Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 288/2000Usnesení ÚS ze dne 23.01.2001Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Krčmář a ostatní proti ČR - návrh na obnovu řízení o ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
Obnova řízení
soudce/vyloučení
PoznámkaRozsudek ESLP Krčmář a ostatní proti ČR z 3. 3. 2000 č. 35376/97: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 4/21 SbNU 471
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.288.2000
Datum podání10.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 36 odst.1, § 63, § 43 odst.1 písm.e

99/1963 Sb., § 129, § 230, § 228, § 234


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 288/2000 ze dne 23. 1. 2001

U 4/21 SbNU 471

Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Krčmář a ostatní proti ČR - návrh na obnovu řízení o ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka věci návrhu E. O., M.H., D. R., J. B., E. K., R. K., a M. K., všech zastoupených advokátem JUDr. A. P., na obnovu řízení o ústavní stížnosti vedeného pod sp. zn. II. ÚS 275/95, takto:

Návrh na obnovu řízení se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Nálezem ze dne 2. 10. 1996, sp. zn. II. ÚS 275/95, zamítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů (E. O. a spol.), kterou se domáhali zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1995, č.j. Cdo 194/94-151. Jednalo se o restituční věc, kdy jejich ústavní stížnosti nebylo vyhověno z toho důvodu, že ke znárodnění předmětné firmy došlo mimo rozhodné období, uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (srov. str. 20 cit. nálezu).

Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ze dne 3. 3. 2000 vyhověl stížnosti stěžovatelů (stížnost č. 35376/97) a konstatoval, že Ústavní soud citovaným nálezem porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Důvodem vyhovění byla skutečnost, že si Ústavní soud vyžádal některé listinné důkazy (které měly doložit, kolik měla předmětná firma v době znárodnění zaměstnanců), s nimiž však navrhovatelé nebyli předem řádně seznámeni a nemohli se k nim proto vyjádřit.

Argumenty navrhovatelů, domáhajících se obnovy řízení v této věci, vycházejí z toho, že v daném případě existují důvody pro použití ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu. Domnívají se, že v obnoveném řízení před Ústavním soudem - za situace, kdy bude zachováno jejich právo na spravedlivý proces - může být vydáno pro ně příznivější rozhodnutí. V obnoveném řízení by prý totiž měl Ústavní soud především provést důkaz listinný, a to všemi dokumenty, jež si pro své rozhodování vyžádal. Teprve po provedení těchto důkazů se k nim budou moci všichni účastníci řízení vyjádřit, popř. navrhnout důkazy další. Navrhovatelé dále uvádějí, že přiměřené použití ustanovení o.s.ř. o obnově řízení připadá v úvahu vždy, když rozhodne Evropský soud pro lidská práva a když to účastníci řízení navrhnou. V opačném případě by totiž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva byla jen formálními a bezobsažnými akty. Nestačí totiž jen konstatovat porušení Úmluvou garantovaného práva, nýbrž je třeba dát poškozenému možnost domoci se účinné nápravy.

Proto se navrhovatelé podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), domáhají obnovy řízení o ústavní stížnosti vedeného u Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. II. ÚS 275/95 a uvádějí, že se o důvodu obnovy řízení [tedy o rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESPLP") ze dne 3. 3. 2000] dozvěděli z jeho veřejného vyhlášení téhož dne. S ohledem na skutečnost, že navrhovatelé přirozeně tento rozsudek v původním řízení nemohli použít, domnívají se, že v daném případě je zachována tříměsíční subjektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení podle ustanovení § 230 odst. 1 o.s.ř. Ohledně tříleté objektivní lhůty podle ustanovení § 230 odst. 2 o.s.ř. navrhovatelé uvedli, že je třeba zvážit, zda je dán důvod ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy zda bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelů (rozuměj Ústavním soudem) v důsledku trestného činu soudce. V tomto případě totiž zmíněná tříletá lhůta zachována být nemusí a Ústavní soud by prý měl sám posoudit, zda nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty některého trestného činu nezákonným postupem soudců, kteří tvořili senát, jenž ve věci rozhodoval. V každém případě však navrhovatelé tvrdí, že přiměřené použití o.s.ř. podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu je nutno v konkrétních případech rozhodování ESPLP - který bude svá rozhodnutí vydávat často až např. po 4 letech od vydání rozhodnutí Ústavním soudem - interpretovat tak, že Ústavní soud při rozhodování o obnově řízení aplikuje toliko ustanovení § 230 odst. 1 o.s.ř. (subjektivní lhůtu) a nikoliv ustanovení § 230 odst. 2 o.s.ř. (objektivní lhůtu), jehož použití by se jevilo jako nepřiměřené.

Navrhovatelé si jsou vědomi toho, že v rámci řízení o povolení obnovy řízení se Ústavní soud nebude zabývat otázkou existence či neexistence jejich restitučního nároku, nicméně žádají, aby Ústavní soud již v tomto rozhodnutí uvážil, jak řešit plnění v případě, bude-li rozhodnuto, že restituční nárok je dán.

Závěrem navrhovatelé navrhují, aby Ústavní soud vydal usnesení, jímž povolí obnovu řízení a aby po projednání věci vydal nález, kterým ústavní stížnosti podané dne 16. 11. 1995 vyhoví a zruší rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1995, sp. zn. 4 Cdo 194/94, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1993, č.j. 13 Co 380/93-126, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 1993, sp. zn. 25 C 300/91 (poznámka: v řízení o "původní" ústavní stížnosti navrhovatelé navrhovali zrušit toliko citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze).

Navrhovatelé se konečně domnívají, že soudci Ústavního soudu Vojtěch Cepl, Vladimír Klokočka a Antonín Procházka jsou pro podjatost z projednávání této věci vyloučeni vzhledem k jejich nezákonnému postupu v předchozím řízení a se zřetelem na jejich poměr k věci.

Přípisem ze dne 16. 8. 2000 navrhovatelé Ústavnímu soudu sdělili, že dne 20. 6. 2000 jejich právní zástupce obdržel dopis ESPLP ze dne 14. 6. 2000, z něhož vyplývá, že předmětný rozsudek ESPLP ze dne 3. 3. 2000 se stal konečným uplynutím tříměsíční lhůty, tedy dnem 3. 6. 2000. Z procesní opatrnosti, aby návrh na obnovu řízení ze dne 3. 5. 2000 nebyl považován za předčasný, podali navrhovatelé stejný návrh znovu. Protože se jedná o zcela identický návrh, nepovažoval ho Ústavní soud za samostatný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, nýbrž toliko za formální doplnění návrhu původního.

II.

Ústavní soud usuzuje, že je nutno v první řadě zkoumat otázku přípustnosti obnovy řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem obecně.

Touto problematikou se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 458/98 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 549 a násl.), kterým návrh na obnovu řízení pro nepříslušnost odmítl, a konstatoval, že přiměřené použití předpisů podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb. je možné v těch typech řízení, které uvádí čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a které konkretizuje zákon o Ústavním soudu. Zákon o Ústavním soudu stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, přičemž obecně (s výjimkou speciálního řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky) návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem tento zákon nezná. Druhy řízení před Ústavním soudem a jejich důvody taxativně vypočítává Ústava a proto možnost subsidiárního použití o.s.ř. nemůže vést k jejich rozšíření, "nýbrž může sloužit pouze pro postup při řízení, která jsou v Ústavě a v zákoně o Ústavním soudu výslovně uvedena". Možnost obnovy řízení vylučuje i skutečnost, že o ní rozhoduje soud, který rozhodoval v prvním stupni, což s ohledem na povahu řízení před Ústavním soudem není možné.

Ústavní soud konstatuje, že ani v daném případě neshledal důvod se od tohoto citovaného právního názoru odchýlit. Tím se blíže zabývá v části IV. odůvodnění tohoto usnesení.

III.

V souzené věci však Ústavní soud přesto dovozuje, že se jedná o případ z procesního i materiálního hlediska značně specifický.Navrhovaným důvodem obnovy řízení je totiž rozsudek ESPLP, podle něhož to byl sám Ústavní soud, který porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tzn. právo navrhovatelů na spravedlivý proces, neboť jim nedal možnost vyjádřit se k některým písemným důkazům. Přitom se podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy Vysoké smluvní strany zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. O tom, že by ve smluvních státech - byť jen ve vymezených případech - měla být obnova řízení zajištěna, svědčí také doporučení č. R (2000)2 Výboru ministrů členských států Rady Evropy ze dne 19. 1. 2000, jež se týká otázky přezkoumání nebo obnovy řízení na vnitrostátní úrovni v návaznosti na rozsudky ESPLP. Z tohoto doporučení především vyplývá výzva adresovaná smluvním stranám, aby zajistily adekvátní možnosti dosažení restitutio in integrum a aby přezkoumaly vnitrostátní právo s cílem zajistit odpovídající možnosti znovuprojednání případu včetně obnovy řízení tam, kde ESPLP shledal porušení Úmluvy, zejména v případech, jež doporučení uvádí. Ústavní soud při rozhodování souzené věci nemohl toto doporučení přehlédnout, byť si je vědom toho, že není adresováno přímo orgánům soudní moci a že není bezprostředně závazné.

IV.

Ústavní soud nicméně - v souladu se svým výše citovaným právním názorem - konstatuje, že obnova řízení před Ústavním osudem není podle stávající právní úpravy přípustná, a to ani v případě, kdy ESPLP ve svém rozsudku dovodil porušení Úmluvy samotným Ústavním soudem.

Ústavním základem pro případnou obnovu řízení před Ústavním soudem by v těchto specifických případech (teoreticky) mohl být čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak. Stávající zákonná úprava však již z důvodů výše uvedených (srov. část II.) obnovu řízení před Ústavním soudem nepřipouští. Tuto otázku řeší Ústavní soud způsobem následujícím.

Ústavní soud je zvláštním soudním orgánem, jehož úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Je státním orgánem a jako takový může činit jen to, co mu zákon výslovně dovoluje (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V daném případě jeho postavení a typy řízení jsou (sice) obecně formulovány v Ústavě a běžný zákon je může toliko provádět, nikoliv nově konstituovat. Jak však vyplývá z formálního i materiálního pojetí právního státu, úkolem běžného zákona, který provádí jednotlivé typy řízení u Ústavního soudu, je přesně vymezit postup Ústavního soudu a práva a povinnosti účastníků řízení tak, aby z jeho strany nemohlo docházet k případné svévoli a aby pro jeho činnost byl dán pevný právní rámec. I kdyby tedy bylo teoreticky možné jako ústavní základ přípustnosti obnovy řízení v těchto specifických případech chápat čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, nelze abstrahovat od právní úpravy řízení před Ústavním soudem dané prováděcím zákonem. Bližší provedení ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy totiž obsahuje oddíl sedmý hlavy druhé zákona o Ústavním soudu (§§ 117-119), který výlučně upravuje zcela jiný typ řízení než obnovu řízení před Ústavním soudem. Podle těchto ustanovení totiž řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu (jak zní i sám nadpis oddílu sedmého uvedeného zákona) se netýká obnovy řízení před Ústavním soudem, nýbrž toliko jen návrhu vlády Ústavnímu soudu na zrušení takového právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, v němž spočívá porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody fyzické nebo právnické osoby, pokud jeho zrušení nebo změnu nemůže zajistit jiným způsobem.

Oporu přípustnosti obnovy řízení před Ústavním soudem nelze spatřovat ani v ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, které praví, že "Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení". Zákon o Ústavním soudu však, jak již bylo uvedeno, "stanoví jinak", a to v ustanoveních §§117-119. Ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu přirozeně nelze interpretovat tak extenzívně, že by mohlo založit institucionálně zcela nový typ řízení, tedy obnovu řízení "s přiměřeným použitím § 228 a násl. o.s.ř." To znamená, že přiměřená aplikace o.s.ř. je myslitelná jen tam, kde sama povaha činnosti Ústavního soudu použití o.s.ř. ve vztahu k vlastním druhům řízení vyžaduje, nikoliv však již tam, kde by přiměřenou aplikací procesního předpisu, platného pro obecné soudy, měl být vytvořen nový - zákonu o Ústavním soudu neznámý - institut.

Proti přípustnosti obnovy řízení před Ústavním soudem (obecně) hovoří ostatně i její způsob úpravy v o.s.ř., který se zřetelem na koncepci zákona o Ústavním soudu není použitelný (např. o návrhu rozhoduje prvoinstanční soud, návrh se usnesením buď zamítne nebo povolí, právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, existuje objektivní a subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení). Nelze přehlédnout ani to, že podle ustanovení § 232 odst. 2 o.s.ř. se pro řízení o obnově použije přiměřeně ustanovení o řízení v prvním stupni. Tím by fakticky došlo k dvojité "přiměřené" aplikaci o.s.ř. a k další zjevně přílišné extenzivitě výkladu § 63 zákona o Ústavním soudu. Navíc z ustanovení § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat (obdobné platí pro usnesení, kterým Ústavní soud odmítne návrh - § 43 odst. 3 cit. zákona). Přitom je zřejmé, že "odvoláním" ve smyslu zákona o Ústavním soudu nemůže být myšleno odvolání ve smyslu např. občanského soudního řádu nebo trestního řádu - neboť řízení před Ústavním soudem je upraveno zvláštním zákonem a postavení Ústavního soudu je nezaměnitelné s postavením soudů obecných - nýbrž jakýkoliv opravný prostředek proti rozhodnutí Ústavního soudu, tedy i návrh na obnovu řízení ve smyslu o. s. ř.

V souzené věci je konečně zřejmé, že obnova řízení nemůže být - ani s ohledem na právní podstatu daného případu - chápána jako opatření nezbytné k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak ve smyslu již citovaného čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy. V kontextu citovaného doporučení Výboru ministrů Rady Evropy by totiž obnova řízení (či jiná možnost znovuprojednání případu) měla být přípustná tehdy, když poškozená strana i nadále trpí velmi závažnými negativními následky příslušného vnitrostátního rozhodnutí, které nejsou dostatečně napraveny spravedlivým zadostiučiněním a nemohou být napraveny jinak než znovuprojednáním případu či obnovou řízení a rozsudek ESPLP vede k závěru, že příslušné vnitrostátní rozhodnutí je po meritorní stránce v rozporu s Úmluvou, nebo porušení Úmluvy, k němuž došlo, se zakládá na procedurálních chybách nebo nedostatcích takové závažnosti, která vážně zpochybňuje výsledek napadeného domácího řízení.

V daném případě je však zjevné, že výsledek napadeného domácího řízení porušením Úmluvy ze strany Ústavního soudu v žádném případě zpochybněn nebyl, jelikož (ryze) procesní nedostatky v řízení před Ústavním soudem, zjištěné v citovaném rozsudku ESPLP, nebyly takové závažnosti, aby vážně zpochybnily výsledek napadeného domácího řízení. Tím se Ústavní soud blíže zabývá pod bodem V. tohoto usnesení. Také proto k obnově řízení zjevně důvod dán není.

Konečně nelze přehlédnout, že citované doporučení Výboru ministrů rady Evropy č. (2000)2 představuje pouze apel na zákonodárce a má toliko doporučující, nikoliv direktivní povahu. Zákonná úprava přípustnosti obnovy řízení před Ústavním soudem České republiky - opírající se o závazný rozsudek mezinárodního soudu - však dosud provedena nebyla.

V.

Kromě předchozí argumentace Ústavní soud uvádí důvody další.

Citovaný rozsudek ESPLP vyšel ze zjištění, že si Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. II. ÚS 275/95), vyžádal od Státního okresního archívu v Rakovníku, Státního oblastního archívu v Praze, Státního ústředního archívu v Praze, Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí listinné důkazy, z nichž vyplývaly informace o počtu zaměstnanců znárodněného podniku v letech 1936 až 1940 v různých kategoriích výroby. Tyto listinné důkazy však Ústavní soud během řízení nedal účastníkům k dispozici, navrhovatelé (stěžovatelé) s nimi tedy nebyli seznámeni a neměli proto možnost se k nim vyjádřit. V tom shledal ESPLP porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zároveň konstatoval, že předmětem stížnosti k Soudu nebyla náhrada za znárodnění, které bylo podle názoru navrhovatelů nezákonné, takže Soud (roz. ESPLP) měl pouze zjistit, zda navrhovatelům bylo "poskytnuto" spravedlivé projednání jejich věci (bod 50 rozsudku ESPLP).

Ústavní soud však z citovaného nálezu (str. 20) shledal, že skutečným důvodem, pro který restitučnímu nároku navrhovatelů v řízení před obecnými soudy nebylo vyhověno, byla skutečnost, že k odnětí vlastnictví došlo mimo rozhodné období, vymezené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jak např. uvedl Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 28. 7. 1995, sp. zn. Cdo 194/94, ke znárodnění předmětného majetku došlo mimo rozhodné období a nebylo proto nutné zabývat se v řízení tím, zda ke znárodnění majetku firmy došlo v rozporu s dekretem presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, neboť takové zjištění nemůže mít na vliv na rozhodnutí ve věci samé. Mimo to právní předchůdci navrhovatelů - podle názoru vrchního soudu - po roce 1945 nepodali proti vyhlášce ministra výživy č. 26/1946 Ú.l., o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a nedomáhali se zrušení provedeného znárodnění. Přitom podle ustanovení, o Nejvyšším správním soudě, § 6 odst. 2 zákona č. 36/1876 ř.z. Nejvyšší správní soud v případě, že skutkový stav, z něhož posledně rozhodující správní orgán (v tomto případě ministr výživy) vycházel, je v rozporu se spisy nebo v podstatných bodech potřebuje doplnění, mohl napadené rozhodnutí (pozn.: což mu tehdejší poměry a stav justice umožňovaly) zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k odstranění vad a k vydání nového rozhodnutí. Protože právní předchůdci navrhovatelů této možnosti nevyužili, bylo nutno vyhlášku č. 26/1946 Ú.l. pokládat z hlediska účinnosti a závaznosti za bezvadný právní akt, jímž se potvrzuje, že ke znárodnění předmětného majetku došlo ke dni účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb., tzn. ke dni 27. 10. 1945.

Ústavní soud se tedy v předchozím řízení dopustil procesního pochybení, jestliže navrhovatele-stěžovatele (a ostatní účastníky řízení o ústavní stížnosti) neseznámil s vyžádanými listinnými důkazy. Zároveň je však zřejmé, že tyto listinné důkazy nemohly zpochybnit věcnou správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jednalo o důkazní prostředky - s ohledem na podstatu souzené věci - zcela nadbytečné. Jak již bylo uvedeno (byť jinými slovy), Ústavní soud konstatoval v závěrečné části nálezu ze dne 2. 10. 1996, sp. zn. II. ÚS 275/95, že se stěžovatelům "v celém případu" nepodařilo prokázat, že období znárodnění firmy přesahuje do rozhodného období daného zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Proto byla ústavní stížnost nedůvodná. Na této skutečnosti nemůže nic změnit - jak již bylo uvedeno - ani zmíněné pochybení Ústavního soudu, spočívající v neseznámení stěžovatelů s předmětnými listinnými materiály, které jsou z hlediska posuzování jejich restitučního nároku irelevantní.

Je tedy zřejmé, že - při plném respektování citovaného rozsudku ESPLP - by i v případě přípustné obnovy řízení před Ústavním soudem musel být podaný návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný. Jak již totiž Ústavní soud konstatoval na jiném místě, v daném případě je zjevné, že meritorní výsledek napadeného domácího řízení porušením Úmluvy ze strany Ústavního soudu v žádném případě zpochybněn nebyl, jelikož (ryze) procesní nedostatky v řízení před Ústavním soudem, zjištěné citovaným rozsudkem ESPLP, nebyly takové závažnosti, aby vážně zpochybnily výsledek napadeného domácího řízení. Lze tedy dovodit, že uváděný důvod obnovy řízení v souzené věci není v souladu ani s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy (ve výše uvedeném smyslu).

VI.

Proto Ústavní soud návrh na obnovu řízení o předmětné ústavní stížnosti jako nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. I kdyby však obnova řízení před Ústavním soudem - jak již bylo uvedeno - přípustná byla, nelze přehlédnout, že v souzené věci existují i výrazné důvody, které zakládají jeho zjevnou neopodstatněnost. Proto o návrhu na zahájení řízení rozhodl příslušný senát Ústavního soudu [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/19993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. 1. 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru