvedené v ústavní stížnosti, nesměřují proti napadeným usnesením obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud v posuzované věci nezabýval námitkou, vztahující se k údajným průtahům v postupu státního zástupce. Ve vztahu k této námitce se totiž stěžovatel v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

Ústavní soud má za to, že důvod zásahu do osobní svobody stěžovatele je v rozhodnutích soudů odůvodněn způsobem, který extrémně nepřekračuje meze dané ústavním pořádkem. Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby bylo též soudy obou stupňů přezkoumatelným způsobem odůvodněno tak, že Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy přijaly odpovídající závěry ve vztahu ke koluznímu vazebnímu důvodu u stěžovatele, jež mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Postupem soudů tak došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Z výše popsaných důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnutá jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2005

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru