Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2878/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhra... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2878.11.1
Datum podání27.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2878/11 ze dne 19. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Stodolní 741/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2011, čj. 7 Tdo 703/2011 - 74, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011, čj. 5 To 73/2010 - 8547, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, čj. 53 T 5/2007 - 8450, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Ing. L. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky se zařazením do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. l trestního řádu (dále jen "TrŘ") rozhodl o náhradě škody a části obžaloby stěžovatele zprostil podle § 226 písm. b) TrŘ.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Z výroku o vině vypustil jeden dílčí skutek a znovu rozhodl tak, že při zachování právní kvalifikace uložil stěžovateli i shodný trest jako soud prvního stupně. Současně rozhodl o náhradě škody a o zproštění stěžovatele další části obžaloby.

Zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku stěžovatel spáchal v rámci svého soukromého podnikání tím, že v období od 1. 1. 1996 nejméně do konce října 1997 sepisoval se zájemci smlouvy o zhodnocení finančních prostředků. Na základě těchto smluv vybíral od uvedených osob finanční prostředky, přičemž se zavázal ve stanovených lhůtách vrátit vkladatelům jejich vklad i se zhodnocením, které mnohonásobně převyšovalo úroky poskytované bankami. Takto získané prostředky půjčoval třetím osobám, které mu měly platit úroky rovněž mnohonásobně převyšující úroky požadované bankami a převyšující i zhodnocení vkladů, k němuž se sám zavazoval. Řádně neprověřoval možnosti a schopnosti svých dlužníků v termínech splatnosti vrátit půjčené peníze a nejméně od 19. 1. 1997 byl srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své povinnosti ve stanovených lhůtách vracet vkladatelům jejich vklady, neboť osoby, kterým zapůjčil peníze pocházející od vkladatelů, půjčky nevracely. Převzaté vklady pak používal převážně jen na vyplácení vkladů a provizí z předchozích závazků. Stěžovatel tímto jednáním v 216 případech specifikovaných ve výroku o vině způsobil vkladatelům, nevrácením jejich vkladů, škodu v celkové výši 54,950.141 Kč.

Nejvyšší soud pak jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Podstatou ústavní stížnosti je argument o nepřiměřené délce trestního řízení, které trvalo 13 let a z toho vyplývající nesouhlas stěžovatele s výší trestu. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na délku řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené době, aniž by příčina byla na jeho straně, neboť po celou dobu nezmařil žádný úkon. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06, z něhož vyplývá povinnost Nejvyššího soudu zvolit vhodný způsob nápravy, jestliže se vytratil vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem a uložený trest svou výší nebo druhem neodpovídá, s ohledem na délku řízení, požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Takovým způsobem nápravy může být např. mimořádné snížení trestu pod dolní hranici.

Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, http://nalus.usoud.cz) nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální. Jinými slovy, námitka o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se považuje za nepřípustnou, jestliže ji stěžovatel namítá ve fázi, kdy je toto řízení již skončeno, neboť bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen.

V obecné rovině lze připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Do první z nich Ústavní soud zařadil případy, kdy se ústavně právní ochrany domáhal účastník řízení, které v době podání ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl od 1. 7. 2004 změněn mj. zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a citovaného zákona (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04, N 112/34 SbNU 157).

Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v řízení, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud považuje takovou ústavní stížnost za nepřípustnou. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném řízení neodůvodněnými průtahy jsou v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu) a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), stejně jako všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení zahájeném takovou žalobou. Účinností tohoto zákona bylo totiž legální definicí najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona). Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost, v případech neodůvodněných průtahů řízení, nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Je tedy třeba nejprve využít prostředky, které přináší uvedený zákon a teprve po vyčerpání těchto institutů se lze obrátit na Ústavní soud.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.

O tom, že popsaný postup Ústavního soudu je ústavně souladný, svědčí i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. října 2007 o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 - František Vokurka proti České republice, ve kterém soud jednomyslně konstatoval, že stížnost na nepřiměřenou délku řízení je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.

Ve vztahu ke stěžovatelem citovanému nálezu je vhodné pro úplnost dodat, že právě délka řízení a s tím spojený časový odstup od spáchání trestného činu, našel svůj odraz v uloženém trestu, jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Jedná se o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné zákonné trestní sazby, neboť stěžovatel byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody v rozmezí od pěti do deseti let. Nejvyšší soud v této souvislosti doplnil, že stěžovatel způsobil škodu desetinásobně převyšující spodní hranici škody a v případě rozhodování bez průtahů by evidentně přicházelo v úvahu uložení trestu výrazně v horní polovině sazby. Jestliže byl uložen trest pod dolní hranici trestní sazby, byla tím ve prospěch stěžovatele odpovídajícím způsobem kompenzována mimořádně dlouhá doba trestního řízení a časový odstup od doby spáchání činu. Z uvedeného je patrno, že Nejvyšší soud neshledal důvod v postupu obecných soudů cokoli napravovat, neboť oba soudy při rozhodování o trestu postupovaly v intencích citovaného nálezu.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2011

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru