Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2875/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2875.11.1
Datum podání27.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2875/11 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2011 č.j. 7 Cmo 444/2010-234 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2010 č.j. 47 Cm 95/2005-186, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 9. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na pokojné užívání majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nevzaly v potaz precedenční účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 1768/09. Ve svém podání dále uvedl, že zároveň podává dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze (což si Ústavní soud ověřil dotazem na Krajský soud v Plzni), ale "vzhledem k riziku, že by jeho dovolání mohlo být dezinterpretováno jako brojení jen proti rozhodnutí o nákladech řízení, podává současně i tuto ústavní stížnost."

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně.

Jak stěžovatel sám uvedl v ústavní stížnosti, v dané věci podal souběžně s ústavní stížností dovolání. Přípustnost dovolání vyplývá z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (viz též poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvod (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 28/09 ze dne 13. 1. 2009). Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatel podal dovolání efektivně. Lze uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho řádné dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Nadto je zřejmé, že sám stěžovatel dal svým postupem najevo, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení, přičemž dovolací soud je povinen ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy při rozhodování o dovolání stěžovatele zohlednit i judikatorní vývoj v předmětných otázkách (nález sp. zn. I. ÚS 1768/09).

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ust. § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ačkoliv stěžovatel k ústavní stížnosti nedoložil plnou moc prokazující jeho právní zastoupení, vzhledem k výše uvedenému jej však Ústavní soud nevyzýval k odstranění této vady (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2594/09 ze dne 12. 10. 2009).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Eliška Wagnerová, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru