Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2893/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2893.11.1
Datum podání29.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 201

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2893/11 ze dne 9. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec III -Jeřáb, 1. máje 535/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, čj. 3 Tdo 493/2011 - 17, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009, čj. 6 To 92/2009 - 118, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 12. 2008, čj. 4 T 308/2007 - 89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti P. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Děčíně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy, podle stěžovatele, nedostály povinnosti kontradiktornosti řízení, protože důkazy byly opatřovány jednostranně a rozhodly o jeho vině na základě "nepřesvědčivého důkazního stavu". Stěžovatel trestný čin nespáchal, vozidlo neřídil a přesto jej policie do záznamu o dopravní nehodě uvedla jako řidiče. Z tohoto záznamu pak vycházejí i další orgány činné v trestním řízení, včetně znaleckého posudku, který nepočítá s variantou, že řídila osoba odlišná od stěžovatele. Navíc policie nezadokumentovala místo nehody a pohyb osob na tomto místě, svědci popsali děj před nehodou a na místě nehody rozporně.

Nejvyšší soud odmítl, označeným usnesením, dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že po požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo. Na volném úseku silnice nezvládl řízení, s vozidlem vyjel vpravo mimo vozovku, kde narazil do travnatého svahu, v důsledku čehož se s vozidlem několikrát převrátil přes střechu. Z vozidla vypadl a způsobil si zranění. Hladina alkoholu byla stanovena na 1,33 g/kg. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zkušební dobou dvou let a zákaz činnosti - řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně se Ústavní soud musel vypořádat se skutečností, že stěžovatel, jak vyplývá z jím formulovaného petitu, v ústavní stížnosti nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, čj. 3 Tdo 493/2011 - 17, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání a od jehož doručení odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti. Tím postavil Ústavní soud před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění, byť pouze formálně, na toto rozhodnutí poukázal, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Proto Ústavní soud, vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu řízení jako celku. Vzhledem ke skutečnosti, že je ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 333/06, I. ÚS 367/06, IV. ÚS 335/07 a další).

V této souvislosti je nezbytné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů ve věci samé jsou vzájemně provázaná a nelze připustit situaci, kdy rozhodnutí soudů prvního stupně a odvolacího by byla zrušena a rozhodnutí dovolacího soudu bylo ponecháno v platnosti. Taková situace by byla nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby petit ústavní stížnosti vždy směřoval proti všem rozhodnutím, týkajícím se merita věci, neboť na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek.

V dalším lze jen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů, prosazuje své vlastní hodnocení provedených důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby a z toho následně konstruuje porušení svých ústavně zaručených práv. Jedná se přitom o opakování obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.

Ústavní soud zjistil, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatele uplatněných v odvolání a zopakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud. Pochybení nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu.

V provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy nebylo shledáno nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. Obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. K tvrzení stěžovatele, že vozidlo neřídil, lze poukázat na výpovědi svědků, kteří viděli, jak vozidlo stěžovatele dostalo smyk a vylétlo ze silnice. U havarovaného vozidla se ocitli v průběhu 2 - 5 minut. Začali prohledávat jeho okolí a v krátké době nalezli pouze zraněného stěžovatele. Ani následně nebyla v bezprostředním ani vzdáleném okolí dopravní nehody nalezena jiná osoba. Bylo nemožné, aby v tak krátkém časovém úseku bez zpozorování a zanechání stop opustila místo nehody. Z lékařské zprávy a z výslechu znalce vyplynulo, že zranění stěžovatele na pravém koleni je zraněním, které je možné dát do souvislosti s nárazem nohy na klíček ve spínací skříňce. Tato skutečnost (zranění pravého kolene) vyplynula i ze znaleckého posudku z oboru doprava, z analýzy pohybu nepřipoutaného řidiče při předmětné dopravní nehodě.

V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se výše uvedenými argumenty stěžovatele podrobně zabývaly a s nimi se vypořádaly. Dospěly k odůvodněnému závěru, že po provedeném dokazování zůstalo naprosto osamocené tvrzení stěžovatele, že v havarovaném vozidle, které je jeho vlastnictvím, jel pouze jako spolujezdec a řídila je jemu neznámá osoba. Uvedené tvrzení se jeví jako účelové ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti (zkráceně řečeno) za řízení motorového vozidla po požití alkoholických nápojů bezprostředně před jízdou, kdy v krvi stěžovatele bylo 1,3 promile alkoholu.

Stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru