Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2898/16 #1Nález ÚS ze dne 21.02.2017Odečtení nákladů exekuce před vydáním vymoženého plnění insolvenčnímu správci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkodůvodnění
interpretace
insolvence/správce
insolvence/řízení
exekutor
odměna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/84 SbNU 381
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2898.16.1
Datum vyhlášení01.03.2017
Datum podání29.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1, čl. 11 odst.1, čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 46 odst.7, § 3

182/2006 Sb., § 168 odst.2 písm.a

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce. Účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

Pokud obecné soudy nerespektují kogentní právní normy a svá rozhodnutí náležitě neodůvodní, porušují tím nejen právo účastníků řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale také princip vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 21. 2. 2017 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele JUDr. Milana Makaria usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2016 sp. zn. 20 Cdo 4010/2015 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2015 č. j. 24 Co 226/2015-72 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Narativní část

Stěžovatel jako soudní exekutor provedl v rámci exekučního řízení dražbu nemovitých věcí povinného a jeho manželky. Svým usnesením rozhodl o odečtení nákladů exekuce z výtěžku exekuce dle § 46 odst. 7 exekučního řádu a zbývající vymoženou částku určil k vydání insolvenčnímu správci. Odvolací soud jeho rozhodnutí změnil tak, že insolvenčnímu správci se vydává celá vymožená částka, tedy výtěžek dražby bez odpočtu nákladů exekuce. V rámci svého odůvodnění odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 32/2015, v němž se Nejvyšší soud zabýval konkurencí dvou předpisů stejné právní síly, a to exekučního řádu a insolvenčního zákona a v němž uzavřel, že soudní exekutor je povinen přihlásit svoji pohledávku za povinným (úpadcem) v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení, jinak by došlo k jeho nepřípustnému zvýhodnění. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil, neboť bylo zcela v souladu s jeho rozhodovací praxí.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016, jakož i na nález IV. ÚS 2264/16 ze dne 31. 1. 2017, v nichž dovodil, že § 46 odst. 7 exekučního řádu zakotvuje určitý postup pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení. Exekutor si proto smí z částky vymožené v rámci exekuce ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce. Stávající rozhodovací praxe obecných soudů vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 je protiústavní, jelikož při výkladu kolidujících právních norem insolvenčního zákona a exekučního řádu soudy nepostupují v souladu s obecnými výkladovými pravidly. Svůj odklon přitom nedostatečně odůvodňují, čímž se dopouštějí zakázané svévole. Vztah mezi předmětnými normami je vztahem obecné, dřívější právní úpravy podle insolvenčního zákona a zvláštní, pozdější právní úpravy podle exekučního řádu.

V daném případě stěžovatel vydal dražební vyhlášku, provedl dražbu a vydal usnesení o příklepu v době, kdy účinky insolvenčního řízení netrvaly. K vymožení plnění a tedy ke vzniku práva stěžovatele na náhradu nákladů exekuce v konkrétní výši došlo až poté, co uplynula lhůta stanovená pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Pokud by si tedy stěžovatel nemohl odpočíst náklady provedené exekuce od vymoženého plnění, které byl povinen odevzdat insolvenčnímu správci, byl by zcela zbaven práva domáhat se odměny za svou činnost.

Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip vázanosti soudce zákonem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, jelikož obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 7 exekučního řádu. Napadená rozhodnutí byla nedostatečně zdůvodněná a v konečném důsledku svévolná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017

N 32/84 SbNU 381

Odečtení nákladů exekuce před vydáním vymoženého plnění insolvenčnímu správci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 21. února 2017 sp. zn. I. ÚS 2898/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Makaria, se sídlem Plzeňská 298/276, Praha 5, zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem, se sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2016 sp. zn. 20 Cdo 4010/2015 o zamítnutí stěžovatelova dovolání a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2015 č. j. 24 Co 226/2015-72, kterým bylo změněno usnesení vydané stěžovatelem jakožto soudním exekutorem tak, že se insolvenčnímu správci vydává do majetkové podstaty úpadců celá částka, kterou stěžovatel jakožto exekutor vymohl v exekučním řízení, a to bez odpočtu nákladů exekuce, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2016 sp. zn. 20 Cdo 4010/2015 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2015 č. j. 24 Co 226/2015-72 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip vázanosti soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Dne 29. 1. 2014 došlo ve věci exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 10. 2011 č. j. 27 EXE 1435/2011-13 ke změně soudního exekutora; exekutorem provádějícím exekuci prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví povinného a jeho manželky se tak stal stěžovatel. Ten v rámci uvedené exekuce provedl dražbu nemovitých věcí dne 29. 4. 2014. Po právní moci usnesení o příklepu vydražených nemovitých věcí vydal stěžovatel jako soudní exekutor dne 26. 2. 2015 rozhodnutí č. j. 156 EX 855/14-63, jímž rozhodl v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o vydání vymoženého plnění po odpočtu nákladů exekuce, a to tak, že z vymoženého a doposud nevyplaceného plnění ve výši 5 750 000 Kč se po odpočtu doposud vzniklých nevyplacených nákladů exekuce ve výši 745 701,70 Kč insolvenčnímu správci vydává částka 5 004 298,30 Kč.

2. Napadeným usnesením ze dne 17. 6. 2015 změnil Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") usnesení stěžovatele jako soudního exekutora tak, že se insolvenčnímu správci vydává celé vymožené a dosud nevyplacené plnění ve výši 5 750 000 Kč. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou konkurence dvou předpisů stejné právní síly, a to exekučního řádu a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a v němž uzavřel, že soudní exekutor je povinen přihlásit svoji pohledávku za povinným - úpadcem (dlužníkem) - v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce (dlužníka) a že odečtením nákladů exekuce by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce, krajský soud dovodil, že stěžovatel je povinen vydat celé vymožené plnění bez odečtu nákladů exekuce insolvenčnímu správci.

3. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení věci, s tím, že právní argumentace podaná Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 nemůže v daném případě obstát. Uvedl, že k zahájení insolvenčního řízení došlo dne 31. 10. 2013, že jeho účinky trvaly do 7. 11. 2013, kdy byl insolvenční návrh nepravomocně odmítnut, přičemž ale usnesením o neodmítnutí insolvenčního návrhu ze dne 23. 4. 2014 insolvenční řízení tzv. obživlo a trvá dosud. V době, kdy účinky uvedené v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona netrvaly, vydal stěžovatel dražební vyhlášku, následně vydražil nemovité věci povinného a vydal usnesení o příklepu (usnesení ze dne 29. 4. 2014 č. j. 156 EX 855/14-33). K doplacení nejvyššího podání vydražiteli došlo dne 24. 2. 2015. Nejdříve k tomuto dni vzniklo stěžovateli jako soudnímu exekutorovi fakticky právo na náhradu nákladů exekuce v konkrétní výši. Lhůta pro podání přihlášek věřitelů v insolvenčním řízení však uplynula za dva měsíce ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku, tedy dnem 10. 11. 2014. Proto by v daném případě právní argumentací podanou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na odměnu za vykonanou exekuční činnost.

4. Nejvyšší soud prohlásil dovolání za přípustné s tím, že otázkou nákladů exekuce v případě, že právo na jejich náhradu exekutorovi vzniklo až po uplynutí lhůty k podání přihlášek v insolvenčním řízení, se dosud nezabýval, ale zamítl je jako nedůvodné. Připomněl, že v souzené věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 15. 10. 2011, zatímco insolvenční řízení proti povinnému bylo zahájeno dne 31. 10. 2013. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2013 byl návrh věřitele na zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka pro vady odmítnut, usnesením ze dne 23. 4. 2014 však Vrchní soud v Praze rozhodl o neodmítnutí insolvenčního návrhu (ke zveřejnění usnesení došlo 12. 5. 2014). Stěžovatel jako soudní exekutor usnesením ze dne 29. 4. 2014 udělil příklep k vydraženým nemovitým věcem vydražitelům, kteří doplatili nejvyšší podání dne 24. 2. 2015. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 9. 2014 rozhodl mimo jiné, že se zjišťuje úpadek dlužníka a že na jeho majetek se prohlašuje konkurs. Dále Nejvyšší soud připomněl, že ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení. Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému - úpadci, je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce (dlužníka). Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu v jeho doslovném znění nelze. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 29 Cdo 5/2014. Současně se v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi vůči povinnému, i když k uspokojení pohledávky oprávněného nebylo v průběhu exekuce ničeho vymoženo. Z uvedených závěrů pak pro projednávanou věc vyplynulo, že pokud v době stanovené pro podání přihlášek stěžovatel jako soudní exekutor pro oprávněného ničeho nevymohl, právní úprava mu neumožňuje, aby si od plnění, které vymohl po uplynutí přihlašovací lhůty a které je povinen odevzdat insolvenčnímu správci ve smyslu § 46 odst. 7 exekučního řádu, odečetl náklady exekuce.

II. Argumentace účastníků řízení

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ze dne 29. 8. 2016 tvrdí, že usnesení Nejvyššího soudu obsahuje pouze strohé odůvodnění, je tedy prakticky nepřezkoumatelné, a nezabývá se problémem rozpornosti dosavadní rozhodovací praxe. Poukazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, jehož smysl a význam byl vtělen do ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, a na usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které - aniž by bylo vydáno velkým senátem příslušného kolegia - použití tohoto jasného a srozumitelného ustanovení vyloučilo, čímž byla porušena zásada právní jistoty. Napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, která se o toto usnesení opírají, proto zasahují do jeho práva na soudní a jinou ochranu a porušují zásadu obsaženou v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), dle které nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, neboť ve věci nerozhodoval senát složený řádně podle zákona.

6. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že soudní exekutor není v postavení běžného podnikatele, který svoji činnost vykonává zcela v režimu smluvní volnosti, a musí v rámci exekučního řízení provádět procesní úkony i za situace, kdy se exekuce dostává do střetu s insolvenčním řízením. Právě pro tyto případy bylo do právního řádu zařazeno ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, které zaručuje soudnímu exekutorovi právo na odměnu i v případech souběhu exekuce s insolvencí. Faktickou derogací tohoto ustanovení prostřednictvím soudních rozhodnutí v jeho věci došlo k porušení ústavní zásady dle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle které nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám.

7. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Připustil, že došlo k posunu v rozhodovací praxi v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609), poukázal však též na odlišný právní názor vyjádřený jedním z rozhodujících soudců.

8. Nejvyšší soud má za to, že ve svém rozhodnutí vysvětlil, jakými úvahami se řídil, je si nicméně vědom nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016.

9. Protože vyjádření obecných soudů neobsahují žádné skutečnosti, které by nebyly z rozhodovací činnosti známé, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.

III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Stížnost není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

11. Fyzická osoba vykonávající pravomoci soudního exekutora je v tomto případě aktivně legitimovaná k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, čímž se Ústavní soud podrobně zabýval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609), ve kterém mj. uvedl: "[Jestliže] napadené rozhodnutí zasáhlo exekutora ve sféře jeho činnosti ... jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, konkrétně pravomocným rozhodnutím v řízení, v němž sice exekutor nevystupoval jako účastník, ale jímž bylo zasaženo do jeho oprávněných zájmů [jako podnikatele]."

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. V této souvislosti Ústavní soud plně odkazuje na výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 378/16, jakož i na nález sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 31. 1. 2017 (N 11/84 SbNU 147), jimiž je vázán. V nich Ústavní soud dovodil, že ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu bylo schváleno v návaznosti na přijetí insolvenčního zákona a zakotvuje určitý postup pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení. Exekutor si proto smí z částky vymožené v rámci exekuce ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce. Stávající rozhodovací praxe obecných soudů vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 je protiústavní, jelikož při výkladu kolidujících právních norem insolvenčního zákona a exekučního řádu soudy nepostupují v souladu s obecnými výkladovými pravidly. Svůj odklon přitom nedostatečně odůvodňují, čímž se dopouštějí zakázané svévole. Vztah mezi předmětnými normami je vztahem obecné, dřívější právní úpravy podle insolvenčního zákona a zvláštní, pozdější právní úpravy podle exekučního řádu.

14. V projednávaném případě přitom obecné soudy dostatečně neodůvodnily, proč neaplikovaly zvláštní a pozdější normu exekučního řádu, a dopustily se tak nepřípustné svévole, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip vázanosti soudce zákonem.

15. K tomu je nutné podotknout, že v daném případě stěžovatel vydal dražební vyhlášku, provedl dražbu a vydal usnesení o příklepu v době, kdy účinky insolvenčního řízení netrvaly (viz bod 3). K vymožení plnění, a tedy ke vzniku práva stěžovatele na náhradu nákladů exekuce v konkrétní výši přitom došlo doplacením nejvyššího podání vydražiteli dne 24. 2. 2015, tj. až poté, co dne 10. 11. 2014 uplynula lhůta stanovená pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Pokud by si tedy stěžovatel nemohl odpočíst náklady provedené exekuce od vymoženého plnění, které byl povinen odevzdat insolvenčnímu správci, byl by zcela zbaven práva domáhat se odměny za svou činnost.

16. K tomu lze připomenout obiter dictum vyjádřené ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 (bod 24). Ústavnísoud v něm neshledal žádný podstatný rozdíl mezi situací, kdy je dražen majetek povinného exekutorem a kdy insolvenčním správcem, neviděl proto důvod, aby byla za tuto činnost insolvenčnímu správci odměna zajištěna formou prvořadé zapodstatové pohledávky, zatímco exekutor by odměnu za tuto činnost musel vymáhat jako řadový věřitel. Přitom právě ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu zajišťuje pohledávce exekutora výsadní postavení podobně, jako je zajišťuje § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona pohledávce insolvenčního správce. Závěr, že v situaci, kdy exekutor a insolvenční správce činí tentýž úkon v rámci úřední pravomoci, jeden z nich právo na odměnu zajištěno má, a druhý nikoliv, není opodstatněný.

17. Ústavnísoud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 7 exekučního řádu. Napadená rozhodnutí jsou nedostatečně zdůvodněná a v konečném důsledku svévolná, stejně jako rozhodovací praxe založená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.

18. Obecnésoudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce. Účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

19. S ohledem na výše popsané porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení principu vázanostisoudce zákony ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Rozhodl přitom bez nařízení ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru