Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2886/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Bezdůvodné obohacení
Nájem
nájemné
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2886.15.1
Datum podání24.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2886/15 ze dne 25. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Romana Raise, zastoupeného Mgr. Danem Schafferem, advokátem se sídlem Brno, Filipínského 1534/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 6. 2015 č. j. 26 Cdo 4780/2014-304 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014 č. j. 56 Co 116/2014-242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok žalobkyně vůči stěžovateli na zaplacení dluhu na nájemném za období od 1. 11. 2009 do 1. 12. 2010 a bezdůvodného obohacení za leden 2011 spolu se smluvní pokutou a zákonným příslušenstvím s odkazem na nájemní smlouvu ze dne 26. 11. 2008, uzavřenou mezi zástupcem žalobkyně a stěžovatelem, ohledně bytu, umístěného v nemovitosti na adrese X, který stěžovatel užíval za sjednané nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně a úhradu služeb. Stěžovatel se žalobě bránil v části nároku na 12.977 Kč (souhrn částek 5.600 Kč, 6.127 Kč a 1.200 Kč, vynaložených stěžovatelem) odkazem na vady předmětu nájmu, v části nároku na 70.000 Kč (14 x 5.000 Kč/měsíčně) odkazem na zásadní faktické vady předmětu nájmu trvající od jejich vzniku až do skončení nájmu, v části nároku na 120.000 Kč, odkazem na to, že smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou s právním nástupcem původního věřitele vstoupil do práv a povinností věřitele žalobkyně a v části nároku na smluvní pokutu a zákonné příslušenství stěžovatel odkazoval na to, že z jeho strany nedošlo k porušení žádných zákonných či smluvních povinností. Krajský soud v napadeném rozsudku zčásti rozsudek okresního soudu potvrdil, zčásti změnil, a stěžovateli uložil výše uvedené částky žalobkyni uhradit. Dovolání proti rozsudku krajského soudu v té části, kde již se jedná o rozhodnutí konečné, bylo napadeném usnesením odmítnuto.

3. Stěžovatel poukazuje na to, že napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv proto, že dovolací soud interpretoval ustanovení § 237 a 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. v rozporu s čl. 38 Listiny, pokud v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat s tím, že nepřipuštění dovolání v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (práva na soudní ochranu). Stěžovatel pak opakuje ve své ústavní stížnosti argumentaci již předloženou obecným soudům.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru