Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2898/19 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2898.19.1
Datum podání03.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243e odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2898/19 ze dne 30. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Božetěcha Hájka, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, se sídlem Štěpánská 39, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019 č. j. 22 Cdo 1266/2019-768, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadá shora označené kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejvyšší soud dle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudek Nejvyššího soudu zrušil předchozí rozsudky vydané ve věci o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatele (jako žalovaného) a vyhověl tak dovolatelům (v pozici žalobců). Podle Nejvyššího soudu obecné soudy pochybily při posouzení právní otázky solventnosti jednotlivých účastníků (vlastníků nemovitosti).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že všechna předcházející rozhodnutí ve věci byla vždy vydána ve prospěch stěžovatele, vyjma ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. V následně podaném návrhu stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.

6. V projednávaném případě brojí stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku, kterým však řízení skončeno nebylo. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Z těchto důvodů je nelze považovat za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 698/12 nebo III. ÚS 1529/17). Probíhá-li přitom před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod; naopak by takový postup byl v rozporu s již zmíněnou zásadou subsidiarity. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před konečným rozhodnutím civilních soudů, mohl by totiž Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecné justice. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící škody, tedy porušení ústavních práv. Naopak řízení o ústavní stížnosti není pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení, vedená jinými orgány veřejné moci.

7. Nadto ze skutečnosti, že podle závazného právního názoru pro nižší instance (vysloveného v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu) bylo posouzení nižšími soudy nedostatečné v otázce solventnosti, resp. že neodpovídalo ustálené judikatuře, ještě nelze usuzovat o věcném ukončení sporu. Zda bude stěžovatel před obecnými soudy v závěru úspěšný, nebo nikoliv (a bude se tak moc obrátit event. i na Ústavní soud), tak dosud není jasné. V ústavní stížnosti namítané specifické skutkové okolnosti posoudí právě prvostupňový soud v rámci svého rozhodování v řízení navazujícím na kasační rozsudek Nejvyššího soudu.

8. Nebude-li přitom stěžovatel v navazujícím řízení a po vyčerpání všech (řádných i mimořádných) opravných prostředků úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a nové výsledky řízení před obecnými soudy. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti proto stěžovatele v konečném důsledku nijak nepoškozuje, neboť pokud by v navazujícím řízení neuspěl, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňoval konečný výsledek řízení.

9. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této věci ještě nebylo před civilními soudy definitivně ukončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží. Proto dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť se jedná o návrh akcesorický, a jako takový sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/18 ze dne 27. 11. 2018). Nadto ani nelze přiznat odklad rozhodnutí, jehož účinky již nastaly - předmětné řízení v důsledku kasačního rozsudku stále běží.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru