Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 290/04Usnesení ÚS ze dne 26.05.2004Právo na svobodu pohybu a pobytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 34/33 SbNU 539
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.290.04
Datum podání14.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 14 odst.1, čl. 14 odst.4, čl. 36 odst.2, čl. 42

Ostatní dotčené předpisy

326/1999 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 290/04 ze dne 26. 5. 2004

U 34/33 SbNU 539

Právo na svobodu pohybu a pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 26. května 2004 sp. zn. I. ÚS 290/04 ve věci ústavní stížnosti F. L. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu z 18. 3. 2004 sp. zn. 2 Azs 74/2003, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 7. 2003 sp. zn. 5 Ca 62/2003, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, kterou se stěžovatel domáhal zrušení předchozích správních rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti víza k pobytu.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po nabytí účinnosti novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud tímto rozhodnutím zamítl kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 5 Ca 62/2003, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, kterou se domáhal zrušení předchozích správních rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl především zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které bylo podle stěžovatele porušeno v několika bodech.

K porušení základních zásad správního řízení došlo podle stěžovatele již při projednávání jeho věci před správním úřadem, když správní orgán nepostupoval proti stěžovateli individuálně, nýbrž podobně jako v jiných případech státních příslušníků Čínské lidové republiky rozhodl vízum neprodloužit. Rozhodnutí v těchto věcech se zpravidla lišila pouze jmény a daty narození účastníků s tím, že odůvodnění bylo stejné.

Stěžovatel se domnívá, že v daném případě je dotčen čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť hromadným vyhoštěním jsou všechna opatření donucující cizince jakožto skupinu, aby opustili zemi.

Podle stěžovatele došlo napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu k zásahu do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 2 v návaznosti na čl. 42 odst. 2 a čl. 14 odst. 1 Listiny, a dále byl porušen čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě. V této souvislosti stěžovatel poukázal především na to, že ze soudního přezkumu nemohou být vyloučena rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod. Tímto základním právem je v daném případě svoboda pohybu a pobytu, která je podle stěžovatele přiznána nikoliv pouze občanům, ale i cizincům.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti se ochrana ústavnosti projevuje především v rovině ochrany individuálních (subjektivních) základních práv a svobod jednotlivce.

V projednávané věci je proto pro Ústavní soud relevantní otázka, zda je vyloučení rozhodování správního soudu ve věci prodloužení víza zásahem do práva jednotlivce na fair proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny, resp. zda skutečnost, jíž se v řízení před správními soudy stěžovatel domáhal, vůbec požívá ústavněprávní garanci jako základní právo a zda tedy má být pod ochranou soudní moci.

Podle čl. 36 odst. 2 Listiny má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak. Z takové pravomoci soudu nesmí být ovšem vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

V daném případě je tedy rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2 věta prvá Listiny). Neexistuje-li subjektivní právo v rovině jednoduchého práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny).

Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 19, str. 327). Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem toho kterého hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže takový proces požívat ústavněprávní ochrany.

V daném případě se stěžovatel sice dovolává základního práva podle čl. 14 odst. 1 Listiny, který zaručuje svobodu pohybu a pobytu. Takové základní právo se ovšem uplatní jen prima faciae bez ohledu na to, zda je stěžovatel státním příslušníkem České republiky, nebo cizincem či osobou bez státní příslušnosti. Toto právo je však třeba konkretizovat s ohledem na normativní obsah čl. 14 odst. 4 Listiny. Toto právo proto v žádném případě nelze vykládat tak, že by zaručovalo také svobodu pohybu a pobytu skrze státní hranice, neboť je plně v diskreci a svobodné jurisdikci státu (v terminologii Evropského soudu pro lidská práva "within the margin of appreciation"), zda určitou osobu - cizího státního příslušníka - s ohledem na vlastní zájmy (ať už vnitropolitické či zahraničněpolitické) na své území vpustí či nikoliv a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i po té, co uběhla doba, po niž byl vstup této osobě na území státu povolen. Pouze občanům České republiky je totiž garantováno právo na svobodný vstup na území České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny).

Jinými slovy, stěžovatel v daném případě není nositelem žádného základního práva, jehož obsahem by bylo právo svobodně setrvávat na území České republiky. Postavení stěžovatele je v daném případě plně v diskreční pravomoci příslušných orgánů veřejné moci v České republice.

Ústavnísoud má za to, že tato ústavněprávní úvaha se promítla do argumentace, která je obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a podle níž neexistuje právní nárok stěžovatele na prodloužení víza.

Pokud ovšem stěžovatel není nositelem základního práva, nelze mu ani přisvědčit v tom, že by Nejvyšší správnísoud porušil jeho právo na fair proces garantované čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ústavnísoud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele týkající se porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě, totiž že neprodloužení víza v určitém množství individuálních případů by bylo lze považovat za hromadné vyhoštění cizinců. Ústavní soud má za to, že neprodloužení víza, na něž neexistuje právní nárok a ani nepožívá ústavněprávní ochrany jako základní právo, především nelze považovat za akt vyhoštění. V daném případě navíc stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neosvědčil vztah mezi svou individuální věcí a ostatními případy rozhodování o žádostech o prodloužení víza v tom směru, že by daná opatření vykazovala atribut hromadnosti či paušálnosti vůči určité skupině cizinců, jejímž členem je také stěžovatel.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru