Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2891/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2891.17.1
Datum podání13.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 259 odst.3, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2891/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Hlavní 241, 273 05 Svinařov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 680/2017-879 ze dne 28. 6. 2017, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 112/2016-799 ze dne 24. 1. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 1 T 7/2014-742 ze dne 19. 9. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 7/2014, Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se podle skutkových zjištění měl dopustit na realitní makléřce při ukázce nebytových prostorů, a to způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě výroku o vině předmětného rozsudku soudu prvního stupně. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud nesprávně dovodil, že nemůže napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přecházejícím výsledkem. Stěžovatel dále namítl, že vůči jeho osobě byly porušeny základní zásady trestního řízení, a to zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že důkazy sloužící v jeho prospěch soud zcela ignoroval. Soud se dle jeho názoru rovněž nedostatečně zabýval návrhy obhajoby na provedení důkazů. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Výhradám stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčuje. K námitce stran poukazu vrchního soudu na to, že odvolací soud nemůže napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přecházejícím výsledkem, se již vyjádřil dovolací soud. Konstatoval, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí nejprve poukázal, za jakých podmínek je možné do hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění soudu prvního stupně zasáhnout. Pak toliko odkázal na ustanovení trestního řádu, podle kterého se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění nalézacího soudu pouze tehdy, pokud v rámci odvolacího řízení znovu provede některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, anebo provede důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly (§ 259 odst. 3 tr. ř.). K posledně uvedenému postupu ovšem odvolací soud nepřistoupil, neboť shledal provedení navrhovaných důkazů, podobně jako soud prvního stupně, za nadbytečné (str. 16 - 17 napadeného usnesení vrchního soudu). V tomto směru tedy nejde o úvahu, která by jakkoli poškozovala stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces.

Pokud se jedná o námitku odmítnutí důkazních návrhů obhajoby, i s ním se soudy vypořádaly. Již krajský soud v potřebné míře rozvedl, z jakých důvodů důkazním návrhům obhajoby nebyl poskytnut prostor (str. 12).

Výtky stěžovatele ohledně porušení základních zásad trestního řízení Ústavní soud rovněž neakceptuje. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku krajského soudu je patrné, že se celou věcí velmi zevrubně zabýval a provedl velké množství důkazů, z nichž učinil příslušné závěry. V této souvislosti se důsledně zabýval i verzemi obhajoby o tom, že šlo o pomstu či spiknutí proti stěžovateli (viz str. 8 a násl.) a reagoval i na další obhajobu stěžovatele (otázka erektilní dysfunkce a její promítnutí do skutkových a právních závěrů soudu aj.). Stěžovatel byl sice odsouzen primárně na základě přímého důkazu v podobě výpovědi poškozené, ten však podpořily i další během trestního řízení opatřené důkazy, v to počítaje i záznamy telekomunikačního provozu a stěry stop DNA z oblečení i těla poškozené. Soud prvního stupně přitom vyvinul nadstandardní úsilí k tomu, aby náležitě prověřil hodnověrnost dané výpovědi poškozené. Ústavní soud proto nemohl rozumně dospět k závěru, že by skutkový stav byl zjištěn nedostatečně či že by o něm panovaly pochybnosti, natož vážné.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru