Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 29/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projedn... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.29.11.1
Datum podání04.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.2, § 31a odst.3, § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 29/11 ze dne 23. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Ř., zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, U Zámeckého parku 221/5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2010, č. j. 22 C 26/2009-17, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, č. j. 23 Co 414/2010-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy za průtahy v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Ca 6/2006. Stěžovatelka dne 4. 4. 2006 podala správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a věc byla přidělena Městskému soudu v Praze pod sp. zn. 4 Ca 6/2006. Na výzvu správního (městského) soudu souhlasila s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, avšak vzhledem k tomu, že dva a půl roku správním soudem pod sp. zn. 4 Ca 6/2006 "nebylo konáno", měla za to, že soudně správní řízení trpělo neodůvodněnými průtahy. Dne 12. 2. 2009 se proto stěžovatelka obrátila na ministerstvo spravedlnosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, tj. 50.000,- Kč za každý rok prodlení v řízení, jež bylo vedeno pod sp. zn. 4 Ca 6/2006. Poté, dne 6. 3. 2009 vydal (správní) Městský soud v Praze rozsudek sp. zn. 4 Ca 6/2006, kterým její správní žalobě vyhověl. Žalovaný správní orgán pak podal proti rozsudku sp. zn. 4 Ca 6/2006 kasační stížnost, ta však byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta (rozsudkem ze dne 23. 7. 2009, č. j. 2 As 38/2009-64).

Žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále též jako vedlejší účastnice) měla za to, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu; celková délka řízení činila tři roky a tři měsíce, a řízení probíhalo ve dvou stupních. Byl prý sice shledán určitý průtah, avšak vzhledem ke specifickému charakteru správního soudnictví a vzhledem k zanedbatelnému předmětu řízení pro stěžovatelku nelze celkovou délku hodnotit jako nepřiměřenou.

Obvodní soud při svém rozhodování vycházel ze spisu Městského soudu v Praze a shledal, že stěžovatelka se domáhala správní žalobou zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 20. 3. 2006. V napadeném rozsudku dovodil, že průběh řízení byl velmi rychlý a plynulý do chvíle, než stěžovatelka souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. To se stalo dne 18. 7. 2006 a do 6. 3. 2009, kdy bylo rozhodnuto, nebyl učiněn žádný úkon. Poté opět následoval plynulý průběh řízení. Celková délka řízení trvala tři roky a čtyři měsíce, bylo rozhodováno ve dvou stupních soudní soustavy, přičemž řízení nebylo ani po skutkové ani po právní stránce složité. Jakkoli - dle obvodního soudu - by bylo možné za normálních okolností celkovou délku řízení v trvání 3 let a 4 měsíců hodnotit jako přiměřenou, vzhledem k neodůvodněnému průtahu v řízení v trvání více než dvou a půl roku shledal obvodní soud, že došlo k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě. Avšak, jednalo se o bagatelní věc, jak dokládá spis Městského soudu v Praze, neboť stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty za údajné porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích ve výši 3.000,- Kč. Význam tohoto řízení pro stěžovatelku byl dle obvodního soudu malý, což ona sama potvrdila, jestliže uvedla, že na jeho výsledku nebyla nijak podstatně závislá. Proto obvodní soud uzavřel, že dostačující je v daném případě konstatovat porušení jejich práv a nelze proto přistoupit k přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek obvodního soudu potvrdil. Souhlasil se soudem prvního stupně, který se prý dostatečně vypořádal s uplatněným návrhem stěžovatelky, pokud jí náhradu za nemajetkovou újmu v penězích nepřiznal.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména následující.

V řízení, kde je jediným úkonem soudce prostudování spisu a vydání rozhodnutí, nelze dobu 3 let a 4 měsíců považovat za přiměřenou (Nejvyšší správní soud si vystačil se dvěma měsíci). Dle stěžovatelky nelze pouhé konstatování porušení jejího práva považovat za dostatečnou satisfakci, a to ani s odůvodněním, že spor, v němž k průtahům došlo, nebyl z jejího hlediska zásadního významu. Příslušné státní orgány pak nic nemotivuje ke sjednání nápravy. Je proto třeba poškozeným přiznávat za průtahy v řízení adekvátní částky, které - zde pro vedlejší účastnici - budou citelným zásahem do rozpočtu její organizační složky odpovědné za řádný chod justice. Byť je smyslem vyplacení náhrady prvořadě odškodnění poškozeného účastníka řízení za neodůvodněné průtahy, nelze nemít na zřeteli ani výchovný aspekt takovéhoto plnění. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10, podle něhož v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Dle stěžovatelky soudy neobjasnily, v čem shledaly "výjimečnost kauzy vedené pod sp. zn. 4 Ca 6/2006, která je vedla k tomu, že stěžovatelce nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích."

Podle stěžovatelky tak napadené rozsudky obecných soudů porušily její základní právo na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto navrhla jejich zrušení.

III.

1) Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s názorem obecných soudů, dle nichž bylo dostačující pouhé konstatování porušení práva stěžovatelky na přiměřenou délku soudního řízení, takže nebylo namístě přisoudit stěžovatelce náhradu za nemajetkovou újmu v penězích.

K takto koncipované ústavní stížnosti je předně třeba zmínit - jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje - že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není totiž možné považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. To z ústavního pořádku ani ze zákona o Ústavním soudu dovodit nelze.

2) Ústavní soud se v principu obdobnou problematikou již ve své judikatuře zabýval.

V řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2528/08 zkoumal Ústavní soud námitku stěžovatele, že rozhodnutí obsahující pouhé konstatování porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, je porušením jeho práva dle čl. 36 Listiny. Obecné soudy v tehdejší věci dospěly k závěru, že samotné konstatování porušení práva stěžovatele lze považovat v daném případě za postačující. V usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2528/08 - kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná - konstatoval, že "Pokud Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem konstatoval porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které považoval za dostačující zadostiučinění, postupoval v intencích ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.".

V řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3146/09 se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů, dle kterých stěžovatel nemá nárok na přiznání zadostiučinění v penězích, ačkoliv k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a že postačí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu toliko konstatovat porušení práva [§ 13, § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.]. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele byl jeho nesouhlas s názorem obecných soudů, že mu není možno přiznat přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. Ústavní soud pak v usnesení ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 3146/09 - kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná - citoval § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., uvedl, že těmito kritérii se obecné soudy řídily, konstatoval, že závěry obecných soudů se nejeví nijak nelogickými či nepřiměřenými, a že na odůvodnění napadených rozhodnutí proto postačí v podrobnostech odkázat.

3) Jinými slovy, z existující právní úpravy plyne, že nutným důsledkem zjištění existence nemajetkové újmy není vždy přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Totiž, podle § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb. platí, že "Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.". Přiměřené zadostiučinění lze tedy poskytnout jen v případě, jestliže - jak zákon stanoví - samotné konstatování porušení práva by se jako dostačující nejevilo.

Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru - toto posouzení přehodnocovat a nahrazovat jej posouzením vlastním. Tím by totiž Ústavní soud atrahoval na sebe roli obecného soudu (třetí instance) a zasahoval by do nezávislosti obecných soudů; to mu však nepřísluší, neboť ex constitutione není další instancí obecného soudnictví, nýbrž je výlučně orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.

Obecné soudy v nyní posuzované věci postupovaly v souladu s § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jestliže dospěly k závěru, že samotné konstatování porušení práva stěžovatelky se jeví jako dostačující. Tento svůj závěr racionálně logicky vysvětlily (odůvodnily), což je z ústavně právního hlediska (shora vymezeného) klíčové. V posouzení věci provedeném obecnými soudy tak libovůli, svévoli či exces nelze shledat.

V konkrétnostech lze dodat následující.

4) Obecné soudy dospěly k závěru, že toliko konstatování porušení práva stěžovatelky je dostačující, především na základě argumentu, že se jednalo (ve věci, v níž došlo k újmě stěžovatelky - tedy k průtahu) o bagatelní věc, jak dokládá spis Městského soudu v Praze; stěžovatelka se tam domáhala zrušení rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty za údajné porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích ve výši 3.000,- Kč. Obvodní soud v rámci hodnocení tohoto kritéria dodal, že význam tohoto řízení byl malý, což sama stěžovatelka dle obvodního soudu vyjádřila v žalobě slovy, že na výsledku nebyla nijak podstatně závislá. Ani stěžovatelka sama v ústavní stížnosti - konkrétně argumentačně - nepatrný význam předmětu řízení pro svoji osobu nezpochybňuje.

I kdyby bylo tedy možné přisvědčit stěžovatelčině námitce proti dílčí úvaze obvodního soudu naplňující (jiné) kritérium, jímž je "celková délka řízení" - stěžovatelka tvrdí, že celková doba řízení v počtu 3 let a 4 měsíců byla hrubě nepřiměřená (byť bylo rozhodováno ve dvou stupních soudní soustavy) - konečný závěr obecných soudů, že konstatování porušení práva stěžovatelky na přiměřenou délku řízení je dostačující, jako ústavně souladný obstojí, neboť není ani extrémní, ani svévolný. Klíčová je totiž racionalita (ne-extrémnost) úvahy, že s ohledem na bagatelní předmět řízení (v němž došlo k průtahu) je adekvátní v odůvodnění napadených usnesení obecných soudů porušení práva stěžovatelky toliko konstatovat.

Ostatně, i aktuální judikatura Nejvyššího soudu - kterému ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů - považuje za zcela výjimečné okolnosti, kdy je dostačující toliko konstatace porušení práva na přiměřenou délku řízení, např. nepatrný význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, nebo ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).

Tím je vypořádána i námitka stěžovatelky (poukazující na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10), že obecné soudy neobjasnily, v čem shledaly výjimečnost kauzy vedené pod sp. zn. 4 Ca 6/2006, která je vedla k tomu, že stěžovatelce nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Právě onen bagatelní předmět řízení - pokuta jen ve výši 3.000,- Kč, a to nejen obecně, ale i v kontextu poměrů stěžovatelky - zřejmě vedl k implicitnímu vyjádření obecných soudů, že případ stěžovatelky je tak výjimečný, že jí přiměřené zadostiučinění v penězích nepřísluší. K této otázce odkazuje Ústavní soud i na shora citovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu.

Lze ještě podotknout, že Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. hraje "význam předmětu řízení pro poškozeného" klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední). Jakkoli se doslovné znění § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vztahuje jen na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, není rozumného důvodu nevztáhnout toto ustanovení (tedy i hledisko "význam předmětu řízení pro poškozeného") širším výkladem i na posuzování toho, zda je dostačující toliko konstatování porušení práva. V § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uvedená kritéria totiž mohou mít - ze své povahy - zjevně místo i při posuzování toho, zda je konstatování porušení práva dostatečné. Poněkud z jiného úhlu vzato, není rozumná představa, že se racionální zákonodárce rozhodl objektivizovat rozhodování obecných soudů při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích stanovením kritérií (byť jen demonstrativním výčtem), zatímco předcházející posouzení o dostatečnosti toliko konstatování porušení práva by se rozhodl ponechat bez přihlédnutí k nim. [Ostatně, význam a dopady doslovného znění ust. § 31a odst. 3 cit. zákona (viz výše) nelze hodnotit odtrženě od vedoucí zásady platné pro přiměřené zadostiučinění vyjádřené v § 31a odst. 2 téhož zákona (pod bodem 3 tohoto usnesení výše).]

Uvedené kritérium ("význam předmětu řízení pro poškozeného") přitom - v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu - zjevně považovaly za klíčové i obecné soudy (například odvolací soud výslovně poukázal jen na toto kritérium: "lze souhlasit se soudem I. stupně v tom, že žalobkyně se domáhala nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení správním, kde se jednalo o celkem bezvýznamnou věc.").

5) Stěžovatelka konečně namítla, že při pouhém konstatování porušení práva nic nemotivuje příslušné orgány České republiky ke sjednání nápravy. Dle stěžovatelky nelze nemít na zřeteli i aspekt výchovný.

K obdobné námitce však již shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 uvádí, že "Nutno rovněž odmítnout, že by se na přiměřené zadostiučinění mělo nahlížet jako na určitou "sankci" směřující vůči příslušnému orgánu veřejné moci, a to z důvodů, které již uvedl vedlejší účastník ve svém vyjádření, když poukázal na reparační (příp. satisfakční) funkci přiměřeného zadostiučinění.".

K této námitce stěžovatelky lze ještě dodat, že konstatování porušení práva účastníka řízení v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů může mít - v obecné rovině - preventivní funkci kupříkladu i tím, že může zakládat důvod kárného řízení s dotyčným soudcem (který zavinil průtahy v řízení) nebo minimálně se může dobré pověsti takového soudce dotknout.

IV.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru