Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2885/17 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní ... více
Věcný rejstříkprocesní postup
vazba/důvody
Hlavní líčení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2885.17.1
Datum podání12.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2885/17 ze dne 1. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mazlloma Shaly, zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřabí 974/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze 11 To 73/2017-2649 ze dne 11. července 2017 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 53 T 2/2017-2614 ze dne 14. června 2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v rámci hlavního líčení ve věci sp. zn. 53 T 2/2017 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu. K tomuto rozhodnutí soud dospěl na základě toho, že podle informací policie stěžovatel v den předcházejícího hlavního líčení na chodbě soudu vyhrožoval spoluobžalovaným (stručně řečeno si má spoluobžalovaná kopat hrob, spoluobžalovaný přijde o kolena), kteří jsou označeni jako spolupracující obvinění. Ti se na policii obrátili bezprostředně poté v obavě ze stěžovatele a policie zahájila úkony trestního řízení pro přečin nebezpečného vyhrožování. Řízení ve věci sp. zn. 53 T 2/2017 je vedeno pro zvlášť závažný zločin, hrozby měly být vysloveny v souvislosti s tímto řízením. Stěžovatel účast na trestné činnosti zcela popírá, zatímco spoluobžalovaní ji doznávají a svými výpověďmi rozkrývají i role ostatních spoluobžalovaných. Postavení stěžovatele na stíhané trestné činnosti (výroba a distribuce pervitinu) by přitom měla být klíčová. Soud shledal, že ve věci je dána důvodná obava, že stěžovatel již působil na dosud nevyslechnuté spoluobžalované a bude na ně působit i nadále.

2. Vrchní soud následně zamítl stížnost obžalovaného i státního zástupce. Oproti státnímu zástupci soud neshledal, že by byly dány i další vazební důvody. Naopak shledal, že důvody koluzní vazby byly dány, neboť krajský soud vycházel z konkrétních poznatků policie o tom, že stěžovatel působil a bude působit na spoluobžalované.

3. Proti rozhodnutí krajského a vrchního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho osobní svobody a zásad trestního řízení. Dle stěžovatele nemůže být o vazbě rozhodnuto pouze na základě sdělení spoluobžalovaných. Žádný z orgánů činných v trestním řízení neučinil v době mezi údajným ovlivňováním spoluobžalovaných a dnem hlavního líčení (tj. od 7. 6. do 14. 6. 2017) preventivní opatření na jejich ochranu. Pokud byly dány vazební důvody, mělo se vazební zasedání konat již 7. 6. či následující den. V řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel spoluobžalované kontaktoval a v rozhodnutí není přesně označena konkrétní část chodby soudu a čas, kde a kdy k jednání mělo dojít. Soudy při svém rozhodování nevyšly ani z kamerového záznamu, který by měl být z budovy soudu dostupný, ač to stěžovatel žádal. Rozhodnutím soudu bylo fakticky zhojeno pochybení z přípravného řízení, kde byl stěžovatel z vazby propuštěn pro nedodržení zákonné lhůty. Obhájci stěžovatele navíc nebyla v průběhu hlavního líčení udělena možnost využít procesních práv - klást stěžovateli otázky a vyjádřit se k rozhodnutí soudu.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími, protokolem z hlavního líčení a zvukovým záznamem z hlavního líčení; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní soud již dříve vyslovil, že nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě je dodržení principu kontradiktornosti řízení. Tento princip se projevuje dvěma způsoby. Povinností orgánů činných při rozhodování o vazbě je předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby. Zároveň musí být obviněnému a jeho obhájci umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a případným provedeným důkazům, skutková tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet je protitvrzeními a případnými protidůkazy [nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)].

6. Ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení a protokolu o hlavním líčení Ústavní soud zjistil, že se krajský soud v rámci hlavního líčení zabýval informacemi od policie o údajném jednání stěžovatele vůči ostatním spoluobžalovaným. Tyto skutečnosti stěžovateli sdělil, vyslechl jej a umožnil mu k nim vyjádřit se. Ihned poté soud přerušil hlavní líčení. Přítomnému státnímu zástupci a obhájci stěžovatele nebyla výslovně dána možnost klást stěžovateli otázky, vůči postupu soudu však námitky bezprostředně nevznesli. Následně soud po přerušení líčení a poradě senátu rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby. Teprve poté obhájce stěžovatele podal proti rozhodnutí stížnost a namítl absenci možnosti vyjádřit se k věci.

7. S ohledem na skutečnosti zjištěné o průběhu hlavního líčení lze uvést, že krajský soud stěžovateli předestřel všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby. Zároveň mu umožnil vyjádřit se k těmto zjištěním, zpochybnit je či je vyvracet. Tuto možnost nedal obhájci stěžovatele. Ten se ovšem vůči tomuto postupu předsedy senátu nijak neohradil a jako právní profesionál ji k ochraně práv stěžovatele nevyžadoval. Za takového stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel měl dostatečnou možnost hájit se jak sám, tak prostřednictvím obhájce, který ji však nevyužil.

8. Co se týče samotného rozhodnutí o vazbě, platí, že při rozhodování o vazbě obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž pouze zkoumají existenci důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby. Standardem pro shledání tzv. důvodného podezření je existence konkrétní skutečnosti, která vyvolává obavu, že může nastat jedna nebo více ze situací označených jako vazební důvody, nikoli existence skutečnosti prokázané bez důvodných pochybností. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu je především věcí obecných soudů [nález sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229)]. Existenci důvodného podezření může soud vyvodit ze skutečností, které plynou nejenom z "procesních" důkazů, ale také z dalších podkladů obsažených v trestním spise (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 297/12 ze dne 14. 6. 2012). Obecné soudy rozhodující o koluzní vazbě musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce [nález sp. zn. IV. ÚS 264/98 ze dne 11. 8. 1998 (N 85/11 SbNU 261)]. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností významných pro trestní stíhání [nález sp. zn. IV. ÚS 371/2000 ze dne 6. 9. 2000 (N 131/19 SbNU 205)].

9. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda v případě stěžovatele byly dány konkrétní důvody podporující rozhodnutí krajského soudu o omezení osobní svobody. Této podmínce obecné soudy ve věci stěžovatele dostály, neboť jednoznačně uvedly, v jakém směru byly dány obavy z ovlivňování dosud nevyslechnutých spoluobžalovaných a jaký vliv by takové ovlivnění mohlo mít na další průběh trestního řízení. Samotná skutečnost, že soud uvěřil tvrzení spoluobžalovaných, resp. na jejich základě shledal důvodné podezření, že ke koluznímu jednání došlo, do práv stěžovatele nezasahuje [usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441)]. Ústavní soud by ostatně ani sám nemohl dospět k opačnému závěru, dokud by sám neprovedl důkazy, z nichž krajský soud vyšel [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

10. Namítal-li stěžovatel, že rozhodnutí o vazbě dostatečně neurčuje, na které části chodby soudu a kdy mělo dojít ke koluznímu jednání, lze jej stručně odkázat na výše uvedené závěry. Krajský soud v nynější věci neposuzoval samotné jednání stěžovatele, o jehož trestním významu je vedeno samostatné řízení. Není tedy důvod, proč by jednání stěžovatele měl soud v napadeném vazebním rozhodnutí popsat pomocí takových detailů, které se běžně požadují u skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Ve věci ani nebylo sporu o tom, že stěžovatel v kontaktu se spoluobžalovanými byl (stěžovatel to při hlavním líčení uznal), ale o tom, co bylo v rámci tohoto kontaktu řečeno. Z toho důvodu není ani zřejmé, k čemu by sloužil obrazový záznam z chodby soudu, který stěžovatel při vlastním rozhodování o vazbě nežádal.

11. K námitce, že soud napadeným rozhodnutím jen napravil pochybení z přípravného řízení, lze jen uvést, že krajský soud přesvědčivě vylíčil konkrétní a aktuální důvody podporující napadené rozhodnutí o vazbě. Tezi o údajné účelovosti postupu soudu vůči stěžovateli nepodporuje ani ta skutečnost, že soud po vyslechnutí spoluobžalovaných, tedy po odpadnutí účelu, jehož mělo být vazbou zajištěno, rozhodl usnesením č. j. 53 T 2/2017-2868 ze dne 5. 10. 2017 o propuštění stěžovatele z vazby.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru