Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2891/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Prostějov
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
byt/vyklizení
byt/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2891.14.1
Datum podání29.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.b, § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2891/14 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Lubomíra Šimka a Anny Šimkové, obou zastoupených JUDr. Ladislavem Skulníkem, advokátem, se sídlem Poděbradovo náměstí 8a, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014 č. j. 26 Cdo 1693/2014-87, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013 č. j. 19 Co 193/2013-69 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 3. 2013 č. j. 7 C 226/2012-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

2. Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelům uložil povinnost vyklidit družstevní byt a předat jej žalobci (stavebnímu bytovému družstvu) v určené lhůtě od zajištění přístřeší a dále povinnost nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání stěžovatelů bylo toto rozhodnutí potvrzeno napadeným rozsudkem krajského soudu. Obecné soudy v dané věci vyhověly žalobě na vyklizení bytu s ohledem na zjištění, že stěžovatelům byla žalobcem v dubnu 2011 dána výpověď z nájmu bytu, a to pro neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a stěžovatelé se proti ní nebránili žalobou na určení její neplatnosti, pročež jim uplynutím výpovědní doby (ke dni 31. 7. 2011) skončil nájem předmětného bytu. Podle obecných soudů v řízení nebyly prokázány žádné silné důvody, pro něž by žaloba měla být v rozporu s dobrými mravy - ústní dohoda mezi stěžovateli a žalobcem neměla vliv na běh výpovědní lhůty, navíc se stěžovatelé dostali do prodlení s platbami za byt i v pozdějším období (na podzim 2011, na podzim 2013), což též dokladovalo jejich přístup k dalšímu užívání bytu. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelé bránili dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady v obligatorních náležitostech dovolání.

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že v řízení nepřihlédly ke všem skutečnostem, které stěžovatelé uplatnili. Zejména nebyly provedeny všechny důkazy, které stěžovatelé navrhovali, a to bez náležitého zdůvodnění; dále nebyla řádně vypořádána jejich námitka rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy, a to jednak s ohledem na tíživou finanční situaci stěžovatelů na podzim 2011 a jednak s ohledem na nepoměr mezi částkou dluhu na nájemném a celkovou hodnotou předmětného bytu. Konečně stěžovatelé kritizují Nejvyšší soud pro formalistické odmítnutí jejich dovolání.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelé svými námitkami směřují zejména proti učiněným skutkovým a právním závěrům okresního a krajského soudu. K tomu Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stížnostní námitky v nyní projednávané věci nesvědčí. Napadená rozhodnutí okresního i krajského soudu obsahují zcela dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž jasně vyplývá, k jakým skutkovým i právním závěrům soudy dospěly, včetně toho, proč nebyl shledán rozpor výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelům s dobrými mravy. Obecné soudy rovněž vysvětlily, proč nepřistoupily k provedení dalších důkazů (stěžovateli navrhovaného výslechu svědka). Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti (spravedlivého procesu). Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, ústavněprávní relevance, což se vztahuje na všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru