Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 287/96Nález ÚS ze dne 15.04.1998Restituce - demolice stavby bez souhlasu nebo vědomí vlastníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 45/10 SbNU 301
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.287.96
Datum vyhlášení19.05.1998
Datum podání22.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 81

87/1991 Sb., § 13 odst.1, § 6 odst.1, § 6 odst.2, § 3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 287/96 ze dne 15. 4. 1998

N 45/10 SbNU 301

Restituce - demolice stavby bez souhlasu nebo vědomí vlastníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele MUDr. O.

D., zastoupeného JUDr. V. K., účastníků řízení - Obvodního soudu

pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, vedlejšího účastníka

- Ministerstva financí České republiky, proti rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 1996, sp. zn. 24 C 27/94,

a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. 13

Co 261/96,

takto:

I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 1996,

č.j. 24 C 27/94-28, se zrušuje v celém rozsahu.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, č.j.

13 Co 261/96-37, se ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky

234 384 Kč s úroky z prodlení zrušuje .

III.Ústavní stížnost se odmítá, pokud směřuje proti té části

výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, č.j.

13 Co 261/96-37, jíž byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku

o zamítnutí žaloby ohledně částky 19 000 Kč zrušen, a věc byla

v tomto rozsahu vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 1996, č.j. 24 C 27/94-28, a proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, č.j. 13 Co

261/96-37.

Podle napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 se

stěžovatel žalobou podanou proti Ministerstvu financí ČR domáhal

zaplacení finanční náhrady podle ust. § 13 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za dům čp. 716 se

stavební parcelou č. 12 v katastrálním území Přerov s odůvodněním,

že tyto nemovitosti stát převzal bez právního důvodu a vztahuje se

na ně restituční důvod podle § 6 odst. 2 citovaného zákona. Dům

však byl zbourán a pozemek zastavěn, proto je nelze vydat. Žalobce

- stěžovatel požadoval za dům spolu s vedlejšími stavbami

a venkovními úpravami částku 234 384,60 Kč a za pozemek částku 19

000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 zjistil ze spisu stavebního úřadu

v Přerově, že na nemovitosti čp. 716 v Přerově, označené jako

"židovský dům", jsou vedeny dva podíly, a to podíl I - přední dům

a magacin ve dvoře, a podíl II - zadní část domu, který náležel A.

B. a N. D. Dům stojí na stavební parcele č. 12, která je společným

vlastnictvím vlastníků obou podílů. Špatný stavební stav domu byl

zjištěn již v roce 1925. Výměrem Městského stavebního úřadu

v Přerově č. 7690 ze dne 18. 7. 1929 bylo nařízeno zbourání

dvorního křídla domu čp. 716 v Přerově, tj. zadní části domu

(podíl II). Co se týká předního domu (podíl I), jeho zbourání

nařízeno nebylo. Podle odevzdací listiny z 18. 10. 1938 je

vlastnicí podílu I G. L., uváděná rovněž jako M. L. Usnesením

Okresního soudu v Přerově ze dne 9. ledna 1947 byla M. L.

prohlášena za mrtvou s tím, že den 15. březen 1943 jest považovati

za den úmrtí. Státní notářství v Přerově vydalo dne 23. února

1952 odevzdací listinu, sp. zn. D 63/52, D/Not 153/52, podle níž

odevzdalo pozůstalost po M. L. ing. M. D. jako jedinému zákonnému

dědici podle dědické přihlášky, podané k pozůstalosti ze zákona.

V odevzdací listině je uvedeno, že podle výsledku projednání

dědictví lze vložit v pozemkové knize pro kat. území Přerov:

a) ve vložce číslo 2555 při st.pl.č. 12 - podílu I domu čp. 716,

b) ve vložce číslo 2557 při parcele číslo 11 - dům č. VII 717 se

zahradou č.k. 2120 vlastnické právo, jehož nabyl ing. M. D.

Z tohoto dokladu je patrno, že ing. M. D., otec stěžovatele,

byl vlastníkem podílu I - tj. předního domu a magacinu ve dvoře

- domu čp. 716 v Přerově. Ing. D. požádal dopisem ze dne 13. 11.

1952 město Přerov, aby bourání jeho podílu na domě čp. 716

v Přerově provedlo město na svůj náklad, za což je mu ochoten

přenechat zdarma stavební parcelu č. 12 jako protihodnotu. Na

tento dopis odpověděl MNV v Přerově dne 19. 12. 1952 tak, že o dům

"na čp. 716 nemá zájem". K dalšímu jednání o domě čp. 716

v Přerově došlo dne 22. 10. 1955 v kanceláři MNV v Přerově, kde

zástupci MNV konstatovali, že vlastníci předmětného domu nemají

prostředky na jeho odstranění a že dům je určen demoličním výměrem

ke zbourání stejně jako sousední dům čp. 717. Proto bylo

dohodnuto, že dům bude zbourán nákladem MNV v Přerově. Na základě

těchto zjištění dospěl Obvodní soud pro Prahu 1 k závěru, že

žaloba není důvodná. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se finanční náhrada poskytuje

oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou nelze vydat, nebo

požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5

cit. zákona. Aby mohla být finanční náhrada poskytnuta, musí být

mimo jiné prokázáno, že věc přešla na stát v rozhodném období

některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 a 2 cit. zákona.

V tomto směru však prý stěžovatel důkazní břemeno nenesl, neboť je

zřejmé, že dům byl ve špatném technickém stavu a již stěžovatelův

otec jej nabízel zdarma městu za to, že ho zbourá. MNV v Přerově

rozhodl, že dům bude zbourán na jeho náklady, neboť vlastník nemá

na zbourání prostředky. I když stěžovatel (jehož otec zemřel již

v roce 1954) nebyl tomuto jednání přítomen, nemá tato skutečnost

na rozhodnutí ve věci žádný vliv. Protože tedy nebylo prokázáno,

že nemovitost v rozhodném období stanoveném zákonem č. 87/1991 Sb.

přešla na stát některým ze způsobů v tomto zákoně uvedeným,

Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 1996, č.j. 13 Co

261/96-37, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí

žaloby ohledně částky 234 384 Kč s úroky z prodlení potvrdil.

Městský soud v Praze se opřel o správné zjištění soudu prvého

stupně, že dům čp. 716 spolu s parcelou č. 12 v kat. úz. Přerov

byl ve vlastnictví ing. M. D. a po jeho smrti ve spoluvlastnictví

žalobce a jeho matky. Sám žalobce uvedl, že dům byl demolován

v roce 1955 bez ohledu na vlastnické vztahy, aniž by byli

spoluvlastníci o chystané demolici uvědoměni. Z toho Městský soud

v Praze vyvodil závěr, že stát ani dům, ani vedlejší stavby do

svého vlastnictví nepřevzal a pouze na svůj náklad provedl podle

demoličního výměru jejich zbourání, takže se nemůže jednat o žádný

z důvodů přechodu věci na stát uvedených v ust. § 6 odst. 1 ani

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jiná situace je u pozemku, u něhož

byl po demolici domu následně zapsán jako vlastník stát - město

Přerov. Zde se stát zjevně ujal vlastnictví pozemku bez právního

důvodu tak, jak to má na mysli ust. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991

Sb. Restituční titul je proto v tomto případě dán, avšak vzhledem

k tomu, že pozemek je zastavěn stavbou, která byla zřízena až po

převzetí pozemku státem, nelze jej podle § 8 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb. vydat a oprávněné osobě náleží finanční náhrada podle

ust. § 13 odst. 1 cit. zákona. Ke zjištění výše finanční náhrady

je třeba ustanovit znalce k vypracování nového znaleckého posudku.

Proto Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně, pokud jím

byla žaloba zamítnuta co do částky 19 000 Kč (odpovídající

požadované finanční náhradě), zrušil a podle ust. § 221 odst. 2

občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") věc v tomto rozsahu

vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítl, že

k demolici domu čp. 716 v Přerově došlo bez vědomí vlastníků,

jimiž byli v kritické době po smrti jeho otce ing. M. D.

stěžovatel a jeho nyní již zemřelá matka. Ve smyslu ust. § 6 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb. prý došlo k převodu na stát bez právního

důvodu, neboť nebyl respektován "vlastnický vztah". Skutečnost, že

stěžovatelův otec ještě za svého života nabídl nemovitost zdarma

za provedení demolice, nemohla zavazovat nové vlastníky, kteří

vstoupili do vlastnického vztahu úmrtím dřívějšího vlastníka. Tuto

argumentaci neshledal odvolací soud důvodnou, pokud jde

o odškodnění za stavbu s příslušenstvím, a nesprávně potvrdil

zamítavé stanovisko soudu prvého stupně, jelikož se prý "nemůže

jednat o žádný z důvodů přechodu věci na stát uvedený v ust. § 6

odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože prý stát ani dům, ani

vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal, neboť pouze na

svůj náklad provedl podle demoličního výměru jejich zbourání".

Tento právní názor stěžovatel napadl, neboť i v případě

demolovaných staveb prý šlo o stejný způsob jednání ze strany

státu, jako tomu bylo v případě pozemku - kde Městský soud v Praze

restituční titul uznal - takže i zde se stát bez právního důvodu

ujal vlastnictví k těmto stavbám. Podstatné je, že ani stěžovatel,

ani jeho matka žádné demoliční výměry neobdrželi. Rozsudky obou

soudů proto došlo k porušení vlastnického práva, které je zaručeno

v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel dále v této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního

soudu v Praze, sp. zn. 4 Cdo 294/94, uveřejněný pod č. 37 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 7/96, který uvádí, že

finanční náhrada dle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se

poskytuje nejen za nemovitosti, které nelze vydat, ale i "za

stavbu zaniklou, včetně stavby, která byla demolována".

Stěžovatel proto navrhl, aby byly oba napadené rozsudky

zrušeny a soudům přikázáno, aby o návrhu znovu jednaly. Dále

prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání

upuštěno. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. 13 Co 261/96, nabyl právní moci

dne 8. 10. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 22.

10. 1996 a byla podána k poštovní přepravě dne 21. 10. 1996, takže

lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována. Ani jiné formální

nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. Ústavní soud dále

konstatuje, že současně s podáním ústavní stížnosti podal

stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením

ze dne 10. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 470/97-54, odmítl. K ústavní

stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník

řízení.

Městský soud v Praze (účastník řízení) uvedl, že podle obsahu

ústavní stížnosti stěžovatel považuje Ústavní soud za další

instanci vůči obecným soudům. Proto Městský soud v Praze pokládá

ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb

za nepřípustnou. Důvody rozhodnutí týkající se zamítnutí žaloby

v části napadené ústavní stížností jsou podrobně uvedeny

v odůvodnění rozsudků obou stupňů, na něž Městský soud v Praze

odkazuje. Poukazuje i na to, že se stát "nezmocnil" stavby - která

byla demolována pro špatný technický stav - na základě demoličního

výměru z roku 1929 a že právní předchůdce stěžovatele dokonce

souhlasil s tím, aby stavbu odstranil stát na své náklady, k čemuž

také došlo, byť až po jeho smrti. Stát tedy převzal nemovitost jen

ke zbourání, které měl provést vlastník stavby, takže nebyly dány

ani podmínky pro poskytnutí finanční náhrady podle § 13 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb. Zamítavou částí žaloby tedy nebyla porušena

práva stěžovatele zaručená Ústavou a Listinou, zejména jejím

článkem 11 odstavce 1. Proto Městský soud v Praze navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání .

Obvodní soud pro Prahu 1 (účastník řízení) sdělil, že jeho

stanovisko k ústavní stížnosti stěžovatele vyjadřuje rozsudek ze

dne 11. 1. 1996, č.j. 24 C 27/94, a že nemá, co by k němu dodal.

Netrval na tom, aby ve věci proběhlo ústní jednání. Ministerstvo

financí ČR (vedlejší účastník) ve svém vyjádření zaujalo

stanovisko, že ústavní stížnost je neodůvodněná jak po stránce

skutkové, tak po stránce právní. Soudy obou stupňů shodně dospěly

k závěru, že stát ani dům, ani vedlejší stavby vlastnicky od

původních majitelů nepřevzal, takže nebyla splněna jedna ze

stanovených podmínek přechodu věci na stát podle zákona č.

87/1991 Sb. Žádost stěžovatele o finanční náhradu za uvedené

stavby proto musela být zamítnuta. Vedlejší účastník navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že netrvá na tom, aby

proběhlo ústní jednání o ústavní stížnosti.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených

rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se stanoviskem

obecných soudů, pokud jde o dům č. 716 v Přerově, že se "nemůže

jednat o žádný z důvodů přechodu věci na stát uvedený v ust. § 6

odst. 1 ani odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť stát ani dům, ani

vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal, a pouze na svůj

náklad provedl podle demoličního výměru jejich zbourání". O jinou

situaci však podle názoru Městského soudu v Praze šlo u pozemku

p.p.č. 12, kat. úz. Přerov, u něhož byl po demolici domu následně

zapsán jako vlastník stát - město Přerov. Zde se stát zjevně ujal

bez právního důvodu vlastnictví pozemku tak, jak má na mysli ust.

§ 6 odst. 2 cit. zákona.

Ústavní soud ze spisu, sp. zn. 24 C 27/94, Obvodního soudu

pro Prahu 1 zjistil, že v připojeném spisu stavebního úřadu

v Přerově není založeno rozhodnutí, kterým by se nařizovala

demolice přední části domu čp. 716 v Přerově. Ve spise se nachází

pouze výměr ze dne 18. července 1929, s.j. 7.690, kterým se ukládá

F. J., A. B. a N. D. v Přerově bezokladně vyklidit "nádvorní"

křídlo domu čp. 716 na Žerotínově nám. v Přerově a provést jeho

zbourání nejdéle do 30. července 1929. Hlavní zeď do dvora

předního jednopatrového domu musí být po odbourání "dvorního"

křídla zabezpečena, ježto jest poněkud popraskána. A. B. pak

provedla demolici I. patra nádvorního křídla domu a požádala, aby

zbytek přízemního dvorního křídla jí bylo povoleno užívat jako

skladiště. Stavební úřad dále ve zprávě Městské radě v Přerově

dopisem ze dne 10. 3. 1932 výslovně uvedl, že "ježto zůstalo

přípustným způsobem stabilizováno přízemí dvorního křídla jako

dostačující opora dvorního zdiva hlavní budovy, není třeba dvorní

zeď hlavní budovy opírati a zabezpečovati, neboť při kolaudaci

nebyly na zdivu nebo okenních klenbách dosud zjištěny závadné

trhliny a podobné příznaky". Stavební stav domu čp. 716 byl

zjišťován Městským stavebním úřadem v Přerově na komisionálních

jednáních ve dnech 19. 9. 1950 a 7. 10. 1952, aniž by na základě

těchto jednání bylo jakkoli rozhodnuto. Bez ohledu na tyto

skutečnosti MNV v Přerově v roce 1955 bez jednání se

spoluvlastníky domu provedl demolici domu na svůj náklad. Z toho

oba soudy dovodily, že stát dům ani vedlejší stavby do svého

vlastnictví nepřevzal, takže se nemůže jednat o žádný z důvodů

přechodu věci na stát uvedených v ust. § 6 odst. 1 ani odst. 2

zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud respektuje zásadu volného

hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle ust. § 81 zákona č.

182/1993 Sb. však není vázán skutkovým zjištěním učiněným

v předchozích řízeních. V souzené věci Obvodní soud pro Prahu

1 v napadeném rozsudku nejdříve konstatoval, že ohledně "předního

domu" zbourání nařízeno nebylo, leč dále akcentuje, že podle

úředního záznamu "město v roce 1955 rozhodlo, že dům bude zbourán

na jeho náklady, neboť vlastník na to nemá prostředky". Městský

soud v Praze oproti tomu v napadeném rozsudku uvádí, že stát dům

ani vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal a pouze na svůj

náklad provedl dle demoličního výměru jejich zbourání. Je tedy

zřejmé, že oba soudy při posuzování věci abstrahovaly od

skutečnosti, že demoliční výměr na přední část domu - patřící

stěžovateli - podle obsahu spisu vydán nebyl, takže lze dovozovat

očividný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry, jež

z nich obecné soudy vyvodily. Jde zajisté o situaci výjimečnou,

kdy podle přesvědčení Ústavního soudu byly uvedenými závěry

porušeny principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 90 Ústavy

a hlavy páté Listiny. Na to Ústavní soud poukazuje i v další části

tohoto nálezu.

I kdyby však ohledně domu čp. 716, pokud jde o podíl

náležející stěžovateli, demoliční výměr existoval - což se

neprokázalo - stěží by bylo možné jednoznačně přisvědčit právním

závěrům soudů, že provedení demolice domu státem nelze v souzené

věci považovat za převzetí věci bez právního důvodu ve smyslu ust.

§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. To proto, že s vlastníky domu

vůbec jednáno nebylo, což by právní kvalitu demoličního výměru

- pokud by byl ovšem vůbec vydán - z hlediska zásad spravedlivého

procesu prakticky znehodnotilo. V této souvislosti je nutno

uvážit, že v době demolice domu, tj. po 22. 10. 1955, kdy bylo

jednání na MNV v Přerově, platilo ustanovení § 7 odst. 2 vládního

nařízení č. 20/1955 Sb., podle něhož účastníkům musí být dána

příležitost, aby mohli v řízení uplatnit svá stanoviska a účinně

obhájit svoje práva a oprávněné zájmy. Dále lze poukázat na

ustanovení § 3 odstavce 1 nařízení ministra stavebního průmyslu č.

171/1950 Sb., o zboření staveb, podle něhož před vydáním příkazu

ke zboření stavby provede stavební úřad jednání na místě, k němuž

přizve vlastníka stavby, která se má zbořit, vlastníky sousedních

nemovitostí a ostatní účastníky. Tento postup v předmětné věci

zachován nebyl, neboť stěžovatel ani jeho tehdy žijící matka

nebyli podle obsahu spisu o nařízení a provedení demolice

vyrozuměni.

[Pro úplnost se dodává, že převzetí věci bez právního důvodu

samo o sobě pojmově vylučuje vznik vlastnického práva na straně

subjektu, který se takto věci bez právního důvodu ujal. Pokud by

bylo i pro tyto případy požadováno, s odkazem na ustanovení § 3

odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., splnění podmínky přechodu věci do

vlastnictví státu, bylo by nepochybně ustanovení § 6 odst. 2 cit.

zákona ustanovením s prázdným obsahem. V případě, kdy stojí proti

sobě v rámci jednoho a téhož zákona dvě pravidla chování, z nichž

jedno výslovně váže restituci na podmínku nabytí vlastnictví

státem a druhé naopak výslovně počítá s restitucí v případech, kdy

stát převzal věc bez právního důvodu, je nutno přijmout závěr, že

podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost

uplatněného restitučního nároku v případech jmenovitě uvedených

v ust. § 6 odst. 1 cit. zákona, nemusí však být naplněna

v případech uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení. Ostatně tento

názor již zaujal Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS

279/95 (viz Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 6., vydání 1., č. 121).]

Ústavní soud přihlédl i k stanovisku stěžovatele, který

poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze uveřejněný pod č. 37

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 7/96, podle něhož

finanční náhrada dle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se

poskytuje nejen za nemovitosti, které nelze vydat, ale i "za

stavbu zaniklou, včetně stavby, která bylo zdemolována". S tímto

názorem se ztotožňuje i Ústavní soud. V souzené věci, kdy demolici

stavby bez souhlasu a vědomí spoluvlastníků provedl na své náklady

stát, ipso facto stavbu bez právního důvodu - byť třeba na krátkou

dobu - převzal, čímž došlo k naplnění ust. § 6 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., o které stěžovatel svůj nárok opírá. Ústavní soud

proto neakceptuje důvody obsažené v napadených rozsudcích,

vyjádřené - stručně řečeno - slovy, že stát nemovitosti do svého

vlastnictví nepřevzal a pouze je zboural.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že bylo porušeno jeho

vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud

však již v řadě předchozích rozhodnutí konstatoval, že článek 11

Listiny chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující,

nikoli takové, jehož povaha je sporná. Tak je tomu i v tomto

případě (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 6., vydání 1., usn. č. 33). K porušení čl. 11

Listiny tedy v souzené věci nedošlo. Ústavní soud však při

rozhodování o ústavní stížnosti není vázán rozsahem ústavně právní

argumentace obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti. To plyne

zejména z ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993

(srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení,

svazek 6., vydání 1., nález č. 142, str. 545). Vzhledem k povaze

sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž cílem má být zmírnění

některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let

1948 až 1989, je Ústavní soud přesvědčen, že v souzené věci soudy

obou stupňů neposkytly v řízení právům navrhovatele náležitou

ochranu. Tím došlo k porušení článku 90 Ústavy, podle něhož soudy

jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům, a principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy

páté Listiny.

Proto Ústavní soud rozhodl rozsudek soudu prvého stupně

zrušit v celém rozsahu a rozsudek soudu druhého stupně zrušit ve

výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 234 384,60 Kč s úroky

z prodlení.

Pokud jde o výrok soudu prvého stupně ve věci zamítnutí

žaloby ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím, byl tento výrok

rozhodnutím soudu druhého stupně zrušen a věc vrácena soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Toto řízení dosud neproběhlo.

Proto Ústavní soud dospěl k názoru, že v části řízení ohledně

částky 19 000 Kč s příslušenstvím nevyčerpal stěžovatel všechny

procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva

poskytuje. Z toho důvodu rozhodl, že se ústavní stížnost jako

nepřípustná podle ust. § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1

písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítá, pokud směřuje proti části

výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, sp. zn.

13 Co 261/96, jíž byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku

o zamítnutí žaloby ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím

zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. dubna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru